Není. Levice dělá, co umí a jde jí to. To je v demokracii běžné, byť, uznávám, pro stoupence pravice nepříjemné. Však také ta vláda „dému“, davu, není žádným rájem na zemi.
Lidovláda
Je to zatraceně nedokonalá věc. Systém začasto málo efektivní a málo spravedlivý. V kontinentální verzi obalený haldou byrokracie, v zámořské haldou roztleskávaček a roztleskávačů všeho druhu. Vzdor tomu, lepší model politického uspořádání široko daleko nevidět.
(Vize občansko-společnostního korporativismu, jež se čas od času vynoří z kalných vod pravdolásky, totiž čpí nesvobodou na sto honů). Nezbývá tedy, než hrát nekonečnou partii parlamentarismu dále a respektovat nepohodlný fakt, že soupeř občas vyhraje.
Vítězí-li levice, je to vždy, bez ohledu na okolnosti, chybou pravice.
Je to fér hra. V takové hře je ovšem vrcholně nevkusné hystericky proklínat fanoušky protihráčů a hrozit jim existenčně citelným embargem, jak to v době lednové prezidentské kampaně předváděl zasloužilý kmet Stránský vůči herci Dejdarovi, či vyrábět politickou kauzu z odvolání jednoho ufňukaného manažera, takto zběhlého kněze, který se zjevně neumí odpoutat od solidního platu (jak by děl klasik: řekněte pánové, kdo z Vás to má?) a nechává se dekorovat aureolou zásadového antikomunisty.
Je mi líto, ale takhle nehraje gentleman. Ani s desperáty ne. Vítězí-li levice, je to vždy, bez ohledu na okolnosti, chybou pravice. Miřme lépe. Možná, že ty vzduchovky na pouťové střelnici nejsou úplně v pořádku, ale kdo chce trhnout aspoň papírovou růži, musí se umět trefit i s nimi.
Hrr do houfu?
Čím méně to pravici jde, tím usilovněji hledá kauzy typu „boj o Hermanna“, ale to je důsledek, nikoli příčina neutěšeného stavu. Příčinou je fakt, že normální fungování politické scény je u nás trvale deformováno havlismem, který je faktorem nekonečně podstatnějším, než dělicí linie formální příslušnosti k levici či pravici.
Jen optikou deformovanou tímto faktorem je totiž možno nahlížet postavy jako je Daniel Hermann či jeho ze zapomnění se vynořivší „advokátka“ Monika Pajerová jako pravicové a pokoušet se chřestěním oranžovo-rudým nebezpečím dohnat skutečné pravičáky k jejich podpoře.
Je to podobný mediální nátlak jako v lednových prezidentských volbách: buď volíš „Karla“ nebo jsi rudý!
ODS, napadená už za Topolánkovy éry virem havlismu a dnes jím takřka pozřená (minimálně alespoň totálně vykastrovaná) v sebevražedném gestu vytváří pro tuto manipulaci prostor, aby tak definitivně uvolnila prostor v politické soutěži ve prospěch TOP 09. Ostatně je to podobný postup jako v lednových prezidentských volbách, buď volíš „Karla“ nebo jsi rudý!
Jednoduchá manipulace, kterou se havlisté instalují do čela české pravicové (respektive „pravicové“) politiky. (Tu levicovou už díky Sobotkům, Dienstbierům a dalším mají pod palcem dávno). Netvrdím, že v „Hermannově“ Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) neexistují skutečné rozpory a že zde na sebe nenarážejí stranické zájmy ČSSD a ODS, z odstupu je však zřetelné, že cílem mediální show, která se kolem celé věci rozehrála, je nahnat pravicové občany, potenciální voliče, do jednotného havlistického houfu.
A ještě k ústavu
Pamatuji první úvahy o ústavu, který měl uchovat paměť národa na éru komunistického bezpráví. Proč byl vlastně nakonec ústav pověřen studiem „totalitních režimů“? Vždyť onen druhý „totalitní režim“, se kterým má naše země zkušenost, totiž ten nacistický, byl národu vnucen zvenčí, jako systém nepřátelské mocnosti, a představuje tudíž zcela jiný typ historické zkušenosti.
Po listopadu 1989 měli Komisi jen personálně přeobsadit a mohla nerušeně pracovat dál.
Ostatně, pokud jde o studium doby nacismu, existovala kdysi vládní Komise pro vyšetřování válečných zločinců, která se tím zabývala už od šedesátých let. Po listopadu 1989 ji měli jen personálně přeobsadit, popřípadě zbavit nežádoucích komunistických reziduí a mohla nerušeně pracovat dál.
Místo toho ji tehdejší Čalfova vláda již 23. března 1990 bez vědomí veřejnosti zrušila, aniž, jak tvrdí očití svědci, zajistila elementární bezpečnost jejího archivu. Teprve v roce 2007 bylo studium nacistické totality vyštracháno a „přihozeno“ k úkolům tehdy slavnostně založeného ÚSTR.
Doufejme, že krkolomný název ústavu je míněn skutečně vážně a nikdo se nechystá nahrazovat slovo studium slovem budování.
Proč to? Aby byly důležité materiály takříkajíc pod jednou střechou, po ruce k využití i zneužití? Nemyslím si. Stejně jako Petr Hájek, který se na stránkách Protiproudu tématem zabýval nedávno, soudím, že všechno opravdu důležité už z archivů stejně zmizelo.
Pojmenování a rozšíření studijního záběru však propůjčilo Ústavu možnost výrazněji ovlivňovat veřejné mínění. Nedávno před svým odvoláním se tím „pravicový“ Daniel Hermann holedbal v rozhlasovém pořadu „Jak to vidí“, kde mimo jiné sděloval, jak může Ústav napomáhat utváření multikulturní společnosti.
Ambice, která jistě zaimponovala i některým levicovým členům Rady, jež Hermanna odvolávala. No doufejme, že krkolomný název ústavu je míněn skutečně vážně a nikdo se nechystá nahrazovat slovo studium slovem budování.
