Nedohodli se. Srozumitelná a pro mě očekávaná zpráva ze setkání prezidenta Miloše Zemana a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, kteří si včera na Hradě údajně měli vyjasňovat postoje ke jmenování nových velvyslanců.
Myslím, že pan Schwarzenberg bude brzy s dojetím vzpomínat na báječná léta s Václavem Klausem. A veřejnost se bude divit, kde se vzala ta změna. Jak to, že Miloš Zeman smí, co Václav Klaus nesměl. Přepsala se snad ústava?
Mediální oblíbenec lže, jako když Rudé právo tiskne
Oblíbené rčení z převratových dob 1989 – pouze místo „mediální oblíbenec“ si doplňte „Televize“ – je stále aktuální. Všechna média hlavního proudu beze zbytku věrně opakovala po Karlu Schwarzenbergovi, že jde na Hrad bojovat o to, komu náleží zahraniční politika: Jestli jeho ministerstvu, nebo Hradu. Nikdo se ho ani slůvkem nezeptal, zda zná ústavu země, jíž je ministrem.
Lže ministr, lžou noviny i televize. A vědí to. Nic jako ministrovy návrhy velvyslanců, jejich schvalování vládou, a nakonec jmenování prezidentem v naší ústavě nenajdeme. Podle základního zákona je to naprosto jasné: Vše je na prezidentovi, předseda vlády jeho velvyslance pouze spolupodepíše.
Pokud byla dosavadní praxe jiná, pak jenom proto, že to prezident Václav Klaus premiérovi dovolil. Miloš Zeman nikoli. A má na to právo. A pan ministr to ví, a vykládá veřejnosti opak. Může si to dovolit. Ví totiž také, že média budou po něm jeho nesmysly věrně papouškovat – a tím z nich činit (virtuální) realitu. Vždyť je to přece „jejich Karel“!
Ústava platí, jen když se to hodí
Musíme pochopit, co se změnilo. Nejenže na Hradě je prezident, který se může důvodně domnívat, že jeho mandát je přímou volbou silnější. To je nutný důsledek zavedení přímé volby – k níž politiky opět dotlačila média. Jenže všechno ostatní zůstalo v ústavě téměř nedotčeno, především pokud jde o prezidentské pravomoci v zahraniční politice země.
V době prezidentování Václava Klause jsem se to pokoušel mnohokrát objasňovat – byl jsem ale samozřejmě novináři ukřičen. Vysvětloval jsem, že podle ústavy například prezident také „sjednává a ratifikuje mezistátní smlouvy“. Že tedy všechen křik o „povinnosti“ prezidenta ratifikovat, je klamáním veřejnosti – přestože zazníval až z Ústavního soudu.
Všechny cesty vedou do Berlína či Bruselu
Kdyby se Václav Klaus – nebo nyní Miloš Zeman – například rozhodli, že budou všechny mezistátní smlouvy sjednávat, nic by jim v tom nemohlo zabránit. Pokud exprezident část této své pravomoci delegoval na vládu a ponechal si jen právo ratifikace, bylo to čistě jeho rozhodnutí. Kdyby jednal opačně, nikdo by nemohl nic namítat.
Samozřejmě, že by namítali. A jak! V mediálním rachotu by veřejnost rychle uvěřila, že si prezident usurpoval část demokratické moci. A klidně by ho za to Senát pohnal před ústavní soud pro velezradu. V čem byla ta doba jiná? A v čem spočívá její proměna?
Miloš Zeman je svým „evropanstvím“ v unikátní pozici, která se trochu podobá situaci Václava Havla: Může své pravomoci využívat až do krajnosti.
Současný prezident je sice na jednu stranu částí médií nadále neoblíben, protože jim porazil jejich favorita a neuctivě se o médiích vyjadřuje, současně jej však akceptují, protože provádí jejich kolaborantskou politiku: Vyvěsí na Hradě eurovlajku, podepíše „euroval“, bratříčkuje se s říšskými elitami, snad jen ty zakázané žárovky mu trochu vadí.
Je přesně tím mixem levičáckého „mírného pokroku v mezích zákona“, který praktikují média, která si hrají na nezávislá, ale ve skutečnosti jsou jen prodlouženou rukou Berlína a Bruselu v místní gubernii.
Jak to tedy doopravdy je?
Miloš Zeman je svým „evropanstvím“ v unikátní pozici, která se trochu podobá situaci Václava Havla: Může své pravomoci využívat až do krajnosti. Určitě se nedozví, že je proto uchvatitel demokratického zřízení, jako tvrdila deset let den za dnem hlavní média o Václavu Klausovi. Možná budou občas mručet, ale brzy přestanou. Zájmy jejich majitelů je k tomu donutí.
Ministr Schwarzenberg prostě nemá nejmenší šanci do výběru velvyslanců zasahovat, pouze si natřásá „číro“.
Takže znovu: Je to pouze prezident republiky, kdo má podle ústavy právo vybírat – protože také jmenovat – velvyslance. Předseda vlády pouze kontrasignuje jeho výběr. Pokud už tedy s někým vůbec konzultovat, pak nanejvýš s Petrem Nečasem. Pan Schwarzenberg je v tomto „sporu“ zcela mimo. Pokud si to takto Miloš Zeman zavede, nikdo nemůže namítnout ani A. Tedy může – ale bude tím dávat najevo, že nerespektuje ústavu.
Schwarzenberg si pouze natřásá „číro“
Ministr Schwarzenberg prostě nemá nejmenší šanci do výběru velvyslanců zasahovat, pouze si natřásá „číro“. Pokud bude Miloš Zeman na svém výběru trvat, prosadí ho. Podle mých informací na něm trvat bude. A ani jeho kandidáti to, pokud vím, nechtějí vzdát.
Nic nového se tedy vlastně neděje. Až na to, že zcela ústavně konformní chování levicového prezidenta republiky už nebude údajně pravicovými médii interpretováno jako velezrádné, jak činila v obdobných případech v době prezidenta pravicového.
Jsou to ale paradoxy, říká jedna postava z estrádní scénky Václava Havla. V těchto dvanácti slovech je klíč k celé velvyslanecké komedii plné „omylů“.
