Není nad krásu nechtěného. Hlavní proud českých médií jich v pocitu neotřesitelné moci a v ní pramenící tuposti vyrábí bezpočet. V nadprodukci „sebeudání“, bezděčně přiznávajících, že česká mediokracie je pouze místní odbočkou dobře placených kolaborantů Velkého Protektora, obvykle nemá smysl se příliš šťourat. Někdy je však „doznání“ tak zajímavé, že nechat je bez povšimnutí prostě nelze.
Podivné bytosti
V tomto případě jde o mimořádný opus, který stvořila jistá Kateřina Šafaříková, redaktorka Babišových Lidových novin. Většina lidí už tento plátek asi nezná, protože slouží výhradně jako „tiskový orgán“ pražské kavárny a jeho mizivý náklad se proto prodává už téměř jen v hlavním městě.
V souvislosti s přípravami válečného konfliktu s Ruskem investuje CIA přes řadu spolupracujících nadací, think-tanků a firem velké peníze do propagandistické mašinérie.
Kateřina Šafaříková (kterou jsem osobně asi nikdy neviděl) patří k tomu zvláštnímu druhu bytostí zvaných český mainstreamový novinář. Napohled vypadají jako ostatní lidé. Jen identitu (a loajalitu) mají dvojí: Tak jako většina jejích kolegů z hlavních novin, rádií a televizí sice jí chléb svého movitého majitele, aktuálně obvykle miliardáře (Bakala, Babiš, Křetínský), ale současně patří do „vyšší“ entity spolku „zasvěcených“, který je přímo či nepřímo ukotven na adrese Malá Strana, Tržiště 13. Což je nikoli „náhodnou“ shodou okolností sídlo americké ambasády.
A byla to naposledy právě zmíněná redaktorka, kdo nám to naplno „napráskal“ – prostě proto, že v tom nevidí nic divného. Společné žití těchto podivných bytostí v kavárenském skleníku takové případy naprosto logicky plodí. Pojďme si jeden typický prohlédnout trochu zblízka.
Čtěte ZDE: Majitelé EU v Moskvě: Válka je na spadnutí? Washington a pražská kavárna po ní touží. Klaus a Zeman ji odmítají. A co my ostatní? Modlit se a věřit. Zázraky se dějí
Vše se peče na Tržišti
„Tak už si toho všimly i The Financial Times (FT) - toho, že máme v čele státu proruského prezidenta,“ píše paní Šafaříková v článku s příznačnou otázkou Komu bude patřit Česko a pokračuje: „Článek v britském deníku s názvem Český prezident Miloš Zeman ve válce slov kvůli ruskému postoji (FT 9. 2.) nepřináší pro našince nic přelomového. Zmiňuje Zemanovo dostaveníčko s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem v Miláně ve chvíli, kdy se Merkelová s Hollandem marně snažili vyhrát aspoň jedno kolo nad Putinem, zmiňuje účast šéfa ruských železnic a bývalého agenta KGB Vladimíra Jakunina na pražské konferenci k výročí konce holokaustu a popisuje i soukolí Miloše Zemana, jmenovitě zástupce ruského Lukoilu v Česku Martina Nejedlého a exporadce Miroslava Šloufa, jímž se kdysi zabývala i FBI.“
Povšimněme si nejprve, že opravdu jde výhradně o útoky na prezidenta Zemana, které před tím mnohokrát proběhly všemi našimi hlavními médii. Pro „kavárnu“ tedy nic „přelomového“. Že jde o prefabrikované lži, polopravdy a uměle stvořenou realitu? Že ji korespondent FT „spolkl i s chlupama“? Kdeže. Je totiž třeba vědět, jak výroba virtuálních informací o naší zemi (pro zahraniční využití) probíhá.
Zpravodajové západních médií píší (vysílají) zásadně z toho, co se napíše (odvysílá) v těch našich. Nikoli jen z lenosti, ale prostě pro to, že tak je nastaven celý systém manipulace. Také oni jsou napojeni na „Tržiště“, kde má mediální propaganda svou „centrálu“. Přímo či nepřímo. Článek (televizní reportáž, komentář a pod.) se poté objeví v některém „renomovaném“ západním médiu. Odtud jej znovu převezmou média domácí – jako „úřední potvrzení pravosti“ svých předchozích tvrzení. Lež se tak definitivně stává pravdou, protože pro značnou část české veřejnosti nic není více, než když něco o nás (malých) řeknou také (velcí) v zahraničí.
Čtěte ZDE: Pátá kolona Washingtonu v Praze: Dočkáme se od ní reprízy „bratrské pomoci“ z roku 1968? Pravda o lži. „Pan Radar“ opět v plné práci. Začínají se nás bát
Pohled do kuchyně
Podívejme se nyní, co soudružka redaktorka z „recyklovaných“ lží o České republice a jejím prezidentovi vyvozuje. Nejprve musí přinést něco nového, o čem půjde spekulovat. Kvantita (domácích útoků na prezidenta republiky) se přece, jak i mladí marxisté vědí, musí změnit v kvalitu (zahraniční intervence):
„Jediná českému oku nová informace je, že prý „úředníci v Praze“ - myšleno asi na ministerstvu zahraničí a z vlády - „přijali opatření, aby omezili tok citlivých informací na Hrad". Jaké citlivé informace? Jaká opatření? A lze vůbec něčemu takovému zabránit, když má Zeman v exekutivě dostatek snaživých fanoušku°, kteří mu rádi obstarají jakékoli informace?“
Jinými slovy – tady již česká mediokracie naplno spolupracuje s „cizí mocností“. Sděluje nám, že anglo-americká centrála vládnoucí mediokracie zařídila (a z nějakých příčin účelově prozradila), že česká vláda odstřihává prezidenta svého (formálně) suverénního spojence od jeho ústavních pravomocí a znesnadňuje mu regulérní výkon jeho funkce. Kam tím míří? Co je smyslem tohoto „úniku“ tajné informace?
Především vyvolat strach. Bez ohledu na to, je-li „informace“ pravdivá, Velký Bratr tím právě zvedl ukazováček: Víme o vás! Kdo bude s „proruským“ prezidentem spolupracovat, je okamžitě v našem hledáčku. To už je ovšem naopak zcela jistě pravdivé sdělení – a nepotřebujeme k tomu ani odhalení pana Snowdena. Odposlouchávají a nahrávají nás všude a stále. Nezpracovávají. Teprve pokud někdo „zazlobí“, mrknou se do jeho „složky“ a záznamy vytáhne „místní kavárna“ na světlo. Normální člověk ví, že nemá smysl se tím zabývat. Některé však strach ochromí.
Výhrůžku máme tedy za sebou, nyní je potřeba ji „ukotvit“, tedy učinit věrohodnou. Paní Šafaříková to učiní následující zničující piruetou:
Sebeudání
„Autorka těchto řádků si při čtení článku (kolegy z Financial Times, pozn P.H.) vzpomněla na nedávnou debatu v americkém kulturním středisku v Praze - o Obamově zahraniční politice a zahraniční politice obecně - kde diplomat a vicepremiér Topolánkovy vlády Alexandr Vondra nastínil budoucnost Evropy na pozadí současných událostí. Vondra řekl: „Jih (Evropy, pozn. red.) bude marxistický, sever fašistický a většinu středu sebere Rusko." Pak dodal, že „polovina českého národa se k Rusku obrátí s nadějí a polovina emigruje". Jakkoli to Vondra myslel v nadsázce, berme jeho slova vážně.“
Také že bereme, soudružko školitelko. Alexandr Vondra je přece snad od počátku (nových) věků na výplatní pásce CIA jako – vzhledem k jeho fyzickým předpokladům napohled absurdně – příslušník amerického námořnictva. Hodnost a funkci zatím neznáme. Mají tam asi také problémy s „tabulkovým“ zařazením „kádrů“.
Podstatné je, že „americké kulturní středisko“ má stejnou adresu jako ambasáda. Právě zde proto probíhají nejrůznější „politická školení mužstva“, bez ohledu na to, jaké zoufalé pitomosti (viz výše) tam do sebe „kavárna“ nalévá. Právě zde ostatně školila soudružka (dnes za odměnu nejvyšší pražská) prokurátorka Bradáčová spolu s policejním plukovníkem Šlachtou své kolegy během přípravy svržení vlády Petra Nečase.
Kudla do kávy?
Na okamžik se zastavme: Hovoříme-li o dvojí loajalitě českých novinářů - vůči svým oficiálním „majitelům“ a současně americkým „školitelům“ - zdaleka nejde už jen o teorii. V souvislosti s přípravami válečného konfliktu s Ruskem investuje CIA přes řadu spolupracujících nadací, think-tanků a firem velké peníze do propagandistické mašinérie. Zvláště v zemích někdejšího „východního bloku“, kde je válečná nálada velké části veřejnosti na bodu mrazu. A z toho vznikají často i v řadách „kavárny“ nedorozumění a zmatky.
Jeden z prominentních „štamgastů“ – leč generačně již poněkud oddělený od hlavního „barového pultu“ – publicista Bohumil Doležal, právě ukázkově „zbloudil“. Tvrdí totiž, že redaktoři v současných Lidových novinách a MF Dnes „vytvářejí iluzi svobodného tisku“ a jakoby ironicky se ptá: „Proč Sabina Slonková odešla z Mladé fronty Dnes, když se tam smí svobodně psát?“
No to je přece jednoduché, vážený nestore Kavárny. Pohled vám zaclonila jedna loajalita (znechucení z převzetí mediálního koncernu MAFRA panem Babišem, jež vám vzalo pravidelný příjem), pro kterou nevidíte tu druhou, hlavní: Paní Slonková se sice skutečně stala nakrátko šéfredaktorkou Babišovy MF DNES, ale pak dostala daleko lukrativnější nabídku.
Právě za hromadu dolarů připravuje mocný internetový projekt, který má sledovat aktivity nezávislých webů – jako je třeba Protiproud – a působit proti nim. Tedy alespoň v to zpravodajští důstojníci z „kulturního střediska“ na Tržišti věří. Premiéra bude již brzy. To, že o tom nevíte, je trestuhodné. Jestli už nakonec také pro vás (a vám podobné) neplatí výhrůžná slova z FT – přestože jste jinak rovněž oddaným nepřítelem „proruského“ prezidenta Zemana? Vrazil jste svou pochybností o těch, kteří v Babišových (Bakalových, Křetínského) médiích věrně slouží Velkému Bratru, kolegům tak trochu kudlu do kafe.
Komu „připadne“ Česká republika?
Vraťme se však k soudružce Šafaříkové. Poté, co „napráskala“ Alexandra Vondru vynesením informací o jeho školení „novinářů“ na americké ambasádě, chce si to trochu promyslet. Učení je někdy hrozná práce. A opakování matka (washingtonské) moudrosti. O Vondrově „proroctví“ proto uvažuje následovně:
„První část jeho verdiktu (o vývoji v Evropě, pozn. P.H.) už je nějakou dobu tématem profesionálů politologie a geopolitiky – vítězství Syrizy v řeckých volbách, nástup španělského Podemosu a naproti tomu všemožných Pravých Finů a jejich dalších severských variací tomu dodávají dostatečnou potravu do debaty.
Ale co druhá část? Je to tak, že při vyhrocení konfliktu by každý druhý Čech hledal záchranu v náruči agresora? Kroky Miloše Zemana nebo ministra Jana Mládka, kteří přesto přese všechno spatřují v Rusku naději - a s výjimkou Lubomíra Zaorálka a části opozice jim při tom není aktivně oponováno - by tomu nasvědčovaly.“
Je to opravdu k neuvěření. Čtyřiadvacet hodin denně média – počínaje Českou televizí a rozhlasem, přes americkou Novu a prakticky všechna tištěná hlavní média a jejich internetové weby – mlátí veřejnosti do hlav, jak se máme skvěle. A přesto přinejmenším polovina z jejich obětí, alespoň podle zaručených informací důstojníka US námořnictva, chce emigrovat. A druhá chce zůstat jen pro to, že je „pomýlená“.
Právě tak zněl termín, kterým v osmašedesátém kolaboranti se sovětskou mocí „orazítkovanou“ vojsky Varšavské smlouvy zdůvodňovali odpor většiny veřejnosti proti protektorátní moci. Nic se nezměnilo. Jen zrcadlově obrátilo. Moskva se dnes jmenuje Washington. Soudružka Šafaříková v té době ještě dávno nebyla na světě, narozdíl od autora těchto řádků. Proto lze pochopit donebevolající hloupost její infantilní (dávno zodpovězené) otázky, kterou končí svůj „sebeudavačský“ článek:
„Tak jak? Komu jednou připadne Česko?“
