Je potřebné pečlivě vnímat – a nezapomenout – co právě předvádí amerikanizovaná havlistická guerilla v médiích a některé „osobnosti“ v politických stranách. V souvislosti se 70. výročím porážky nacistického Německa a cestou českého prezidenta do Moskvy totiž padají další rekordy.
Zdálo by se, že v servilnosti vůči washingtonským protektorům, nechutných útocích na hlavu našeho státu a přepisování naší vlastní historie už není možná další eskalace. Naši kolaboranti jsou však chlapíci. Čerpají jednak z hlubokých tradic „zapomenutých hrdinů“ - propagandistů z předchozích protektorátů, jednak z metody vštípené jim v „nové době“ jejich zvěčnělým guru: Lež a nenávist musí zvítězit nad pravdou a láskou. Formulovali to pochopitelně naopak, protože nacistická nenávist a bolševická přímočará lež jsou přece jen už trochu vyšlé z módy, a lidé na to proto přece jen více slyší. A jak na to jdou v praxi?
Poučeni u velkých vzorů
S nenávistí je to snadné. Vyprahlým a hloupým trubcům lidského společenství tvoří nenávist vůči „nepřátelům“ (vidí je všude) přirozený doprovod. A lež? Také netřeba nic složitého vymýšlet. Stačí stokrát ji ze všech hlásných trub zopakovat – a stane se pravdou. To přece brilantně prokázal další z velkých vzorů našich minulých i současných propagandistů, k němuž se ovšem pražská „lumpenkavárna“ aktuálně nehlásí. Kdoví proč. Joseph Goebbels, šéf Hitlerovy propagandistické mašinérie, nenáviděl Rusko zhruba stejně vášnivě jako oni a výrobou „pravd“ o něm, skrze stokrát omílané lži, se nejen netajil, ale byl na ni hrdý. A také – jako oni – byl přesvědčen, že si tuto velkou zem podrobí vojenskou silou.
Jak dopadl se svým přesvědčením o světovládné „osudové roli“ velmoci, kterou reprezentoval, víme asi všichni. Oslavovali jsme to však právě pouze někteří (ti druzí „slavili“ přípravu na další válku). Někteří – včetně chválabohu prezidenta Zemana – si totiž uvědomujeme, že Goebbelsovi a jeho druhům to poměrně dlouho vycházelo. Pak to ale stálo desítky miliónů obětí – především z onoho nenáviděného Sovětského svazu (dnes už opět Ruska) – ale i z dalších zemí, které na goebbelsovskou propagandu lži a nenávisti vůči Rusku nejprve slyšely.
Čtěte ZDE: Den vítězství je 9. květen: Před 70 lety skončila v Praze válka. Miloš Zeman zachraňuje v Moskvě čest Evropanů. Čeští kolaboranti ječí. Sjednotíme se za mír?
Čtěte ZDE: Strachotínská výzva (nejen) proti brannému zákonu: Občane Kalousku! Nedovolíme dětem umírat za zájmy USA. Tisíce fanoušků i mezi policisty a vojáky. Organizuje plukovník Blanické rytíře?
Havlova omluva dala jasný signál
U nás takových ostatně také byli milióny. Asi tři. Vítězné velmoci si to uvědomovaly, a proto jejich představitelé v Postupimi rozhodli, že všichni Němci nacházející se mimo Německo, budou odsunuti do své tragické vlasti. Guru pražské lumpenkavárny (poté, co se stal prezidentem) se jim za vydatnou pomoc při zničení Československa nicméně „omluvil“. A tak se naše dějiny rozběhly vstříc novému protektorátu, v němž aktuálně žijeme.
Kolaboranti z České televize a ostatních hlavních médií napojených na nevysychající zdroj inspirace (a dolarů) prýštících z americké ambasády v Praze se proto nyní předhánějí v loajalitě k nové mocnosti se světovládnými ambicemi. Ta chce také dobýt Rusko, protože z historie ví, že jinak nemá šanci. A přípravu veřejnosti na nové válečné tažení rovněž přenechává svým místním spojencům. Ti však jsou nepoučitelní. Zřejmě spoléhají na to, že je nebude kam odsunout, protože po jaderném konfliktu něco jako státy či hranice (nejen) v Evropě přestanou existovat, právě tak jako civilizace, jež je během dvou tisíciletí postupně zformovala. Mezi nimi i tisíciletý český stát.
Čtěte ZDE: Přípravy na válku v Čechách: Pětiminutovky nenávisti, peníze a odvody. Seznamy nepohodlných z americké ambasády. Upálit je, postřílet – a bude klid. Kdy to začne?
Čtěte ZDE: Svatojiřský pochod odhodlaných nepohodlných: Extrémisté drze požadují mír. "My jsme tady doma!" volali před americkou ambasádou. Skrýval se velvyslanec Schapiro v té době v Čapím hnízdě u Andreje B?
Prezidentská odpovědnost
Teprve nyní můžeme asi plně docenit moudrost většinového rozhodnutí, které v přímé volbě vyneslo do prezidentského úřadu Miloše Zemana. S naší hlavou státu – my, kteří jsme ho volili – můžeme jistě v lecčems nesouhlasit a polemizovat. Protiproud tak ostatně učinil jako jediný po Zemanově inauguraci – v době kdy mu ještě pražská „protektorátní lumpenkavárna“ tleskala. Vyvěsil totiž na hradní nádvoří modrý hadr s pěticípými hvězdami (kterému se kdovíproč říká vlajka Evropské unie, ačkoli nic takového podle Lisabonské smlouvy Brusel nesmí používat). Když ale začalo jít opravdu do tuhého, zachoval se jako prezident – vědomý dědic tradic českého státu.
Představa, jak by to dnes vypadalo, kdyby Goebbelsovy děti skrze svou mediální převahu prosadily na Hrad Kalouskovu loutku, „knížete“ Schwarzenberga, je přímo hororová. To by z nás nebylo druhé Polsko, ale – jak už to zdejší kolaboranti (poturčenci horší Turka) tradičně umějí – stáli bychom v první linii válečných příprav. Minimálně s jednou pořádnou americkou základnou v brdských (nebo jiných) lesích. A jako logicky první cíl odvetného útoku, pokud by se šílený plán Washingtonu, započatý státním převratem na Ukrajině, nakonec podařilo dotáhnout do „kýženého“ napadení Ruska.
Co havlisté nezvládli při pokusu o mediální manipulaci prezidentskou volbou, to nyní tím divočeji předvádějí v nevolených mocenských pozicích, které dále obsazují – především v takzvaných veřejnoprávních médiích. Šíří nenávist, lžou ráno, v poledne a večer. Součástí té lži je vytváření smrtelně nebezpečné iluze, že Rusko je slabé. Že stačí držet (pro Západ katastrofální) sankce, manipulovat s cenami ropy a dostatečně na jeho hranicích dupat vojenskými botami NATO – a ono se nakonec samo „zevnitř“ položí. A velká část mystifikované veřejnosti si už tento nesmysl opravdu myslí. I někteří politici „pravice“. Jejich nejvíce viditelným (a bohužel i slyšitelným) představitelem je „denní husa“ Miroslava Němcová z ODS. Je těžké rozhodnout, co naše zájmy více ohrožuje. Zda její politováníhodná hloupost, nebo cynismus Kalousků všeho druhu...
Realita je totiž naprosto opačná: Rusko je jednotné a odhodlané ubránit svou zem – tak jako nikdy od rozpadu Sovětského svazu. Oslavy vítězství nad Hitlerem v Moskvě to ukázaly světu zcela přesvědčivě. A nejen pokud jde o „oficiální“ moc. Nechme o tom promluvit jednoho z přímých účastníků vojenské přehlídky (na kterou Miloš Zeman nesměl) – a dění po ní v ulicích Moskvy.
Náš spolupracovník Stanislav Novotný (mimochodem první polistopadový český policejní prezident a vynikající odborník na bezpečnostní problematiku) k tomu pro Protiproud zachytil jeden z nám téměř neznámých autentických „občanských“ proudů, jenž atmosféru v současném Rusku poměrně přesně charakterizuje.
Stanislav Novotný: Nesmrtelný pluk
Celý svět byl 9. května fascinován vojenskou přehlídkou na Rudém náměstí. Kromě jiného symbolickou demonstrací nových představ o rozdělení moci ve světě, které personifikoval ruský a čínský prezident na společné tribuně, a jež stvrzovala účast čestných jednotek – včetně právě čínské – potenciálních spojenců Ruské federace v případě nové světové války. To ještě média zaznamenala.
Český a většinou i evropský mediální prostor si zato málo všiml těch, kteří zaplnili centrum Moskvy po přehlídce. A už vůbec nebyl schopen vnímat, že podobní odhodlaní lidé vyplnili centra dalších ruských i neruských měst. Na scénu totiž vstoupil na západě (nikoli náhodou) mediálně neznámý Nesmrtelný pluk.
Autentické hnutí zdola
Poprvé se Nesmrtelný pluk objevil 9. května 2012 v sibiřském Tomsku. Vzniklo zde občanské hnutí, které se rozhodlo důrazně si připomenout místní oběti 2. světové války. U zrodu stáli novináři nezávislé tomské televize TV-2 (což je současně poznámka k údajné neexistenci různých mediálních proudů v současném Rusku). Akce tehdy spojila 6000 občanů Tomsku, kteří se účastnili pochodu, v němž místní nesli 2000 portrétů předků, kteří bojovali proti nacismu.
Hnutí se začalo rychle šířit nejenom do dalších měst Ruské federace, ale i do řady měst dalších zemí bývalého SSSR. Popularita Nesmrtelného pluku rychle rostla, a tak se jej pochopitelně pokusily využít politické strany i různé další zájmové skupiny. Marně. Spontánní touha po ocenění často zapomenutých obětí a hrdinných zásluh „neznámých hrdinů“ byla silnější než spekulace politiků. A tak myšlenka, že toto prosté a působivé připomenutí velké minulosti mnoha lidí různého postavení, vzdělání a etnického či náboženského původu je důležitější než úzké ambice, nakonec zvítězila.
Nezávislí
70. výročí ukončení nejstrašnější války v dějinách se stalo velkou zkouškou této nové tradice. Hnutí letos zaštítila Všeruská lidová fronta a hlavním koordinátorem iniciativy se stal Sergej Lapenkov z tomské TV-2 (i když tato stanice mezitím přišla o vysílací licenci).
Otázka zněla: Jaké místo bude mít spontánnost a jak se podaří udržet jednoduchou a zřetelnou tóninu hlasu obětí? Nezapletou se organizátoři příliš do lákavých osidel mocenských struktur? Podaří se, aby miliony zprostředkovaných příběhů věrohodně varovaly před opakováním hrůzné historie?
Otázky to nejsou jednoduché, zvláště pak je složité hledat onu nejasnou hranici mezi zájmy příliš úzce osobními a zájmy politicky širokými a tedy společensky prospěšnými. Soudě dle toho, co jsem mohl 9. 5. 2015 vidět v Moskvě, musím konstatovat, že Nesmrtelný pluk si vedl velmi dobře a organizátoři mohou říci, že se původnímu poslání nezpronevěřili.
Nebyl to žádný předpřevratový 1. máj. Přes půl milionu lidí se postupně slilo do nekonečného proudu v široké Tverské ulici. Samozřejmě že politici měli na pochodu zájem a s organizátory vše do detailu probrali (trasa, policie, záchranka, programová návaznost), ale akce byla veřejností natolik pozitivně vnímána, že účast státních struktur se jevila jako povinnost. Některé skupiny vypadaly organizovaně, ale z převážného množství lidí vyzařovalo jediné: Prostě se chtěli zúčastnit z touhy po vyjádření toho nejdůležitějšího – naši dědové, tátové, babičky a mámy přece neumírali a nestrádali zbytečně!
Lidový soud
Demonstranti Nesmrtelného pluku nesli statisíce portrétů hrdinů a obětí a byli hrdí, dojatí a zároveň nadšení, že mohou dát takto spontánně najevo úctu ke svým předkům a ke své vlasti.
Za zmínku stojí dva drobné příběhy.
První: do průvodu se pokusili začlenit bojovníci za „zelené Rusko“. Všichni měli stejné bundy, transparenty i vlajky. Všem kolem okamžitě došlo, že se chtějí jen politicky svézt na jejich vážném tématu. A že ony jednotné mundůry si nepořídili ze svého. Lidé je vystavili kritice a opovržení.
Druhý: na cestě se vykláněl z okna již nemohoucí stařík, pamětník Vítězství. Dav na něho volal s takovou láskou, že i on zjevně pocítil, že je to jeho životní satisfakce. A že se netýká jen minulosti
Hlavní téma současnosti bylo totiž cítit skutečně všude: Přijdou-li nepřátelé znovu, a to pod jakoukoli záminkou, jsme opět připraveni. Průvod byl složen ze všech věkových kategorií, ale mladých potomků obětí války bylo neuvěřitelně mnoho. A když přišla řeč na válečné příběhy, zvážněli i patnáctiletí výrostci.
Po několika hodinách dorazil Nesmrtelný pluk na Rudé náměstí. Bylo jasné, že dorazila síla, která reprezentuje skutečné Rusko, většinovou společnost. Ta síla nebyla agresivní, byla z ní pouze cítit rozhodnost, vlastenectví a odhodlanost.
