„Ona je úplnej blázen, Maruško,“ svěřila se o manželce premiéra slečna Jana Nagyová (ředitelka kabinetu premiéra) své kamarádce Marii Zlatohlávkové (asistentce premiéra). „Ona je strašlivě na prachy.“ Kamarádka: „Já bych ji seřezala, aby šla makat.“
Soud a veřejnost v těchto dnech se zatajeným dechem naslouchali záznamu odposlechů, které měly objasnit, proč padla vláda. A zda se policii opravdu podařilo rozkrýt korupční síť mafie, jak tvrdila.
Bulvární zločin
Na začátku byla rozsáhlá razie hromotluků v černých kuklách, domácí prohlídky, sedm zatčených politiků, vazby politiky na podsvětí, obvinění z korupce, zlaté cihly v kufrech ve schránkách na nádraží, tajná konta, drahé dary, daňové úniky. Neprokázalo se nic – a doufejme, že zatím. Bylo by přece hodně trapné, kdyby tato policejní Akce století skončila u odposlechnutých pomluv jedné vdavekchtivé dámy.
Nagyová: „Všude se za mě stydíš, vole. Lítám jako kráva. Ty jsi normální primitiv, vole. Nebudu ti dělat poskoka. Nebereš mě jako partnera, šikanuješ mě. Doma držíš hubu a krok, vole. To je vidět, kdo tam nosí kalhoty.“
Premiér Nečas: „Jaňulko, prosím tě, já nemám sílu se hádat, já jsem úplně grogy.“
Čtěte ZDE: Televizní upír závislý na našich krvavých penězích: Prezident Zeman je proti poplatkům ČT. Premiér Cameron je chce vzít BBC. Soud uznal, že 11. září byl podvod. Televize je nástroj manipulátorů
Seriózní média se neptají
Odposlechy intimních telefonátů, milostný trojúhelník, nevěra – tohle je přece území, kde média, kladoucí důraz na přídomek „seriozní“ nebo „státotvorná“ nemají co dělat. Tohle hřiště patří výhradně bulváru.
Je to ještě horší, než když paparazzi vyfotí srkze túje známého herce u bazénu nebo stárnoucí herečku nahou na balkóně. Tohle je vpád do soukromí tak brutální, že nemá žádné ospravedlnění.
Ve velké Británii může být nemanželský poměr důvodem k rezignaci, ve Francii nikoli, byť se o tom s chutí píše. U nás se tato hranice zatím stále tvoří, ale již teď lze odhadnout, že nakonec bude jedno, kudy povede.
V žádné jiné zemi na světě se nestane, aby si „seriózní“ média, jeden z údajných pilířů (údajné) demokracie, tak ochotně přestala klást základní otázky:
„Odposlouchávala policie také Nečasovy děti?“ „Mohou být odposlechy důkazem čehokoli?“ „Pokud slečna Nagyová úkolovala vojenskou rozvědku – není to spíše problém rozvědky?“ „Jaká je souvislost mezi odposlechy milenců a pádem vlády?“
Soudy jdou na ruku médiím - nebo opačně?
Ve Velké Británii byly odposlechy soukromých telefonních rozhovorů důvodem ukončení nedělníku, který četly tři miliony čtenářů. Nedělník News of the World vycházel od roku 1843. Byl zrušen v roce 2011 na základě „morálního tlaku“ tzv. seriozních médií, kterým vadilo především to, že jim přetahoval čtenáře, protože byl lepší a (také kvůli odposlechům) atraktivnější než ony. Jako vhodnou záminku si zvolily „morálku“.
Zatímco se jinde kvůli odposlechům a jejich nemorálnímu rozměru hroutí mediální impéria, u nás se odposlechy média naopak chlubí. Připomeňme slavnou a mimo veškerou pochybnost psychopatickou titulní stranu MF Dnes z prezidentské volební kampaně: „Zeman má problém. Mrázek volá Šloufa.“
Soudy jdou při této fetišizaci odposlechů médiím na ruku. Podobnou likvidaci subjektu, proti kterému není dostatek jiných důkazů, jsme zažili mnohokrát – například v případě likvidace Věcí veřejných nebo doktora Davida Ratha.
Čtěte ZDE: Dobrá zpráva nejen pro Angelinu Jolie: První transplantace hlavy na spadnutí. Feministky, gayové i pedofilové jásají. Ovečka Dolly byla piplačka v kádince. Na scénu přicházejí řezníci. Sláva pokroku!
Obnažená mediokracie
Veřejné slyšení odposlechů je veřejné jen proto, aby bulvární rozměr případu přehlušil skutečnou podstatu problému. V tomto případě fakt, že státní zástupce ani policie na paní Nagyovou (dnes již Nečasovou, gratulujeme) nic nemají. Pokud na konci příběhu zbude jen toto, pak je jasné, že šlo o pouhý trik, o Potěmkinovu vesnici, vystavěnou v akci Zet ruku v ruce policií, politiky a tzv. seriozními médii.
Trapné a ponižující zveřejňování odposlechů, které zjevně nemají s žádným trestným činem nic společného, je smutnou kulisou ke společenské popravě jednoho pracovitého politika a celé strany, jíž byl předsedou. O tomto bezesporu podstatném faktu nerozhodli voliči, ale triumvirát policie (prokuratura) – média –– politika.
Skutečnost, že média disponují odposlechy a neváhají je zveřejnit, není důkazem jejich mimořádných schopností, natož nějaké exkluzivity. Je to veřejné přiznání, že jsou zájmově provázána s policií. A současně – že policie spolupracuje s médii, a to dokonce při politických kauzách.
Stojíme o odposlechy kdykoli pro všechny?
Znamená to, že odposloucháván může být kdokoli a kdykoli. Že lze legálně odposlouchávat zedníka i premiéra nejen proto, že možná něco spáchal, ale i proto, že něco spáchat hodlá. A že následně, pokud bude třeba, budou tyto odposlechy zveřejněny.
Případ Nagyová svědčí o tom, že to není tak, že média dohlížejí na fungování státu - a tedy i policie, tedy že jsou tzv. strážci demokracie. Svědčí o tom, že stát a média nestojí proti sobě, ale hrají ve stejném týmu. A jsme u základní otázky: Kdo hlídá hlídače?
Těžko říci, co je horší, zda vazba politika – média nebo vazba politika – policie či média – policie. Odpověď je jasná: Všechno špatně. Ve všech případech žijeme v prostředí připomínající dobu, kdy jediný, kdo měl patent na pravdu, bylo Rudé právo a Československá televize, a kdy v čele těchto institucí nestáli novináři, ale politicky dosazené figury.
Řešením situace, kdy jsou odposlechy povyšovány na důkaz, je jejich absolutní zákaz. Co když si slečna Nagyová, její kamarádka Zlatohlávková a potažmo i premiér Nečas zkoušeli divadelní hru? Co když si ty texty napsali noc předtím ve vinárně, a pak si je recitovali do telefonu? Jsou to vůbec jejich hlasy?
Morální vlastnosti těch, kterým policie pod nějakou záminkou napíchne telefon, přece v tomto případě nesouvisí s ničím jiným než s tím, kdo bude mít chudáka Nečase na konci doma s novinami gauči. Jestli je tohle důvod, aby padaly vlády, tak to pápá, státe.
Nagyová: „Já tady kvůli tobě nasazuju krk, nasazuju všechno. Já chci partnera, já nechci šéfa!“
Nečas: „Vždyť já nechci být šéf, já už toho taky mám plné zuby.“
