To je, panečku, překvapení! A kdyby jen to, ale co zasvěcených a moudrých slov náhle slyšet ze všech stran. A také úžasu nad utrpením stovek nešťastníků, kteří se (prý ilegálně, jako by nějaké mezinárodní právo kdy platilo) plaví k evropským břehům ze svých rozbombardovaných vlastí – a nedoplují. A co nám náhle diktují „morálních závazků“, které vůči nim máme, protože jsme jejich kvetoucí či alespoň stabilní země uvedli v chaos. Je prý naší povinností ty statisíce a milióny, kteří už tu jsou, či se k nám chystají, rozebrat si hezky „proporčně“ domů. Vypadá to, že nemají šanci, ale to je omyl. Stane se to. Nejlépe už teď dokoupit pár postelí. Vždyť jsme TO zavinili, tak poneseme následky.
Zbrojnoši královi
Nevím, jak kdo, ale já jsem nerozvrátil Irák a nepopravil Saddáma Husajna. Nerozpoutal jsem válku v Sýrii, neudělal státní převrat v Libyi – a nestál jsem na Majdanu při státním převratu na Ukrajině. To je dílo primárně Spojených států, jejich ideových spojenců v Bruselu a jejich spojenců u nás. Také třeba těch, kteří se jimi nechali zmanipulovat a běželi „mávat“ americkému konvoji, „našim spojencům, kteří demonstrovali, že nás ochrání“, řečeno s Pavlem Šafrem (z Američany placených všech těch „svobodných fór“, které u nás rostou jako houby po dešti).
Že to není právě dobrý fór, píšeme už dlouho – a jsme pro to intenzivně sledováni (a skandalizováni) místní výsadkou US rozvědky v podobě udavačských webů, jako je třeba Neovlivní Sabiny Slonkové. To je ta paní, co se vlísávala Andreji Babišovi, když koupil MAFRU. Udělal ji šéfredaktorkou MfDnes, a když se ukázalo, že je neschopná a Babiš ji vyhodil, postarala se o ni americká ambasáda. Stejně tak o zmíněného Pavla Šafra a mnohé další „bývalé“. Všichni jsou teď zbrojnoši královi.
A jak tahle povedená parta souvisí s nešťastnými „utopenci“ – zvláště těmi dosud neutopenými – které nakonec (o tom není pochyb) slavně „humanitárně“ přijmeme v naší zemi? Zcela bezprostředně. Jsou to JEJICH mrtví, tonoucí, prchající. A na NICH je, aby nás nyní přesvědčili o opaku. U části veřejnosti se jim to nepochybně podaří. Zase půjdou mávat – tentokrát arabskými a americkými vlajkami – vstříc „humanitárním kolonám“ s imigranty. Pokud nepadne dolar, stane se to.
My a ONI
Budeme to MY, kdo zničil ony země, odkud se na nás nyní z jihu valí vlny imigrantů (z východu, z Ukrajiny to teprve přijde), nikoli ONI, Američané, Bruselané a domácí kolaboranti. Přípravy jsou v plném proudu. Česká televize má rozložení naší země zevnitř takřka v popisu práce. Však ji za to také soudruzi z unijní „dohlížecí komise“ právě pochválili a přislíbili ochranu, kdyby se snad „drzá veřejnost“ začala ještě víc bouřit a odmítala platit daň na luxusní život Páté koloně, respektive jejímu „tiskovému orgánu“ – a penězovodům pražské havlistické kavárny na něj napojených.
Ten otevřený výsměch o „možnosti volby“ může být neuvěřitelný pouze pro generace, které nezažily svazácké výkony propagandistů v padesátých letech minulého století po nástupu bolševiků.
Tato kampaň bude jako všechny předchozí – právě pro to, že s nimi souvisí. Americký „svinčík“ provázený milióny uprchlíků se musí přece někam „uklidit“, aby „vzorová demokracie“ mohla pokračovat ve svém světovládném pochodu na Rusko. Zase nám budou dvacet čtyři hodin denně cpát do hlav, že uprchlíci jsou NÁŠ – přinejmenším „morální“ – problém, ne JEJICH. Vždyť všechno vzniklo tak nějak „samo od sebe“, je to prostě „osud“.
Přitom aktuální tragédie na moři mezi Libyí a Itálií nesou všechny znaky uměle stvořené tragédie. Mediálně vděčná situace, při níž se převracejí lodě a hynou stovky lidí, zatímco „shodou okolností“ se další lodě za zcela klidného počasí dostávají do problémů a „volají o pomoc“, je jak z učebnice „operací pod falešnou vlajkou“. Tisíce a statisíce mrtvých, kteří v rozbořených zemích již jsou a každý den další přibývají, už prostě byli tak trochu „nuda“. Bylo třeba něčím dramatickým „přitopit“, aby se mohli scházet na mimořádných zasedáních unijní politici. Aby propagandisté měli „maso“, které má za cíl přehodit výhybku z ONI na MY.
Kádry jdou na věc
Příkladem jdou pochopitelně nejprve nejprověřenější „kádry“ propagandistické guerilly. Ostatní pak už budou jako obvykle jen „opisovat“ a rozválcovávat ideje mistrů. Česká televize zařazuje příklad českého hrdinného fotografa, který „jel na lodi s uprchlíky“ – a shodou okolností mu o tom právě (v několika jazycích) vychází kniha. To je, panečku, kabrňák! A Čech! A jak si ho celá Evropa považuje!
Čtěte ZDE: Přepólovaný svět: Bolševismus se přestěhoval do Washingtonu. Skončit v pekle s Amerikou, nebo se zachránit s Ruskem? Zázrak, kterého si nevšímáme. Pohár je naplněn po okraj
Teodor Marjanovič z Babišovy MfD zase filosofuje o „naší spoluzodpovědnosti“ a své politické školení mužstva končí patetickou úvahou, která svou drzostí nastavuje „laťku“ do výše téměř nepřekonatelné: ...Protože mnohem naléhavější je dnes hledat odpověď na to, jak zbědovance na kocábkách přijmout, asimilovat, využít ve prospěch našeho přežití. Stále z nějakého záhadného důvodu nevíme, jak se s tím poprat, a to tak, aby nám zůstalo to, na co jsme hrdí. Možnost volby.“
Ten otevřený výsměch o „možnosti volby“ může být neuvěřitelný pouze pro generace, které nezažily svazácké výkony propagandistů v padesátých letech minulého století po nástupu bolševiků. Pro pamětníky je to pouze neumětelská repríza. To takový Ondřej Houska, takto zpravodaj ČRo z Bruselu (tehdy by byl v Moskvě) v Bakalových Hospodářských novinách dává problému „oficiální rámec“.
Varování z Eurosojuzu
„Na pomyslné Leninovo ‚Co dělat?‘ není lehká odpověď. Jistě mají pravdu ti, podle kterých je především nutné stabilizovat situaci v Libyi. Tam se zhroutil funkční stát a pašeráci lidí můžou zubožené imigranty posílat na nebezpečnou plavbu přes moře podle libosti. Západ by si měl zvyknout, že není v jeho silách zabránit všem nepravostem tohoto světa. To, co se s Libyí stalo po svržení plukovníka Kaddáfího, k němuž Američané a Evropané vydatně přispěli, je mementem. (...) Ať se nám to líbí, nebo ne, masy uprchlíků se prostě dál budou chtít do Evropy dostat.“
V pozadí stojí pokus zcela principiální: „Vyměnit“ postupně celou evropskou populaci. Již dlouho je připraven „rasový experiment“, v němž se vzpomínka na dva tisíce let křesťanské civilizace zcela rozplyne.
O jakém mementu to prověřený novinář mluví? Snad že by si Američané (a jejich odnárodnění evropští vazalové) měli vzít ponaučení a žádný stát už „humanitárně“ nebombardovat? Či dokonce snad – strašná myšlenka – ani dál neorganizovat státní převraty různými Majdany, Arabskými jary a tak podobně? Žádný strach, to je jenom Houskova pirueta kvůli takzvané „vyváženosti“. Závěr jeho mudrování je ale vlastně také pozoruhodný – daný tím, že Housku máme (za naše poplatky pro Český rozhlas namazanou) v Belgii, aby za nás hájil zájmy bruselského lidu. Hle, co soudruh vymyslel:
„Pravdu ale nemají ani různé humanitární organizace, které média bombardují tiskovými zprávami o tom, jak selhala Evropská unie. Ta však nemá kapacity... (...) Ne pomyslný „Brusel". Země Evropské unie by tak měly kombinovat rozvojovou pomoc se snahou o záchranu lidských životů.
Čeští politici z vlády i opozice ale zatím spíš promýšlejí, jak se co nejhlasitěji vymezit proti tomu, aby si země unie mezi sebou imigranty povinně přerozdělovaly. To by se sice některým státům líbilo, žádný takový návrh ale na stole není a případná shoda na něm je vyloučená. Středomoří jistě nepatří k prioritám české politiky. Češi by alespoň nemuseli dávat tak okázale najevo svůj nezájem.“
Jinými slovy – zmatek kam se podíváš: Brusel na problém nestačí, musejí ho vyřešit – náhle znovu objevené – jednotlivé státy. Ale jenom tak, jak chce Brusel. Uctivý odpor českých, slovenských, rakouských či německých a severských zemí je sice formálně jejich právo, ale nemuseli by ho dávat tolik najevo. Zlaté Rudé právo za Husáka!
I „disent“ se mýlí
Ale abychom byli spravedliví. Také v mediálním mainstreamu se najdou „disidenti“. Mezi ně občas patří svými sloupky v Deníku Ivan Hoffman:
„Běženci jsou vedlejším produktem agresivní expanzivní politiky, proto by neškodilo, kdyby agendu záchrany lidských životů, kterou zrovna dnes mají na programu ministři zahraničí zemí Evropské unie, řešili souběžně s agendou vojenskou. Je zjevné, že k nám uprchlíci přicházejí ze zemí, kam prodáváme a dodáváme zbraně, anebo které bombardujeme. Bylo by tedy přirozené, kdyby o běžence pečovalo NATO, anebo ti, kdo si ho na války v Libyí či Iráku objednali. Běžence není správné nechat na holičkách. Pomáhat by jim ale měli především ti, kdo mohou za jejich utrpení.“
Přesně tak!, chtělo by se jednomu úlevně zvolat – ale šlo by o zvolání předčasné. Nikoli jen pro to, že Američané samozřejmě prohlásili, že ONI žádné uprchlíky nebudou z „bezpečnostních důvodů“ přijímat, ostatně k NIM se přece přes oceán lodě nevalí. A jejich NATO má zase plné ruce práce s přípravou války s Ruskem.
Čtěte ZDE: Náš (unesený) člověk v Libyi: NATO bombardovalo Utopii a otevřelo tak bránu do pekel. Krev statisíců na rukách našich spojenců. Komu může poděkovat (nejen) Pavel Hrůza?
Ten hlavní omyl Ivana Hoffmana spočívá v přijetí onoho plurálu MY. Protože je známo, že zrovna on není na výplatní pásce americké ambasády v Praze, měl by to MY přenechat Šafrům, Klvaňům, Marjanovičům, Slonkovým – a jejich Němcovým, Schwarzenbergům, soudruhům z České televize, respektive havlistické kavárně obecně. Ostatně také to nebudou mít teď chudáci lehké. Brzy dostanou v Andreji Babišovi pevné firemní vedení. Intelektuálská „cochcárna“ nejspíš záhy skončí, velvyslanec Schapiro bude po Babišově kajícném návratu ze Států napříště účtovat honoráře, granty a „zdroje“ obecně nepochybně jen přes některou divizi Agrofertu.
Jenže NÁM zůstanou na krku ti „uprchlíci“. Co s tím? Upřímně řečeno nic moc dělat nemůžeme. Kvůli zatím nezvládnutému veřejnému mínění musí sice socialistická část vlády předstírat Haškovu “Stranu mírného pokroku v mezích zákona“ – ale jen do času. Američtí běženci se k nám nakonec nastěhují, to je prakticky jisté.
Jde o víc
Jde totiž o víc než jen „náhle vzniklý problém“. Jde o víc než jen zničené vybombardované země a zoufalce – oběti „vývozu demokracie“ – živé či mrtvé. Jde dokonce o víc, než jen vsugerovat NÁM pocit, že za tu hrůzu a neštěstí miliónů zbědovaných lidských bytostí bez domova neseme morální spoluzodpovědnost. A konečně – jde o víc než jen vystavit nás nebezpečí proudu islamistických teroristů „přimíchaných“ mezi regulérní běžence. To všechno je jen povrch.
V pozadí stojí pokus zcela principiální: „Vyměnit“ postupně celou evropskou populaci. Již dlouho je připraven „rasový experiment“, v němž se vzpomínka na dva tisíce let křesťanské civilizace zcela rozplyne. V Americe k tomu slouží Hispánci a černoši. V Evropě má nastat něco podobného – a k tomu byla rozvinuta celá politika „multikulturalismu“.
Nedávno na téma „imigrantů“ uspořádal seminář Institut Václava Klause. Média to pochopitelně zcela ignorovala. Jedním z přednášejících tam byl také Michal Semín z Protiproudu. Ve svém vystoupení (celé si jej můžete pustit na videu) připomněl právě tuto důležitou okolnost, o které – asi spíše z neznalosti – mlčí zatím i náš mediální „disent“. Měl by si ji ale uvědomovat každý, kdo nechce jen hospodsky „nadávat na poměry“ – a pak poslušně přikoupit pár postelí pro „chudáky imigranty“.
Michal Semín: Tradiční společnost musí být zničena
Od starých přistěhovaleckých vln, počínaje stěhováním národů na prahu evropského středověku a konče osídlováním Ameriky či Austrálie, se dnešní imigrační vlna – či spíše tsunami – liší ještě v jednom důležitém aspektu – jejím hybatelem není jen pochopitelná touha imigrantů po vyšší životní úrovni (to je hnací motor imigračních procesů v minulosti), ale ideologická podpora ze strany významné části západního establishmentu (politického, finančního, intelektuálního). V jeho rámci existují velice vlivné kruhy, které masovou imigraci používají jako politický prostředek k cíli, kterým je kvalitativně nová společnost, nová Evropa, nový člověk. (...)
Ideologie (multikulturalismu, pozn. PH) se hodí do krámu také těm, kteří sní o tom, jak na troskách historických evropských národů vykouzlí z multikulturní Petriho misky dosud neexistující evropský lid, evropský politický národ.
(...) Mezi duchovní otce evropské integrace patří poběžovický rodák hrabě Richard Coudenhove-Kalergi (nar. 1894, zemřel 1970), spisovatel, politik a zakladatel Panevropské unie (1923). Ten si v knize Praktischer Idealismus lámal hlavu nad tím, jak v Evropě vytvořit společný lid, jemuž bude vládnout tzv. nová aristokracie. Recept, s nímž přišel, je jednoduchý – křížení ras.
Nová rasa
Mnohost národních identit má v budoucnu nahradit identita jediná – „eurasijsko-negroidní“, vzniklá geneticko-inženýrskou politikou, otevírající Evropu genetickému i ideologickému vlivu neevropských kultur a tradic. Současná Evropská unie se k odkazu hraběte Kalergiho hrdě hlásí, předáci Panevropského hnutí zase patří k těm nejagilnějším stoupencům evropské politické integrace. Existuje Evropská cena Coudenhova-Kalergiho, kterou v roce 2012 obdržel bývalý „Pan Evropa“ Herman von Rompuy, který v jednom ze svých projevů (listopad 2010) prohlásil, že „doba homogenních národních států je u konce“.
Je-li tomu opravdu tak, že vlivná část současného politického establishmentu na Západě si přeje kulturně a civilizačně heterogenní společnost, kde původní anticko-křesťanská identita ustupuje diktátu uměle zaváděnému a jak jsme viděli, vnitřně rozpornému a potenciálně výbušnému multikulturalismu, můžeme pak lépe porozumět i jejich jinak jen obtížně pochopitelné politice „vývozu demokracie“ a podpory radikálních islamistických hnutí, konkurujících sekulárním autokraciím na Blízkém a Středním východě či severní Africe.
Musíme je zničit
Ideologické východisko této sebevražedné politiky Západu dobře vystihl jeden z čelných představitelů amerického neokonzervatismu Michael Ledeen:
„Naším křestním jménem je tvořivé ničení, jak doma, tak v zahraničí. Každým dnem strháváme starý řád, od obchodu po vědu, literaturu, umění, architekturu a film, politiku a právo. Naši nepřátelé tento vír energie a tvořivosti vždy nenáviděli, neboť ohrožoval jejich tradice (ať už byly jakékoli) a zahanboval je pro neschopnost držet s námi krok. Bojí se nás, když vidí, jak rozvracíme tradiční společnosti. Nemohou se cítit bezpečni, pokud existujeme a je to právě naše existence, nikoli naše politika, jež ohrožuje jejich legitimitu. Aby přežili, jsou nuceni nás napadat, stejně jako mi musíme zničit je, abychom postoupili vpřed v našem dějinném poslání.“
