Kdyby si náhodou někdo myslel, že je česká společnost vystavena malému počtu bezpečnostních hrozeb, sociálně demokratický ministr školství Marcel Chládek přispěchal s ujištěním, že ví ještě o jednom. Jsou jím rodiče, kteří vyučují svoje děti doma. Prohlásil to v souvislosti s aktuálním projednáváním novely školského zákona na půdě sněmovny.
Jeden z poslaneckých pozměňujících návrhů rodičům umožňuje zapsat své dítě k domácímu vzdělávání na druhém stupni na libovolné základní škole. Socialistický ministr je ovšem rezolutně proti. „Vzhledem k tomu, že tu máme i extrémní světonázory, tak opravdu to může být v této politické situaci nebezpečné. My nabízíme alternativu, že to pilotní ověřování, které bylo na sedmi školách, rozšiřujeme na 19 škol. Takže v každé lokalitě bude v dostupnosti škola, která může nabízet tento typ vzdělávání, a máme to pod kontrolou,“ uvedl Chládek.
Domácí škola má své opodstatnění
Předmětem sporu není, zda je lepší, aby domácí vzdělávání probíhalo jen na školách k tomu určených, či plošně. Jde tu primárně o to, komu děti patří, zda rodičům nebo státu. Jistě, i stát má své oprávněné pole působnosti v oblasti vzdělávání dětí. Proto standardizuje okruhy výuky a dohlíží na to, aby se dětem dostávalo skutečného vzdělání. Školy, lhostejno zda státní nebo soukromé, tu však nejsou proto, aby zbavovaly rodiče jejich základní zodpovědnosti za utváření osobnosti jejich dětí, ale proto, aby jim v tomto úkolu pomáhaly.
Většina rodičů nejspíš uvítá, může-li výuku svých dětí svěřit klasické škole. Vždy však budou existovat rodiny, kterým životní okolnosti umožňují, aby se v nich děti učily pod dohledem svých rodičů. Pokud tyto děti vzdělanostně prospívají, což je snadno ověřitelné zákonem stanoveným přezkušováním získaných znalostí, neexistuje důvod, proč rodičům v domácím vzdělávání na obou stupních základní školy bránit.
Čtěte ZDE: Sexuální zneužívání dětí: V německých školách je povinné. Kdo se vzepře, zaplatí vězením. Křesťanská demokracie v praxi. Dočkáme se brzy stejných konců i u nás?
Ministr Chládek jim však z principu nevěří. Již nehovoří o tom, že by mohlo být dítě v důsledku domácí výuky intelektuálně zaostalé. Vždyť po patnácti letech zákonné existence domácího vzdělávání v naší zemi se jasně prokázalo, že dosažené výsledky vzdělání výrazně převyšují průměr, sledovaný u dětí, podstupujících školní docházku. Proto míří spíše tam, kam směřují výhrady většiny odpůrců domácí školy, totiž k obavě z nedostatečné „socializace“. Kontakt dítěte s jeho vrstevníky je samozřejmě potřebný, proto také rodiny, jež se domácí škole věnují, obvykle dbají na to, aby se jejich ratolesti účastnily mimoškolních aktivit (sport, kroužky, skautský oddíl), které tuto potřebu bohatě naplní.
I formálně nenáboženský stát má svoje oficiální náboženství
Z výroku ministra Chládka je však zřejmé, že míří ještě jinam. Chce zajistit, aby děti, které mu - stále si to připomínejme - nepatří, nemohly být doma vychovávány v duchu „extrémního světonázoru“. Odhlédneme-li od toho, že ani státem řízená či kontrolovaná škola nezabrání muslimům, jehovistům či svobodným zednářům, aby myšlenky, jimž věří, předávaly svým dětem, je třeba se ptát, kdo posoudí, který světonázor je „extrémistický“?
Chládkův výrok je cenný ještě v jednom ohledu. Umožňuje nám hlouběji si uvědomit, že to jsou paradoxně státní školy, jež jsou krok za krokem infiltrovány „světonázory“, které rovněž lze plným právem označit za extrémistické.
Co nechce říci soudruh Chládek na rovinu, řekněme my: Je jím potenciálně každý názor, který není v souladu s oficiální státní doktrínou. Že žádnou nemáme? Nesmysl. Moderní sekulární stát není ani v nejmenším hodnotově neutrální. Také o sobě tvrdí, že je nábožensky neutrální, ale ani to není pravda. Liberální princip odluky státu od církve požaduje od náboženství, aby nehrálo žádnou společenskou roli, natož pak důležitou, ale aby bylo hodnotou výlučně soukromou. Takový požadavek však implikuje hodnocení přínosu náboženství pro lidský život, který je nutně společenský, proto tvrzení, že se stát staví k duchovním otázkám nelišně, je lživý.
Reakcionáři a bruselský pokrok
Stát, jehož školství Marcel Chládek momentálně řídí, má tedy také svoje dogmata. A jak je čím dále tím více zřejmé, i svoji inkvizici. Ta se postará nejen o to, aby „reakční světonázory“ byly ze škol jednou provždy vypuzeny, ale také aby byly nahrazeny těmi „pokrokovými“: Genderová ideologie, sexuální výchova, ateistický darwinismus, práva menšin, environmentalismus. Pryč s matematikou, zaveďme výchovu ke globálnímu humanismu. K čertu s logikou, ať žijí kursy sdílení!
Chládkův výrok je cenný ještě v jednom ohledu. Umožňuje nám hlouběji si uvědomit, že to jsou paradoxně státní školy, jež jsou krok za krokem infiltrovány (soudruhem ministrem požehnanými a bruselskými penězi podloženými) právě těmito výše zmíněnými „světonázory“, které rovněž lze plným právem označit za extrémistické. I proto stále větší počet rodičů volí domácí vzdělávání, neboť doufá, že si tak jejich děti osvojí smysl pro zdravý úsudek i pro skutečné hodnoty. Že těm „extrémním světonázorům“, na rozdíl od ministra Chládka, jednou v dospělosti nepodlehnou.
