Občanská válka na Ukrajině dostala dneškem nový rozměr: Diverzní skupina kyjevské armády – či některé ze soukromých jednotek oligarchů – pronikla do centra Doněcka. Pěti minometnými granáty povraždila nejméně třináct lidí na zastávce tramvaje, zapálila trolejbus a zranila dalších dvacet naprosto nevinných civilistů. Tento atentát je nejen zcela srovnatelný s atentátem v Paříži, jímž po mnoho dní žila západní veřejnost režírovaná médii a politiky, ale v mnohém tuto tragédii překonává.
Krvavá pomsta za ztracené letiště?
Nové je i to, že tentokrát útok není anonymní. Podle dosavadních zpráv domobrana atentátníky dostihla a zajala. Obvyklé absurdní pokusy Kyjeva shodit vinu za útok na civilisty v různých místech Luhanska a Doněcka na domobranu, tak dostaly smrtící ránu. Kyjevem produkovaná „doněcká lež“ – potrava pro západní média, aby původce bestiálního vraždění nevinných lidí kyjevskou armádou skryla do kolonky „není známo kdo“ – je nyní nepoužitelná. Válečný premiér Jaceňuk sice přesto automaticky obvinil z vraždy domobranu respektive Rusko – jenže kdo dnes na Západě bere Jaceňuka vážně?
Doněcký atentát je v prvním plánu mstou za poslední úspěchy domobrany na řadě míst Doněcka a Luhanska. Zvláště pak za ztrátu strategického doněckého letiště. Doněčtí obránci při bitvě zajali 16 ukrajinských vojáků. Do zajetí při tom padl i velitel jednotky okupační armády, která část letiště zatím držela. V ukrajinských médiích se poprvé objevují výzvy k potrestání generálů, jmenovitě náčelníka generálního štábu Viktora Muženka, který prý závěrečnou bitvu nezvládl a letiště ztratil.
Alexandr Zacharčenko, velitel místní domobrany, dnes na tiskové konferenci v Doněcku řekl, co se zajatci zamýšlejí: „Vyženeme je na místo, kde dnes umírali lidé. Půjdou pěšky z letiště až na tramvajovou zastávku, kde budou prosit za odpuštění.“ Kyjev naopak tvrdí, že již začal vyjednávat o propuštění zajatců. Připomeňme ještě další podstatnou informaci, že při bojích o letiště byl těžce zraněn i vůdce nacistického Pravého sektoru Dmytro Jaroš – poslanec současného kyjevského parlamentu(!).
K čemu má atentát posloužit?
V každém případě jde o jeden z největších vojenských úspěchů domobrany. Situaci na frontě to zásadně mění. A to právě v okamžiku, kdy v Berlíně opět jednali ministři zahraničí o způsobu jak přerušit těžké boje, jimiž chce naopak „dosáhnout míru“ prezident Porošenko a jeho soudruzi, či přiléhavěji řečeno, jeho Genosse. Již čtvrtá mobilizace sto tisíc mužů ze „záloh“ byla jasným důkazem, jak si tento „mírotvorce“ představuje pokojné urovnání konfliktu.
Místo tradédie v Doněcku. Zdroj: amradio.am.
Co je však nejdůležitější a klíčové: Otázka k čemu měl další masakr civilních občanů sloužit – vedle zmíněné msty? A tady se dostáváme k výkladu velmi podobnému, jaký se rýsuje pro nedávný atentát v Paříži. Stejně jako tam, šlo i tady zjevně především o provokaci, která měla uvést do chodu lavinu. Ta pařížská vede primárně k další likvidaci občanských svobod vytvořením atmosféry strachu, jenž dává vládám států EU do rukou „regulérní“ možnost přijímat „bezpečnostní opatření“ všeho druhu - dokončení výstavby policejního státu.
Ta doněcká má zase vyprovokovat Rusko, aby „konečně“ přišlo svým krajanům na pomoc – a přímo se tak vložilo do bojů. To by konečně umožnilo občanskou válku „internacionalizovat“. Není jistě náhodou, že těsně před doněckým masakrem jsme se dozvěděli, že do do Kyjeva míří američtí generálové a velitelé NATO. Bez ohledu na obvyklá propagandistická prohlášení o účasti ruské pravidelné armády na straně domobrany, všichni vědí, že je to nesmysl. Ruská strana ústy ministra zahraničí Lavrova neustále opakuje: Můžete zveřejnit jediný důkaz? Nikoli – protože ho mít nemůžete.
Podobnost nikoli náhodná
A právě tato „důkazní nouze“ je pravděpodobně příčinou atentátu, jenž se jak vejce vejci podobá tomu pařížskému. Vlastně ne. Tam si útočníci „vybrali“ skupinu karikaturistů, kteří po mnoho let uráželi (nejen) jejich náboženské přesvědčení. V tomto případě však kyjevští vrahouni popravili na ulici rukojmí, k nimž neměli vůbec žádný vztah. Kteří se „provinili“ jen tím, že ještě žili. V Doněcku. V tom atentátníci předčili i kolegy zabijáky z ISIL v Iráku a Sýrii.
Čtěte ZDE: Napětí na východě Ukrajiny znovu houstne: Masakr autobusu na území ovládaném Kyjevem. Provokace před útokem? Lavrov varuje Západ a říká: Sankce? Váš problém
Čtěte ZDE: Stojíme znovu na hraně: Útok na Donbas jako předehra? Američané berou velení v Kyjevě do svých rukou. Rusko varuje před „nezvratnými následky“. Napětí roste
Vystřílení redakce časopisu Charlie Ebdo postavilo před pár dny do pozoru světovou veřejnost. Miliony mystifikovaných a manipulovaných lidí přijali za svou frázi „Je suis Charlie“ (Jsem Charlie). Pojedou nyní státníci také na pohřeb zavražděných v Doněcku? Přemaluje se se třeba i v Praze kdoví kým placená billboardová kampaň „Je suis Charlie“ na „Jsem Doněck“? Předpokládám, že každý ví, že jde o otázky řečnické – tedy takové, na něž autor odpověď neočekává.
Přesto však v souvislosti s doněckým masakrem bychom si měli klást právě takové otázky – a chtít na ně od našich politiků odpovědi. Směřuje k nim i komentář moskevského novináře Dmitrije Semjonova, jenž své zamyšlení adresuje exkluzivně čtenářům Protiproudu:
Dmitrij Semjonov: Výběrový „žal“ Západu
V době, kdy 3,7 milionu Francouzů v čele s evropskými politiky mašírovalo ulicemi francouzských měst s hesly „Já jsem Charlie“ se mnoho Rusů nebálo otevřeně si pokládat nepříjemné otázky: je „svoboda slova“ skutečně vysmívaní a ponižující urážení každého, má časopis Charlie Hebdo právo, aby prohlašoval sám sebe za „hlásnou troubu svobody slova“ a mají vůbec Evropané právo o svobodě slova kázat ostatním?
V roce 2008, když Charlie Hebdo zveřejnilo jízlivý článek a karikaturu, která si vzala na mušku syna tehdejšího prezidenta Nikolase Sarkozyho Jacquese, donutila stejná vláda šéfredaktora časopisu propustit hlavního karikaturistu
Na stránkách uživatelů ruských sociálních sítí se objevují hesla jako Je suis Odessa, Je suis Donbass a Je suis Váňa. Nevíte, kdo je Váňa? Je to osmiletý kluk ze Šachťorsku, který přišel při barbarském ostřelování obytných čtvrtí tohoto města ukrajinským dělostřelectvem o obě nohy a pravou ruku. Kromě toho přišel o zrak. A jeho šestiletý bratr při explozi zahynul.
11. ledna, v den uctění památky zavražděných novinářů, kráčel ruku v ruce s politiky Evropské unie a v jedné řadě s Francoisem Holandem a Angelou Merkelovou štěstím zářící Petr Porošenko – a ve stejnou dobu ukrajinské ozbrojené síly ničily raketovými systémy Grad a Uragan město Doněck, přičemž zabily přinejmenším pět jeho obyvatel, z toho dvě malé děti.
Charlie? Děkuji, nechci!
Západ této tragédii jednoduše nevěnoval pozornost. Tváří se zkrátka, jako že „si jí nevšiml“. Podobně jako si nevšiml smrti 14 policistů v Grozném při nedávném útoku ozbrojenců, stejně jako nevzal na vědomí úkladnou vraždu ruských novinářů na Ukrajině ani smrt obětí teroristických útoků v Turecku a v Jemenu... Podobně si před 16 lety nevšiml smrti jugoslávských novinářů v troskách bělehradského televizního centra v důsledku bombardování města letadly NATO.
Kdo všechno není Charlie? Zdroj: sott.net
A právě podobný dvojí metr vede mnoho Rusů k tomu, aby říkali a psali: „Já nejsem Charlie!“ Ano – já, on, vy, oni, my všichni – jsme proti vraždám, proti teroru a terorismu. Ale ztotožňovat se s někým, kdo na urážení idejí a víry svých spoluobčanů založil svoji živnost? Promiňte, ale děkujeme, nechceme.
Francie se bojí - a mlčí
V Rusku mají všichni ještě v živé paměti, jak po explozích v moskevském metru v roce 2010, které si vyžádaly desítky mrtvých a stovky zraněných, jeden z francouzských karikaturistů nakreslil a korejské noviny zveřejnily karikatury (sic!) věnované této krvavé apokalypse, přičemž k nim neopomněl „přiřadit“ Vladimira Putina, který byl tehdy ruským premiérem. Korejci se omluvili, Francouzi přešli celou věc mlčením. A mlčí o tom dodnes.
Proto snad není třeba obviňovat obyvatele Ruska z toho, že nejsou dostatečně citliví a soucitní. Na západě, a to i ve Francii samotné, přicházejí mnozí politologové se šokujícími hypotézami. Například v tom smyslu, že Francouzi v takovém počtu vyšli protestovat do ulic prostě proto, že... dostali strach. Poprvé za dvacet let – od výbuchů v Paříži – se Francouzi začali cítit zranitelní. Stejně jako karikaturisté z Charlie Ebdo, kteří přežili. Přitom ještě donedávna veřejně prohlašovali, že žijí a tvoří ve Francii, a proto to, co tvoří, je pouze jejich osobní, soukromou záležitostí. Ukázalo se, že tomu tak není. Mnozí významní politici se ve stejném okamžiku od veřejného mínění otevřeně distancují.
Vraždu a rouhání nelze ospravedlnit
Podívejme se například na to, co napsal na své stránce v sociálních sítích jeden z potenciálních následníků francouzského trůnu, hrabě Pařížský Henri Orleánský: „Půjdu proti hlavnímu proudu emocí a distancuji se od hnutí „Já jsem Charlie“. Ne, skutečně nejsem Charlie, protože ten přezíravý časopis, kterému nebylo nic svaté, jsem nikdy neměl v lásce. Charlie Hebdo je pro mne obyčejným plátkem, pohrdajícím všemi a vším, který pod záminkou svobody projevu umožňuje uskutečňovat svoje zlomyslné provokace. Charlie Hebdo je agresivním časopisem, která přilévá olej do ohně nenávisti mezi náboženstvími prostřednictvím údajného humoru.“ Na závěr napsal: „Uctít památku obětí – ano, ale vynášet do nebe Charlie Hebdo – to nikdy“.
Jak je to tedy ve skutečnosti? Lze vůbec považovat tento satirický časopis za „svobodný a nezávislý“? Obávám se, že ne. Jeho předchůdce - noviny Hara-Kiri - zakázala francouzská vláda okamžitě po jejich nepodařeném vtipu o smrti Charlese De Gaulla. O jaké svobodě slova se to tedy bavíme?
A v roce 2008, když Charlie Hebdo zveřejnilo jízlivý článek a karikaturu, která si vzala na mušku syna tehdejšího prezidenta Nikolase Sarkozyho Jacquese, donutila stejná vláda šéfredaktora časopisu propustit hlavního karikaturistu – tehdy devětasedmdesátiletého Sinea. Kreslíř nakonec ochránil svou čest před soudem a získal kompenzaci ve výši 60 tisíc euro... Jenomže od té doby si redakce časopisu jednou provždy ujasnila: lepší je urážet ty, kdo z podstaty věci nemohou vrátit úder...
Po posledním masakru v Doněcku se zdá, že obdobnou strategii převzal také „demokratický“ Kyjev. Obojí je nebezpečný omyl. Stejně jako je z podstaty věci zcela perverzní myšlenka, že teroristickou vraždu lze čímkoli ospravedlnit.
