V pondělí 13. dubna jsme si připomněli výročí jednoho dramatického příběhu se šťastným koncem: právě toho dne v roce 1970 (shodou okolností také v pondělí) explodovala na palubě kosmické lodi Apollo 13 nádrž s kyslíkem. Co mělo být původně rutinním letem se třetí lidskou posádkou mířící na Měsíc, stalo se příběhem o přežití a „triumfu (lidské) vůle“. Příběhem se šťastným koncem. Ještě dnes při vzpomínce či při sledování stejnojmenného filmu zamáčkneme slzu. Je to jak scéna z hollywoodského bijáku.
Tohle nemyslíte vážně, že ne?
Největší problém celého dojáku jménem „nešťastná mise Apollo 13“ ovšem je, že celé Apollo (a s ním i Apollo 13) je dost možná opravdu jen a pouze scéna z hollywoodského bijáku. Že s lety k Měsíci či na Měsíc - s lidskou posádkou - je to poněkud... řekněme jinak. Jako s mnoha podobnými událostmi, které v posledním půlstoletí změnily svět.
Drtivá většina čtenářů, kromě těch, kteří si dávno na věc udělali vlastní názor na základě bádání na internetu či pár výpočtů, teď možná zvažuje možnost nečíst dál. To už je trochu moc!, říká si běžný konzument mediální reality, když se s podobnou „nehorázností“ setká poprvé. Že člověk na Měsíci nepřistál? Jak by dokázali Američané oblafnout celý svět? Jak by dokázali celou věc utajit, když na projektu (včetně výroby součástek) pracovaly stovky tisíc lidí? Copak by na to Rusové, jejich hlavní konkurenti, nepřišli? Jak by mohli ti dobří piloti celá ta léta lhát? A vůbec, proč by to dělali? Takových peněz to stálo! A tak spořádaný občan spláchne všechny tyto otázky do skvěle vytvořené výlevky s názvem "Konspirační teorie" - a dál se tím nezabývá. Ale měl by.
Lži a touha létat
Skeptické otázky odmítající zpochyňování přistání člověka na Měsíci jsou napohled logické – a navíc podepřené důležitou emocí. Většině z nás se sen o cestování vesmírem v „krabičce od sardinek“ made in USA prostě – líbí. Zda jde o romantickou touhu létat, nebo prapůvodní touhu lidské duše přiblížit se Nebi a Bohu, není vlastně podstatné. Představa, že jsme - my, lidstvo - „tam nahoře“ byli, nás každopádně vzrušuje do morku kostí. Ve skutečnosti uděláme cokoli proto, abychom si v hlavě udrželi oficiální verzi událostí.
A tak se „cesta na Měsíc a zase zpátky“ stává jakýmsi „jedenáctým zářím pro pokročilé“ – a současně čímsi, co ty, kteří v „měsíční lež“ nevěří, okamžitě pasuje na paranoiky přímo (mimo)planetárních rozměrů. Přesto stojí za to se na chvíli na věc podívat z druhé strany. Tedy neptat se „jak by to a to mohli udělat“, kdyby chtěli mise k našemu nejbližšímu souputníku nafilmovat (ačkoli i to je poměrně přesně teoreticky zmapováno), ale „jak by to mohli dokázat“, kdyby se skutečně měl k Měsíci člověk vydat. Kolem měsíčních misí se totiž kupí řada ošklivých otazníků – pokud máme odvahu si tyto "ničivé" otázky alespoň položit.
Jak zfalšovat měsíční přistání - humorsitické video ve stylu Monthy Pythons odhaluje v méně vážném tónu vážnou spekulaci o tom, jak to (také) mohlo být. Zdroj - Probe NASA/Lunarcy
Na Měsíc s porouchaným iPadem
Pomiňme prostý fakt, že v době slavných letů na Měsíc se většina věcí počítala logaritmickým pravítkem a sálové počítače byly obecně vzato méně výkonné, než dnešní mírně porouchaný iPad2. Budiž. Lidská vynalézavost nezná hranic. Zkusme to tedy jinak.
Můžeme zkoumat třeba jednu z mnoha desítek „záhad“ kolem kosmického programu: totiž podivnou odmlku Sovětů. Ti byli, co se kosmu týká, první v kdečem (Amerika jim ani nedýchala na záda, natož aby šlapala na paty), načež se nesmyslně „decentně odmlčeli“, místo toho, aby se pokusili úspěch svého studenoválečného konkurenta alespoň napodobit. Zůstali u lunárních automatů, jejichž vysazení na Měsíci nikdo nezpochybňuje
Dost možná důvod ukazuje na nejslavnější „měsíční kámen úrazu“: Největší překážkou kosmických letů s člověkem na palubě totiž podle „popíračů“ je - právě člověk.
A přece se točilo?
Zemi, vzhledem k jejímu magnetickému poli, obklopují (takzvané van Allenovy) pásy, v nichž se „drží“ vysoce energeticky nabité částice: v nižších sférách, se skládají hlavně z protonů, což je i podle „seriózní vědy“ záležitost poměrně nepříjemná. Těmi by musel modul Apolla na své pouti k Měsíci proletět – a vystavit astronauty radiaci. Někteří tvrdí, že smrtelné.
„Spor o van Allena“ je málem stejně nesmiřitelný a zásadní, jako svého času o Galilea – jenže tak trochu opačně. Zastánci „měsíční lži“ dokazují – a na základě některých dostupných dat i složitě propočítávají – že jde o úrovně radiace naprosto zanedbatelné, menší, než jakým je vystaven průměrný zaměstnanec jaderné elektrárny (tu fukušimskou přitom na mysli prý nemají), a že se tedy „určitě netočilo“. Míněno ve studiu kdesi v nevadské poušti uprostřed slavné Oblasti 51, kde mohly falešné měsíční záběry úplně klidně vzniknout.
Na druhou stranu, pokud vím, stále od „odpůrců točení“ čekáme na seriózní vysvětlení toho, jak je tedy možné, že i na orbitě je nutné v případě sluneční bouře „uklidit“ zasloužilejší astronauty právě kvůli radiaci do speciálně odstíněných prostor, či proč se musel raketoplán z vyšší orbity vrátit níže – zatímco v měsíčním modulu nic takového potřeba nebylo. A ačkoli se například Apollo 11 dostalo k Měsíci v období prudké sluneční aktivity, nic naše statečné astronauty „neusmažilo“, ba dokonce ani neohrozilo.
NASA a její problém s radiací. Zdroj: Probe NASA/Lunarcy
Problémů je více
Dnes jsou takové otázky předmětem samotnou NASA vedeného zkoumání. Studentům středních škol klade návodné otázky typu „Určete roli vody jako štítu chránícího před radioaktivním zářením“, nebo „Jsou pro cestovatele na Měsíc důležité sluneční erupce?“. Jenže tehdy důvěřivé publikum nic takového nevědělo – a proto nebylo třeba se problematice radiace vůbec věnovat. Je proto velmi dobře možné, že "tvůrci bijáku“ na ni zkrátka zapomněli.
Nejasností kolem misí Apollo je samozřejmě více – můžeme si vybrat z celé škály, od slavného problému se dvěma světelnými zdroji na fotografiích s jedním sluncem, přes údajně nulovou viditelnost hvězd, a to i z odvrácené strany Měsíce, až po hluboce věřícího křesťana Neila Armstronga, který odmítl přísahat na Bibli, že na Měsíci byl. Patnáct zajímavých důvodů k zamyšlení nad oficiální verzí událostí přináší i následující článek z amerického serveru darkgovernment.com.
A jak by bylo možné akci podobných rozměrů utajit? Vývoj atomové bomby (neřku-li jiných, složitějších zbraní) byl také poměrně náročný – a dlouho poměrně dobře utajený. Ale především: velká tajemství - a velké mystifikace se chrání vlastní "gravitací". A člověk Západu, odtržený od Víry, má hlubokou potřebu uvěřit v "zázraky" náboženství vědy. Bez ohledu na to, že je právě (jiné) vědecké argumenty zpochybňují či zcela vyvracejí.
Patnáct důvodů, proč člověk nikdy nemohl vstoupit na Měsíc:
15. V té době byl americkým prezidentem Richard Nixon, přezdívaný “Tricky Dick” (něco jako Křivák Dick). Byl to král kamufláží, tajných nahrávek a skandálů. Jen si zkuste představit, kolik z jeho podvodů nebylo nikdy odhaleno.
14. Úspěšný let lidské posádky na Měsíc je něco, na co může být pyšná každá vláda. A pro občany rozhořčené vietnamskou válkou a více než padesáti tisíci zbytečně zmařených životů amerických vojáků představoval výborné rozptýlení a odvedení pozornosti.
13. Sovětští kosmonauti právě vyhrávali nad americkými astronauty pět ku jedné, pokud jde o počet hodin strávených v kosmu. Jako první také zdolali těchto sedm milníků v dobývání kosmického prostoru:
Vypustili první umělou družici na oběžnou dráhu kolem Země.
Vyslali prvního člověka do vesmíru.
Vyslali prvního člověka na oběžnou dráhu kolem Země.
První žena v kosmickém prostoru byla sovětská občanka.
Jako první dokázali umístit na palubu kosmické lodi tříčlennou posádku.
První procházku v kosmickém prostoru uskutečnili sovětští kosmonauti.
Sověti provedli první spojení dvou obíhajících kosmických plavidel na oběžné dráze kolem Země.
12. Neil Armstrong, první člověk, který údajně kráčel po povrchu Měsíce, odmítal poskytnout jakýkoli rozhovor na toto téma. Jako by říkal: „Na nic se mě neptejte a já nebudu lhát.“ Collins rovněž veškerá interview odmítá. Aldrin, který rozhovor poskytl, nám vyhrožoval, že nás zažaluje, jestli dotyčný rozhovor někomu ukážeme.
11. Na nově retušovaných fotografiích jsou opraveny chyby z předchozích uveřejněných verzí. Proč bychom měli aktualizovat třicet let staré fotografie, pokud astronauti skutečně na Měsíci byli?
Označení "rekvizity" - písmeno “C”
...a, ejhle, už je pryč.
10. Na jednom záznamu, dlouho pokládaném za ztracený se americká vlajka třepetá ve větru. „Vítr“ byl patrně prostě van z klimatizace, která měla ochladit astronauty navlečené do osvětlených, ale neodvětrávaných skafandrů. Chladicí jednotky v batozích byly patrně odstraněny kvůli odlehčení nákladu, který v pozemské gravitaci pochopitelně vážil šestkrát více, jinak by nebozí astronauti přepadli dozadu.
9. Zvětšené fotografie půdy pod přistávacím lunárním modelem těžkým nějakých pět tun nevykazovaly žádné stopy působení raketového motoru. Při pozemních zkouškách měli inženýři velké starosti, aby modul nespadl do kráteru, který raketový motor při sestupu vyhloubil. Přehlédnutí, jemuž by správně měli věnovat pozornost při všech následujících cestách na Měsíc! Jako důvod neexistence kráteru byla uváděna nepřítomnost atmosféry - ovšem až na tu vlajku, vesele se třepetající ve větru (viz bod 10.).
Kde je kráter nebo alespoň zvířený prach, který by pokryl "nablýskané" součásti měsíčního modulu?
8. Na několika vzácných fotografiích, údajně z povrchu Měsíce, které se nikdy nedostaly do oběhu, jsou scény údajně osvětlené slunečním světlem. Přesto stíny, které na nich vidíme, nejsou navzájem rovnoběžné, z čehož plyne, že při fotografování někdo použil přídavný umělý zdroj světla. Stíny předmětů ozářených slunečním světlem by se přece nesměly protínat.
Jediným zdrojem osvětlení mohlo být pouze Slunce - proč tedy předměty vrhají stíny ze dvou směrů?
7. Střední vzdálenost Měsíce od Země činí 384 403 km. Raketoplán se nikdy nevzdálil od Země více než 680 kilometrů. Kromě posádky několika lodí Apollo žádná lidská bytost kvůli nebezpečí smrtící radiace neopustila nízkou oběžnou dráhu Země. Když posádka raketoplánu vystoupila do výšky 680 kilometrů, záření, přítomné ve van Allenových pásech, bylo tak silné, že donutilo posádku sestoupit níž. Van Allenovy pásy jsou důsledkem magnetického pole Země, které zachycuje částice slunečního větru.
6. Horní část lunárního modulu, která prý přistála na Měsíci, se údajně vznesla z povrchu se dvěma astronauty na palubě, vstoupila na oběžnou dráhu sto kilometrů nad povrchem a na oběžné dráze se spojila s řídícím modulem. Dokonce i při letmém pohledu na lunární modul pochopíte, že pomyšlení, že by něco takového bylo skutečně možné, je absolutně směšné. Palivové nádrže neměly ani šestinu kapacity nádrží raketoplánu - přitom minimálně takové kapacity by bylo zapotřebí k dosažení oběžné dráhy.
5. Na lunárním povrchu je prakticky vakuum. Přistávací modul by se při přistávání na osvětlené straně zahřál na sto dvacet stupňů. Neexistuje žádný způsob, jak by loď mohla takovém žáru odolávat po 72 hodin, což byla údajná délka pobytu při některých letech Apollo. Jak dlouho byste při výletě za horkého slunečního dne dokázali udržet auto vychlazené - kdyby klimatizace jela jen z baterie?
4. Podívejte se na lunární modul, který údajně letěl z oběžné dráhy Měsíce na jeho povrch. Má tvar kužele s těžištěm v základně a jeden raketový motor umístěný rovněž na základně. Představa, že by nezačal vířit jako dětský větrník a nehavaroval, jak se stalo pouhé tři týdny předtím při zkouškách na Zemi, je prostě absurdní.
3. Po skončení letu Apollo astronauti Armstrong, Collins a Aldrin uspořádali tiskovou konferenci. Na otázku, jestli viděli z povrchu Měsíce nějaké hvězdy, astronaut Collins, který údajně setrval celou dobu v řídícím modulu, uvedl nesprávnou odpověď - na otázku, na kterou vůbec odpovídat neměl, protože na Měsíci přeci nebyl. Podstatnou část tohoto klipu mám ve svém archivu, a když se na něj podíváte s vědomím všech souvislostí, pochopíte, že astronauti prostě lhali a na Měsíci nikdy nebyli. Odvažuji se tvrdit, že Collins to tehdy celé shodil, a vůbec nechápu, jak o tom ještě může někdo diskutovat. A navíc, když se podíváte na přepis téhle tiskovky, zjistíte, že tato odpověď je “mylně” připisována Aldrinovi. Jde opravdu o chybu, anebo je to pokus zakrýt neudržitelné?
2. V roce 1967 uhořeli na odpalovací rampě tři astronauti. Výsledkem šetření Kongresu bylo konstatování, že program Apollo je nepoužitelná loď a že jen naprostým zázrakem nikdo nezahynul už dříve. Všechny problémy byly údajně vyřešeny do roku 1969, to znamená za pouhé dva roky. Jak mohli za tak krátký čas udělat tak obrovský pokrok v „kontrole kvality“?
1. Všechny lodi Apollo zůstaly po celou dobu letu na nízké oběžné dráze. Objevili jsme neoznačené a nesestříhané utajené záběry pořízené NASA, na nichž posádka Apolla 11 zcela zjevně nacvičuje scénu předstírající, že jsou na půl cesty k Měsíci. Podívejte se:
Zdroj.
