Jde však jen o virtuální mediální bitvu. Nebýt těžké kanonády hlavního mediálního proudu, nebylo by něco tak hloupého schopné ani pozvednout víčka střízlivě uvažujícího člověka.
Zvláště ne toho, který dosud tradičně volil ODS, a jenž dnes v zoufalství vůbec netuší, kam v příštích volbách nasměruje svůj hlas. Překvapivě však – pokud odfoukneme mediální clonu – tato směšná bitva skutečně má vážné řešení, téměř sebeodhalení. Nezamýšlené, samozřejmě.
O co se bojuje?
V prvním plánu o symboly. Slova jako komunisté či archivy StB mají stále svou emocionální hodnotu. Zvláště pro generace, které dobu před převratem 1989 zažily. Je přitom ale zcela jasné, že v souboji o Ústav o nic takového nejde. Nejde vlastně o nic, co by mělo zajímat – a už vůbec ne vzrušovat – člověka, který se pocitově řadí k pravicové části politického spektra. Žádné archivy nejsou v ohrožení. Co v nich bylo zajímavé, je dávno pryč. Už dávno před vznikem Ústavu. Skutečně: Jde o NIC.
Otázka tedy nemůže znít O CO se bojuje, ale KDO a proč o to nic svádí tento hysterický střet. V minulých dnech jsme na toto téma přinesli článek Michala Semína Hermanův ústav pro studium psychotropních látek. Autor v něm poukazuje na zdánlivě nepochopitelnou okolnost:
Válka o ÚSTR neprobíhá na linii levice – pravice. Válčí zde dvě konkurenční levicová uskupení: socialisté a havlisté. Místo aby z toho pravice měla legraci a nechala je aby se pokud možno co nejvíce pomlátili, Petr Nečas zvedl prapor a na straně havlistů hrdě a pateticky vyskočil na barikádu. Proč? Protože pravice již není.
Neberte vážně nic, co o tom říkají média
Opakuji – jde o zcela virtuální realitu. Neberte v ní vůbec nic vážně. Alespoň ne pokud jde o první plán, v němž se odehrávají tiskovky, vydávají prohlášení, točí reportáže a rozhovory, tisknou komentáře a analýzy. Je to zajímavé pouze studijně – a v tomto směru jde ale zase naopak o lekce přímo vysokoškolské.
Povšimněme si důležitého faktu: Noviny a veřejnoprávní média stojí plus mínus na pozici Nečasově: tvrdí nám, že se tu skutečně vede spor o něco vážného. Vždycky se v tom míhají symboly, o nichž byla řeč úvodem, bije se do nekalých rejdů socialistů, kteří tím údajně ukazují, jak se již brzy hodlají spojit s komunisty a dostat se k těm úžasně cenným svazkům StB a tak dále a tak dále.
Pak si ještě povšimněme, že se k tažení za záchranu Hermanova vedení Ústavu přidává zpoza oceánu paní Albrightová. To by už mohlo signalizovat vážnost celé věci. Bombardování třeba. Ať v jakékoli podobě.
A konečně si povšimněme, jak usilovně si tohoto údajně „krvavého“ levo-pravého souboje nevšímají pánové Kalousek a Schwarzenberg. Pokud všechno toto vezmeme v úvahu, začne se rozjasňovat.
Past na Petra Nečase?
Jednoduchý závěr by mohl být třeba tento: Předseda ODS se nechal vlákat do hloupého sporu, protože se momentálně chytá všeho, co by ho mohlo předvést jako válečníka. Jako rozhodného lídra v boji proti socialisto-komunistům. Protože zoufale hledá zástupné náhradní téma, neboť v tom klíčovém – vedení strany – selhává. Osobně poctivý člověk bez talentu, který neví jak dál a chytá se každého stébla. Tak se to povšechně naznačuje v médiích už dlouho.
Kdyby to bylo takto jednoduché, nedalo by se nic než vzdychnout a modlit se, aby toho nezkazil ještě víc, než ho někdo báječný vystřídá. Jenže ono to je úplně jinak. Nekonečně hůře:
Petr Nečas jedná v této operetě zcela autenticky. On doopravdy tento boj takto cítí. Velmi podobně jako někteří – údajně pravicoví – komentátoři Mf Dnes, Lidových či Hospodářských novin, Respektu, ČT a tak dále. Oni si opravdu myslí, že bojují „za pravici“. Není většího omylu.
ODS do naha svlečená
Záměrně jsem nikde nemluvil o ODS, ale o Petru Nečasovi. Tento boj je totiž především jeho sólo. ODS zaraženě mlčky přihlíží – tak jako v poslední době stále. Ale přitom se hraje o ni víc než o jejího nešťastného předsedu.
Byl to totiž on, kdo otevřel stavidla a naplno pustil do strany havlisty – jak personálně, tak ideově. Zdálo se to zpočátku jako dobrý nápad. Především z hlediska médií, která jsou zcela havlistická – včetně Práva, které hraje za sobotkovské křídlo soc-dem – jež je ovšem právě tak havlistické a nakonec tím tuto stranu rovněž zničí.
Proto se Nečasovým spojencem mohl stát pražský primátor Svoboda – na havlistu si z pragmatických důvodů pouze hrající. Proto začal pan premiér bojovat s ultrahavlistickým křídlem reprezentovaným exministrem Pospíšilem, které ho jediné mohlo připravit o mediální podporu. Proto se mu ODS – v níž ještě zbývají některé staré proudy, ač povětšinou neakceschopné – rozdrobila pod rukama.
Nečasův boj za Hermanovo vedení Ústavu je opravdu autentický. Jde o zvnějšnění tragédie ODS, která se – alespoň ve svém vedení – stala postupně havlistickou baštou. Proto lídr TOP 09 pan Kalousek a Havlův „Karel“ tak soustředěně mlčí. A jistě se dobře baví. Topka už jako havlistický projekt vznikla, ta nemusí o svou autenticitu bojovat, to má dávno za sebou. Ostatně v prezidentských volbách to předvedla dokonale. Jenže dva kohouti na jednom smetišti..?
Přijde katarze?
Každé dobré drama však nekončí „tragédií“, musí přijít katarze. Tedy onen pocit, kdy si divák uvědomí, že to stálo za to, že konečně pochopil, o co šlo.
V tomto případě ale kupodivu není hlavním divákem veřejnost. Té, jak řečeno, je to zcela pochopitelně jedno. Nebo bude za pár dní, až tento „falešný a prázdný“ souboj dozní. Jenže v hledišti sedí především dvacet tisíc členů Občanské demokratické strany. Pochopí jakou zničující hru s nimi jejich havlisté opět hrají?
Nebo sledujeme opravdu jen jakoby absurdní tyjátr, jako by z pera Václava Havla, zvěčnělého guru Nové levice, coby závěrečné dějství pravice v Čechách? To je jediné – nikoli bezvýznamné – odhalení, které ubohá fraška boje o ÚSTR reálně přináší.
