Od smrti Ronalda Reagana (5. 6. 2004) uplynulo 11 let. Po konci jeho vlády v roce 1989 se radikálně změnila jak politická mapa světa, tak poměry v USA a styl jejich zahraniční politiky. Otázkou ale je, kolik z toho lze skutečně připsat Reaganovi.
Zachránce střední třídy
Ronald Reagan byl rozporuplným prezidentem. Ovšem úplně jinak, než jak jeho obraz obvykle vykreslují média. Je pravdou, že svojí zahraniční a ekonomickou politikou zbrzdil americkou cestu k socialismu, po které kráčeli jeho předchůdci v 70. letech. Jeho příspěvek k pádu komunistických režimů je nepochybný. Oživil americkou ekonomiku a udržel americkou střední třídu ve vlivném postavení. Měl snahy navrátit některé konzervativní principy do běžné praxe: Byl například pro omezení potratů a uzákonění společné modlitby ve školách (nic z toho se mu ovšem nepodařilo). Kladl důraz na individuální svobody a nedotknutelnost osobního vlastnictví.
Pochopitelně měl ale i temnější stránky. Mnozí se domnívají, že byl svobodným zednářem (ale kdo v Americe na vrcholných postech není). Setkal se s nimi, obdržel od nich vyznamenání. Členem lóže však přesto jako jeden z mála však s největší pravděpodobnosti nebyl. Řečnil jako Roosevelt a Wilson, byl zastáncem pojetí kapitalismu ve stopách Coolidge a Eisenhowera, zahraniční politiku vedl podobně jako Truman, Kennedy či Nixon. Z této možná až příliš pestré mozaiky se skládá obraz posledního prezidenta Amerického snu.
Reaganova obrana?
Rozhodně byl vlastencem a zarytým antikomunistou. Právě to však umožnilo nástup pozdějšího neokonzervativního politického vedení Spojených států, tak neblaze se podepisujícího na dalším vývoji a dnešní situaci ve světě. Neomarxisté a trockisté, jako společní nepřátelé bolševického marxismu v SSSR (který se mimochodem v první polovině 20. století vymkl svým tvůrcům z rukou), se do vlivných pozic v Americe dostali právě za vlády Ronalda Reagana.
Skupina "mocných v pozadí", která dnes prostřednictvím Bilderbergů a dalších seskupení ovládá naše životy, je skrytým pojítkem mezi těmito politickými ideology a zájmy nadnárodních finančích seskupení. Během svého druhého volebního období se Reagan postupně stával jejich kořistí. Bylo to ale logické: Sovětský svaz byl ve studené válce poražen, bylo zapotřebí začít hledat nové cesty ke globálním profitům. Prezident, který se zarytostí filmového "kovboje" věřil v porážku "Říše zla", nezaregistroval nebezpečí včas. Objevily se skandály skutečné i domnělé a síla Reaganovy politiky byla záhy vyčerpána.
Pak se stal skutečný paradox: Protože Reagan opustil Ameriku silnější, prosperující a jistější, než ji našel, mohla z o to větší výše padnout. Přes veškerou svoji velikost a všechny své kladné vlastnosti tak byl pouze epizodou, jednou z předsmrtných křečí Západu.
Přesto je několik ekonomických faktů nepochybných. Reagan snížil míru regulace, snížil daňovou zátěž (nejvyšší příjmové skupině poklesly daně z příjmu ze 70 na 28 procent), přičemž se celková suma vybraných peněz na daních z příjmu zvýšila o 54 procent. Nezaměstnanost a inflace pozvolna klesala. Reagan tak byl "živým důkazem" možné funkčnosti liberální ekonomické politiky ve spojení s ideovými konzervativními hodnotami.
Od doby Reaganovy se mnohé změnilo. Přesto máme stále k jeho "způsobu myšlení" přístup: Jedním z autorů Reaganovy ekonomické koncepce byl někdejší asistent ministra financí Paul Craig Roberts. K výročí slavného muže tedy přinášíme jeden z jeho krajně důležitých textů. P. C. Roberts v něm analyzuje snahu nadnárodních firem a finančníků o likvidaci státní suverenity především evropských zemí.
Čtěte ZDE: Pravý americký patriot: Kvůli svým světovládným ambicím zkrachujeme. Naše mládež je bez budoucnosti. Čína drží USA pod krkem. Třeštění po planetárním impériu zabrání jen nová vlna vlastenectví. Ten den přijde brzy
Paul Craig Roberts: Transatlantické obchodní a investiční partnerství
TTIP nemá nic společného s volným obchodem. Výraz “volný obchod” se tu používá čistě jako zástěrka k zakrytí moci, již tyto smlouvy dávají firmám, aby mohly soudní cestou zvrátit zákony přijaté suverénními národy, které měly za cíl regulaci znečištění životního prostředí, kvality potravin, geneticky modifikovaných potravin a minimálních mezd.
Americká ústava dává Kongresu moc přijímat zákony, ale tyto zákony jsou psány bez účasti Kongresu. Tyto zákony ve skutečnosti píší firmy čistě v zájmu své moci a zisku. Úřad Obchodního zástupce Spojených států byl vytvořen právě k tomu, aby dovolil firmám vytvářet zákony, které slouží výhradně jejich zájmům. Tento podvod vůči Ústavě páchaný na americkém lidu je zakrýván terminologicky - tyto obchodní zákony jsou nazývány “smlouvami”.
Kongres ani nesměl vědět, co tyto zákony obsahují, a má jen omezenou možnost přijmout či odmítnout, co je mu předloženo ke schválení. Za normálních okolností Kongres přijímá to, co je mu předloženo, protože “je za tím tolik práce” a protože “volný obchod přece prospěje nám všem”.
"Partnerství" proti zákonům
Jenomže “presstituti” z médií odvrátili pozornost od obsahu těchto zákonů k “rychlému schválení”. Pokud Kongres bude postupovat cestou “rychlého schválení”, znamená to, že schvaluje skutečnost, že firmy mohou psát obchodní zákony bez jeho účasti. Dokonce i kritika “partnerství” je jen kouřová clona. Země, které jsou obviňovány z využívání “otrocké práce” by mohly být vynechány, ale vynechány nebudou. Superpatrioti si stěžují, že suverenita Spojených států je porušována “cizími zájmy”, ale suverenita Spojených států je ve skutečnosti narušována americkými korporacemi. Jiní namítají, že další pracovní místa budou přenesena do zahraničí. Ale ve skutečnosti ke ztrátě pracovních míst není žádné “partnerství” zapotřebí, protože už teď nic nebrání přesunu pracovních míst do zahraničí.
Skutečný účel a funkce “partnerství” spočívá v tom, že činí soukromé firmy imunními vůči zákonům suverénních zemí. Činí tak proto, že zákony jednotlivých zemí nepříznivě ovlivňují zisky korporací a představují “překážku obchodu”.
O co přijdeme?
V důsledku Transatlantického partnerství budou francouzské zákony proti geneticky modifikovaným potravinám svrženy soudními žalobami podanými firmou Monsanto jako “překážky obchodu”.
Země, které vyžadují testování dovážených potravin (například test vepřového masa na přítomnost svalovce či uzení - přesněji několikanásobné ošetření kouřem) budou firmami zažalovány, protože místní nařízení zvyšují cenu dovozu.
Země, které nechrání monopolem značky farmaceutických a chemických produktů a povolují namísto nich prodej generik, mohou být firmami zažalovány, protože je poškozují.
Čtěte ZDE: Podvod zvaný TTIP: Pokus potají přijmout zničující pakt s USA vrcholí. Za záchranu dolaru máme položit na stůl své zbývající peníze a obětovat zdraví. Je za tím i Andrej Babiš?
ANO, můžeme vás zotročit
Obama sám se procesu neúčastní. Děje se to asi takto: Obchodní zástupce je pouhá loutka v rukou korporací. Slouží soukromým firmám a vyslouží si za to milionový roční plat. Korporace podplatily přední politiky ve všech zemích, aby se zřekli suverenity a blahobytu vlastního lidu ve prospěch soukromých firem. Korporace vyplatily americkým senátorům obrovské sumy za to, že převedli právo vytvářet zákony na soukromé firmy.
Až bude toto “partnerství” uzákoněno, žádná země, která podepsala, už nebude mít zákonodárce, kteří by vytvářeli nebo prosazovali jakékoli zákony, o nichž by kterákoli firma soudila, že jsou v rozporu s jejími zájmy.
Ano, ten, kdo nám sliboval změnu, skutečně změnu přináší. Předává vládu nad Asií, Evropou i Spojenými státy do rukou korporací. Takové smlouvy mohou podepsat jen ti, kdo prodali svou morální integritu. Angela Merkelová, vazalka Washingtonu, je evidentně jednou z nich.
Le Penová na barikádě. Spolu s námi?
Podle nejnovějších zpráv obě největší francouzské politické strany se také zaprodaly, narozdíl od Národní fronty Marine LePenové. V posledních volbách do Evropského parlamentu sice disidentské strany, jako například strana LePenové a Farageova strana, zvítězily nad tradičními stranami, ale tyto disidentské strany ještě potřebují zvítězit také doma.
Marine LePenová protestuje proti utajování obsahu smluv, jimiž se zavádí vláda soukromých firem. Jako jediná z evropských politiků říká:
“Je důležité, aby francouzští občané znali obsah smluv o Transatlantickém partnerství (TTIP), aby proti němu mohli bojovat. Protože naši spoluobčané musejí mít možnost vybrat si svou budoucnost, protože by si měli zvolit takový model společnosti, jaký jim vyhovuje, nikoli model vnucený hrabivými nadnárodními společnostmi, bruselskými technokraty zaprodanými jednotlivým lobby, a politiky z kolaborantských stran (jmenuje Sarkozyho stranu), kteří slouží těmto technokratům.”
Je důležité, aby také americká veřejnost znala obsah smluv - ale stav je takový, že ho nezná dokonce ani Kongres.
Jak se tento stav slučuje se “svobodou a demokracií”, kterou my, Američané údajně máme, když se ani občané, ani jejich řádně zvolení zástupci nesmějí účastnit tvorby zákonů, jež umožňují soukromým firmám odejmout vládám jejich právo legislativy a povýšit zisk těchto korporací nad všeobecný prospěch?
