Džochar Carnajev, mladší ze dvou bratrů, kteří údajně stáli za bombovými útoky na Bostonský maraton, byl odsouzen k trestu smrti. Dost možná neprávem – rozhodně však v rámci nespravedlivého procesu. Jeden lidský život skončí. Kdy se tak stane fyzicky, to netušíme, protože tresty smrti se po jedné zpackané popravě v Americe nevykonávají. Jenže Džochar Carnajev byl mrtev mnohem dříve, než padl verdikt.
Určitě už v okamžiku, kdy se, kdo ví proč, rozhodl naslouchat svým obhájcům. Bylo to někdy během těch tří neděl, kdy nemohl mluvit, protože byl (za podivných okolností prý) zraněn do krku. Strategie obhajoby byla klasická: radši se honem přiznat, trest bude menší. To možná platí v případě dopravních nehod či rvačky v baru, ale sotva v případě jednoznačně politického procesu. Carnajev byl samozřejmě odsouzen, ještě než se dostal k soudu.
Stejná metoda - jiné cesty
V okamžiku, kdy byl zatčen, už nebyla cesta z popraviště zpět. Dělat může obviněný – předem odsouzený - jediné: Sejít ze světa s co největším humbukem a bránit se zuby, nehty. Jenže ani v epoše „mediokracie“ není možné vše. Například využít média lačná po "příběhu" k co největší "ráně" systému – třeba prostřednictvím hlasitého upozornění na nesrovnalosti, které by v Džocharově případě vyšly tak jako tak najevo, ale k soudu připuštěny nebyly.
Zájem státní moci odhodlané vyrobit "svého" jedině přípustného viníka tragédie, je totiž i na tuto zdánlivě "malou" (ve srovnání s cenou jediného lidského života) věc příliš velký. Nejen v Americe. Něco o tom již hodně let ví Jiří Kájínek. Aktuálně sledujeme obdobu v případech Davida Ratha a Petra Nečase, kterým sice nejde o krk fyzicky, ale mediální lynč je "sťal" profesně i občansky ve velmi podobném duchu a metodě. V českém případě se však "popravení" brání. Kdo ví, čím si bostonští (respektive federální) kati zajistili, že Džochar spolupracoval...
Vláda potřebovala pomocí propagandy odsoudit (vinného či nevinného) dříve než soud
O tom, komu podobný přístup svědčí, co je jeho účelem, i o tisících detailů, které z kauzy Carnajev činí trapnou frašku, hovoří otevřeně americký voják, psycholog a politický analytik Joachim Hagopian:
Proč nikdo nezkoumal důležité důkazy?
Když porota před nedávnem dost možná odsoudila nevinného muže k smrti, propadl se kdysi skvělý americký justiční systém rázem hlouběji do morálního rozkladu.
Mohli bychom mluvit o spoustě „děr“ ve tvrzeních obžaloby, které byly jednoduše ignorovány. Jedno za všechny: fotografie roztrhaných batohů, v nichž na bostonském maratonu údajně vybuchly bomby, se neshodovaly s batohy, jež na sobě měli bratři Carnajevovi. Zato dokonale odpovídaly značnému počtu batohů, které měli při sobě příslušníci soukromé vojenské jednotky společnosti Craft International.
Pro soudce a porotu však tento fakt jako by nebyl. Podobně tomu je s údajnými důkazy o tom, že celý incident – včetně herců, hrajících role „obětí“ na místě i u soudu – byl ve skutečnosti nahraný. Které by, pokud by se ukázaly pravdivé, zajímavě souzněly s oznámením deníku Boston Globe před atentátem, že se bude konat „cvičný“ teroristický útok.
Stejné ticho bylo i kolem faktu, že se federálové nejprve na staršího z bratrů, Tamerlána Carnajeva, pokusili „hodit“ další tři vraždy a neustále tvrdili, že mají stále více důkazů, že je spáchal – aby vzápětí otočili a řekli, že vlastně ne. Předpokládám, že přesně tolik důkazů je i o vině jeho bratra.
Čtěte ZDE: Dobře připravená náhoda: Bostonský atentát jako fraška s tragickou dohrou. Byl údajný útočník agent tajných služeb? Pět otázek, které v soudní síni nesměly zaznít
Špatná obhajoba
Oficiální vládní verze událostí kolem 11. září 2001 je plná lží, které od té doby vyšly na světlo. Další velká akce v rámci „války proti teroru“, kterou federální policie nechala (ať už schválně či nikoli) proběhnout, byly právě bombové útoky v Bostonu. Jediný přeživší podezřelý (nyní tedy již odsouzený) je viněn z útoku, při němž 17 osob ztratilo končetinu a 264 bylo zraněno (ačkoli se tvrdí, že toto číslo je uměle nafouknuté) byl po třiceti hodinách shledán porotou vinným a po dalších čtrnácti odsouzen k trestu smrti. Kritické zhodnocení tohoto ostře sledovaného případu je tedy na místě.
Ačkoli Džochar odmítl svou vinnu ve všech 30 bodech obžaloby (z nichž celkem za sedmnáct hrozil trest smrti), vedoucí týmu jeho obhájců Judy Clarková de facto přiznala, že je její klient vinen. Svalovat vinu na staršího bratra, kterému právo na spravedlivý proces vzala (podivná) smrt, se stalo jedinou strategií Džocharovy obhajoby.
Obhájci stále tvrdili, že byl bratrem donucován a šikanován k tomu, aby spáchal údajné teroristické činy. Obžaloba nepředložila žádný podstatný důkaz kromě fotografií, které dokazovaly, že se bratři Carnajevové vyskytovali na místě, kde bomby vybuchly. Závěr je jednoznačný: z tohoto výroku o vině neplyne žádná spravedlnost ani pro oběti, ani pro oba Carnajevy.
Tohle není spravedlnost
Důvodem existence amerického soudního systému má údajně být zajištění procesu, v němž jsou veškeré důkazy v dané trestní věci přesně a spravedlivě předloženy soudu a porotě tak, aby mohli její členové správně zhodnotit, zda se pravdě více blíží verze, předložená obhajobou nebo obžalobou. V tomto smyslu je Carnajevův proces jen parodií na spravedlnost.
Během dvou let od útoků jsou všichni svědci obhajoby obtěžováni, deportováni, uvězněni, nebo rovnou zabiti.
A pokud je základním kamenem tohoto systému princip, že je obžalovaný nevinen, pokud se mu nepodaří vinu patřičně prokázat, pak je konečný verdikt skutečnou fraškou. Stejně jako komise pro vyšetřování útoků z 11. září 2001 i soud v Carnajevově případě jednoduše odmítl zabývat se desítkami otázek, které do předem připravené verze událostí nezapadaly. Jestli Ameriku a jejího prezidenta zradila Warrenova komise, která před lety vyšetřovala smrt J. F. Kennedyho, pak se to tím více dá říci o právě proběhnuvším soudu. Verze událostí, předestřená obžalobou, je jedním slovem nedůvěryhodná a navíc neobsahuje žádné podstatné důkazy, že Carnajev a jeho bratr útok spáchali.
Klíčový svědek měnil výpovědi
Množství takzvaných důkazů bylo založeno na jediné výpovědi „klíčového svědka“, jehož nepřesné, proměnlivé a nepravděpodobné výpovědi by za normálních okolností nemohly nikoho přesvědčit. Tento svědek byl soudu znám jen jako „Danny“. V tisku později vyšlo najevo, že jde o Číňana jménem Dun Meng, který dokončoval v době útoků studia na inženýrský titul na Northeastern University. Bratři jej měli údajně unést i s jeho vozem a v průběhu únosu se měl Tamerlán „přiznat“ ke spáchání útoků jak na maratonu, tak na policistu na kampusu MIT.
Během celé výpovědi se svědek upřeně díval na osobu, která vystupovala jako jeho „medvědář“ a vodič – profesora Jamese Foxe, kriminologa z Northeastern University. Když chtěl s Mengem již dříve mluvit nezávislý server WhoWhatWhy.org, který se bostonským útokům dlouhodobě věnuje, byl to opět Fox, kdo odpověděl, že zajistí Mengovu přítomnost (jen aby vzápětí skandálním způsobem zajistil, že se nikdy neodehraje). Když televize zpovídaly imigranta, který měl službu na benzínové pumpě, do níž se Meng měl ukrýt poté, co bratrům uprchl, opět se v pozadí vznášel Fox, který se chtěl ujistit, že „jeho“ Meng bude říkat jen to, co má.
Tento „nezaujatý“ profesor kriminologie se ostatně opakovaně nechal v médiích slyšet, že zcela pochopí, pokud žádný hřbitov v Americe nebude chtít pohřbít Carnajevovo tělo.
Pokud důkazy, na jejichž základě stát popraví člověka, mohou spočívat pouze na bezejmenném svědkovi, jehož svědectví je důkladně kontrolováno a přesto se neustále mění podle toho, s kým zrovna mluví – což byl Mengův případ – pak je jasné, jak se to má se spravedlností.
Absurdní přiznání ve tmě
Druhým „neprůstřelným“ důkazem bylo na první pohled nedůvěryhodné a patrně falešné „přiznání“ obviněného, které údajně napsal (dokonale čitelně) v černočerné tmě na vnitřní stranu člunu, pod nímž se schovával. Džochar ve člunu ležel údajně postřelený a krvácející ze střelné rány, již utrpěl před několika hodinami.
Jenže na záběrech jeho kapitulace je vidět, jak vyleze nezraněný. Po pár desítkách minut už ho ale odveze záchranka do nemocnice s hlubokým poraněním hrdla, které mu týdny nedovolovalo mluvit. Jak se to stalo, pokud byl už nezraněný ve vazbě? A jak vůbec vysvětlit, že policie vyrobila ve člunu, pod nímž měl ležet beztak už vážně zraněný muž, další hromadu děr po kulkách?
Čtěte ZDE: Výroba lži na druhou: Oživování Usámova ducha. Proč americká vláda tentokrát chce být za lháře? Prozradí Washington roli Saudské Arábie při podvodu z 11. září? Dolar a ropa
Zavraždili staršího Carnajeva sami policisté?
Je to jednoduché. Stejně jako v případě Charlie Hebdo, stejně jako v případě takzvané popravy Usámy bin Ládina v Pákistánu, stejně jako při atentátu na J. F. Kennedyho: ani tady nesměl údajný pachatel přežít. Policejní palba měla jediného přeživšího svědka (a současně podezřelého) dorazit. Tím by se jakékoli volné konce vládní historky příjemně uhladily bez nutnosti dalších zásahů. Jenže se nestalo, a tak musel proběhnout pseudo-soud. V jeho průběhu bylo obžalovanému efektivně znemožněno, aby světu představil svoji verzi příběhu.
Další desítky nesrovnalostí vykazuje oficiální verze smrti staršího z obou bratrů, Tamerlána. Existují fotografie nahého, spoutaného Carnajeva, jehož vedou do policejního auta. Jak ho tedy mohl jeho bratr přejet autem a zabít předtím, než ho zatkli? Vysvětlení je jednoduché. Platit může pouze jedna verze událostí a fotografie lžou málokdy. Zato policie často.
Džochar neměl šanci
Takže si to shrňme: „Důkazy“ na straně obžaloby vykazují desítky či stovky děr, zatímco obhajoba je přípustná, pouze pokud se striktně přidrží přístupu „nevidím, neslyším“ (což soudce fakticky zařídil). Soudní líčení s pětadevadesáti svědky trvá ani ne měsíc. Média spolknou návnadu i s navijákem a odsoudí Carnajeva mnohem dříve, než soud. Během dvou let od útoků jsou všichni potenciální svědci obhajoby obtěžováni, deportováni, uvězněni, nebo rovnou zabiti.
Džochar prostě nikdy neměl šanci vyhrát zápas o svůj život.
Bostonský vrah Kennedyho
Neměl ji od začátku. Stejně jako v případě Lee Harveyho Oswalda, i zde potřebovala vláda pomocí propagandy odsoudit (vinného či nevinného) dříve než soud. Stejně jako tam i zde platilo, že každá operace tohoto druhu potřebuje bílého koně, který na svých zádech odvleče veškerou vinu.
Prezident Obama i novinářské presstitutky odsoudily Carnajeva už v okamžiku, kdy se na veřejnosti objevila jeho fotografie s batohem. Americká veřejnost tomu zřejmě ve většině také uvěřila. Navzdory tomu však máme zajímavá čísla, která ukazují, že celých 87% občanů nevěří vlastní vládě a myslí si, že jim každodenně lže. Co se týče Bostonu, tam máme v tomto ohledu jistotu téměř stoprocentní.
Vezměme si to množství podivných anomálií, které procházejí celým případem: co dělali v ulicích žoldáci ze soukromé armádní složky Craft International, s batohy značně podobnými Carnajevovým? Proč nikdy nikdo během soudu nepoložil otázku, zda nemohl některý z těchto mužů svůj batoh odložit na zem, jako to údajně udělali Carnajev a jeho bratr?
Nácvik na totalitu
Vojáčci z Craftu byli prý součástí jakéhosi tréninku krizového scénáře, který se čirou náhodou na tomtéž místě zrovna odehrával. Je to asi stejně pravděpodobné vysvětlení, jako to, že si 11. září 2001 čirou náhodou dalo americké armádní letectvo pauzu na svačinu (tedy na cvičení v Atlantiku). Prostě bylo pryč, aby nepřekáželo vlastní vládě při operaci „pod falešnou vlajkou“. Masívní koncentrace vojenských a speciálních jednotek v místě tragédie je podobného ražení a je jen dalším indikátorem toho, že v části neštěstí mají prsty federálové, pokud ho rovnou nespískali celé.
Trénink krizového scénáře to tedy rozhodně byl. Občané Bostonu posloužili jako pokusná morčata pro zhodnocení toho, co udělá s milionovou metropolí vyhlášení stanného práva. Příhodně nás tak připravují na to, co zřejmě přijde. Zákon o zmocnění ve věcech národní obrany z roku 2012 dal americké armádě možnost vtrhnout do našich domovů bez příkazu k prohlídce, zatýkat bez obvinění a držet kohokoli ve vazbě bez soudu, obhajoby nebo spravedlivého procesu.
Bostonské útoky skvěle prověřily jeho proveditelnost: policie vyhlásila zákaz vycházení a stovky policistů s automatickými puškami prohledávaly domy naprosto nevinných lidí – při honu na jednoho puberťáka z rodiny, kterou FBI notabene dávno dobře znala.
Carnajev je odsouzen k smrti. Zapomeňte.
Zdroj.
Joachim Hagopian absolvoval vojenskou akademii West Point a je bývalým důstojníkem Armády Spojených států. Napsal knihu „Ať vás ti parchanti nedostanou“ (Don’t Let teh Bastards Getcha Down), která je dostupná v elektronické verzi na internetu a zabývá se mezinárodními vztahy USA, vedením státu i otázkami národní bezpečnosti. Po skončení vojenské kariéry absolvoval magisterské studium klinické psychologie a pracoval více než dvacet pět let jako terapeut. Nyní se věnuje psaní a vede blog. Také pravidelně přispívá serveru Global Research a píše sloupky pro Veterans Today.
