Čeští „amihujeři“ se právě lísají ke svému panu učiteli se „švestičkami z naší zahrádky“. Volají po tom, aby americká vojska v naší zemi zůstala ne na čtyři dny, ale natrvalo. Není to tak nereálné, jak by se mohlo zdát. NATO má naši zemi v hledáčku, i když by americkou základnu raději vidělo ještě dál na východ. Masívní kampaň v hlavních médiích, která má rozbít odpor významné části naší veřejnosti ke krátké zkoušce na „dočasný pobyt“, jehož budeme v příštích dnech svědky, dává jasnou odpověď: Pokud se u nás Američanům „strategicky“ zalíbí, bude zle. Jedna základna navíc – co nejblíže ruským hranicím – je pro ně maličkost.
Jak důležité je, aby v této chvíli neměli „amihujeři“ navrch, ukazuje zkušenost ze zemí, kde americké základny již dávno mají. Bouře odporu „nehujerské“ veřejnosti, které v poslední době provázejí jednu z nejznámějších základen na Okinawě, může být proto pro nás inspirativní. Je totiž pravděpodobné, že i naši zemi pokládají Američané za dobyté území.
Čtěte ZDE: Operace Atlantické odhodlání: Kopíruje NATO Hitlerův plán Barbarossa? Ukrajina a Pobaltí – jako tehdy? 75 let po vítězství ve válce Rusko na její počátek nezapomíná. A my?
Čtěte ZDE: Uvítací výbory jedou na plné obrátky: „Nic neorganizujeme,“ dušuje se herec-ministr. Lidé se zvedají z pohovek a protestují. Katastrofa pravice. Zkáze opět o krok blíž?
Poražení a ponížení
Od konce 2. světové války, kterou spolu s Hitlerem prohráli, jsou zcela pochopitelně japonští císaři a premiéři vazaly amerických prezidentů. Velmi podobně je na tom ostatně německá vláda, protože každý nový kancléř musí být odsouhlasen ve Washingtonu. Jen se o tom nemluví a předstírá se, že obě země jsou dnes dobrovolně věrnými spojenci svých někdejších nepřátel na život a na smrt a veřejnost že je přímo zamilována do amerických okupačních vojsk na svém území.
Okinawané vyslali světu jasný signál o tom, že lze v boji proti americkým molochům uspět: Důsledností, trpělivostí, nevzdáváním se
Podobně na tom byla sovětská okupační zóna (takzvaná Německá demokratická republika, z níž pochází i Angela Merkelová), než ji Michail Gorbačov při budování své popularity na Západě za hubičku věnoval západní zóně okupované Američany. Za slib, že se skrze NATO nebudou přibližovat k ruským hranicím, a nebudou tak fakticky budovat své základny v bezprostřední blízkosti někdejšího Sovětského svazu. Jak to dopadlo všichni víme. Rusko je obklíčeno na severu (Pobaltí patří NATO), na Západě (Polsko) a nyní v přímém přenosu sledujeme přípravy na vybudování základny na jihu (Ukrajina). Ne všude však zní hujerské jásání.
Právě obyvatelům Okinawy se po dlouholetém usilovném odporu podařilo zastavit budování další americké vojenské infrastruktury, snad i s mírně optimistickým výhledem do budoucna. Jde o dílčí vítězství tvrdě vybojované na japonské vládě. Guvernér Takeši Onaga (jenž byl do funkce zvolen drtivou většinou hlasů právě pro svůj odpor vůči základnám) začal vtipně argumentovat ekologickým náboženstvím. Poté, co založil protesty na možném poškození korálových útesů na severovýchodě ostrova, souhlasila centrální vláda se zastavením prací. Korálové útesy mají pro japonského vladaře totiž zjevně větší cenu než bezpečnost a kvalita života poddaných - ponížených.
Čtěte ZDE: Kritický bod: Po jeho překročení je systém neřiditelný. Pokus o revizi výsledků Druhé světové války – předehra války Třetí? Co se to vlastně se světem děje?
Čtěte ZDE: Doznání tajného rady: Vítání bratrských armád za všechny prachy. Vydala již americká ambasáda ceníky? Majitelé rudých karet mají poplach. Mrazivý smích
Hegemon
Připomeňme několik čísel, o nichž se u nás nemluví: Spojené státy mají ve zhruba 65 zemích světa více než jeden tisíc (!) základen a vojenských zařízení. Celkově pokrývají území 120 tisíc kilometrů čtverečních, což je jedenapůlnásobek rozlohy České republiky. Zahrnují více než 800 tisíc budov. Amerických vojáků je ve více než 150 zemích „dočasně umístěno“ okolo 200 tisíc.
Celý povrch zeměkoule má americká armáda rozdělený na sektory pod kontrolou jednotlivých velitelství (my „spadáme“ pod Stuttgart-Vaihingen). Samostatnou síť z hlediska svého statutu tvoří též základny NATO, jichž je okolo třiceti. Americký vojenský rozpočet se během desetiletého období téměř zdvojnásobil (oproti Rusku je více než sedminásobný, oproti Íránu více než padesátinásobný).
Okinawa je součástí souostroví Rjúkjú. Ostrov je rozlohou srovnatelný s naším větším okresem. Leží mezi Japonskem a Taiwanem, v 19. století byl násilně připojen k Japonsku. Obyvatelé se nazývají Rjúkjúané – a nejsou etničtí Japonci. Na tomto malém ostrově se nachází neuvěřitelných 32 amerických vojenských základen s desítkami tisíc vojáků, jejich rodinami a dalšími členy personálu. Celkem tyto základny zabírají téměř 20 % plochy ostrova, dopad na životní prostředí, sídelní strukturu, dopravní situaci, bezpečnost a kvalitu života obyvatel je pochopitelně devastující.
Boj o Okinawu 70 let poté
V boji o Okinawu v roce 1945 zahynula kromě spousty Američanů a Japonců také více než čtvrtina civilních obyvatel ostrova. Pro tehdejší poměrně slušné jednání amerických vojáků a (dodnes) trvající nedůvěru vůči Japoncům, měli místní k USA poměrně vstřícný postoj. Ten se však po desítkách let strachu, represí, omezení a excesů amerických vojáků vůči Rjúkjúanům zcela vyčerpal.
Zdejší občané proti americkým základnám proto protestují již velmi dlouho. Situace eskalovala v loňském roce v souvislosti s připravovanou výstavbou další základny (oficiálně přemístěním jedné ze stávajících jinam). Od léta 2014 aktivisté brání průjezdu stavebních strojů. Američané ve svých zákrocích vůči demonstrantům postupně přitvrzovali, čímž vyvolali ještě silnější vlny odporu ostrovanů. Na souši i na moři, protože místní na člunech a kajacích protestovali proti stavebním pracím i plavbou při pobřeží.
Inspirace
Zákroky proti demonstrantům byly ze strany japonských orgánů na žádost amerických velitelství čím dál brutálnější. Americká strana se snažila tyto zákroky bagatelizovat, do médií pouštěla zkreslené a výsměšné komentáře. Místní armádní mluvčí C. D. Eames třeba přirovnával demonstranty k profesionálním fotbalistům, kteří už po mírném zákroku simulují na trávníku.
Ve skutečnosti docházelo od počátku tohoto roku každý den k řadě závažných zranění, protestující byli hospitalizováni v místních nemocnicích, jiní byli zatýkáni a šikanováni. Demonstranti na kajacích byli vlečeni pobřežní hlídkou na volné rozbouřené moře, kde byli ponecháni svému osudu – metody, které nám z naší minulosti také cosi připomínají. Nařčení ze simulovaných zranění však rozzuřila ostrovany nebývalou měrou a ještě více je semkla.
Nyní slaví první částečné vítězství. Okinawané tak vyslali světu jasný signál o tom, že lze v boji proti americkým molochům uspět: Důsledností, trpělivostí, nevzdáváním se. A to je jejich situace – vzhledem k tomu, že jsou vlastně stále okupovanou poraženou zemí – s naší nesrovnatelná. Nebo se mýlíme? Nejsme ve skutečnosti v amerických očích další dobytou zemí, která „prohrála“ studenou válku – a kde si tudíž mohou právě tak jako v Japonsku dělat, co uznají za vhodné?
Amihujeři jim k tomuto pocitu poníženými „nabídkami švestiček“ právě významně pomáhají. My ostatní, kteří svoji zemi pokládáme nadále za svou vlast, bychom však jim i jejich protektorům měli dávat aktivně svůj postoj najevo i poté, až (doufejme) poslední americký voják zmizí za naší západní hranicí v okupovaném Německu. Okinawa je inspirující.
