Kdyby se hlasovalo o nejhorším zákoně v historii lidstva, měli bychom pro vás jednoho kandidáta: je jím norma z roku 1979, zakotvující čínskou politiku „populační kontroly“. Jistě víme jedno: tento zákon zabil více lidí, než nechvalně proslulá Maova politika Velkého skoku vpřed.
Krvavá stopa „pokroku“
Nikdo sice přesně neví, kolik potratů bylo na základě zákona z roku 1979 provedeno, víme ale, že hrubý odhad potratů mezi čínskými ženami jen v roce 2008 se vyšplhal k závratnému číslu třinácti milionů. Je tedy pravděpodobné, že za dobu existence zákona celkové číslo zabitých dětí přesáhne nejen 45 milionů mrtvých při Maově Velkém skoku, ale že se jeho prostřednictvím čínská vláda stala největším masovým vrahem historie.
Už od svého vzniku zákon podřizuje základní svobodu občana o sobě rozhodovat drtivému tlaku, který má oporu na každé úrovni národní i místní státní moci. Zákon vytvořil zcela nový druh úřadu, který zasahuje do nejintimnější sféry každého manželského páru v Číně „demokraticky“ a bez rozdílu, ať je kdo bohatý či chudý, vzdělaný či sotva umí číst a psát. Leviathan, zvaný Komise pro plánování rodiny, je sice ve všeobecném opovržení – jenže se ho všichni bojí. Jako každá byrokratická instituce je komise téměř nekontrolovatelná a především – prakticky nezrušitelná.
Obchod dětmi
Daleko horší metlou než sám úřad jsou však sociální a ekonomické důsledky, které „politika jednoho dítěte“ Číně přinesla: téměř přes noc byla postavena na hlavu tradiční kultura, po tisíciletí zaměřená na rodinu jako středobod světa. Jejím důsledkem je – mimo jiné – čím dál častější bezcitnost rodičů vůči dětem. „Pokroková“ norma učinila z rodinného života otázku obchodu.
V roce 2013 se strana rozhodla trend, jehož nebezpečí si mezitím uvědomila, zvrátit a rozhodla, že občanům povolí dvě děti. Jenže z těch, kteří by za nových podmínek připadali v úvahu, se o „povolenku“ na druhé dítě přihlásilo sotva 10%.
Někteří rodiče své děti prodávají obchodníkům s bílým masem, aby si pomohli k penězům – mít je stejně nesmějí. Jiní pohodí novorozence v noci na ulici, aniž se kdy dozvědí cokoli dalšího o jeho osudu a zda vůbec přežil. Stovky milionů lidí trpí v beznaději, povýšené vládou na zákon. Celá jedna generace žen prošla vícenásobnými potraty – často násilnými a provedenými v pozdních fázích těhotenství – a fyzické a emocionální trauma, které v nich tyto hrůzy zanechaly, je nezměrné. Vcelku toto vlastními silami spuštěné „národní kataklyzma“ děsivě ovlivnilo čínskou společnost – a rozhodně ne k lepšímu.
Starci na chmel?
Staří lidé bývali v Číně hluboce ctěni. Dnes nesou břímě starosti o potomky, zatímco jejich vlastní děti dřou na druhém konci země, aby na rodinu (ač malou) vydělaly. Země se zcela radikálně „překlopila“ k rodinné struktuře typu 4-2-1, tedy té, v níž na čtyři prarodiče připadá jedno vnouče. To ovšem znamená, že pro dědečky a babičky neexistuje přirozený a po tisíciletí vyzkoušený systém zabezpečení ve stáří: prostě se o ně nemá kdo starat. Vláda řeší situaci přijímáním dalších zákonů – tentokrát proti zanedbávání starců vlastními dětmi.
Absurdní nedostatek žen
Oběťmi potratů se stávaly a stávají především holčičky. Konzervativní odhady hovoří o padesáti milionech potracených dívek za dobu existence „plánovacího“ zákona. Vede to k nejnepřirozenějšímu poměru pohlaví ve společnosti, který kdo kdy viděl.
Spojením drastického omezení porodnosti a čínské tradice, která velí plodit syny, se podařilo hotové demografické šílenství: rodí se zhruba sto dvacet chlapečků na sto holčiček. Přirozený poměr jinde ve světě je přitom zhruba sto pět chlapečků na sto miminek ženského pohlaví. Čínská vláda pak může jak chce hlasitě podporovat rezoluce OSN proti obchodu s lidmi. Její vlastní zákon vede k systematickým přeshraničním únosům a k tomu, že se úředníci dělají slepými k narůstajícímu problému prostituce – již ovšem muži, kteří těžko najdou nevěstu, prostě vždycky budou podporovat.
Čtěte ZDE: Dopočítávání do jedné před koncem roku 2014: Jen v Praze lékaři zabili v roce 2013 celkem 3946 dětí. Již za tři dny budeme vědět, kolik jich bylo letos. Jsme „lepší“ než Herodes?
Bylo to zbytečné!
Celou tragédii ještě zhoršuje fakt, že jde o zákon zbytečný. Odborníci z oblasti demografie tvrdí, že v desetiletí před zavedením plánovacích opatření Komunistickou stranou Číny již křivka porodnosti začala klesat – sama od sebe. V roce 2013 se strana rozhodla trend, jehož nebezpečí si mezitím uvědomila, zvrátit a rozhodla, že občanům povolí dvě děti. Jenže z těch, kteří by za nových podmínek připadali v úvahu, se o „povolenku“ na druhé dítě přihlásilo sotva 10%.
Zdá se, že Číňané prostě ztratili chuť mít velkou rodinu a administrativním zásahem jim ji nikdo nevrátí. A dokonce i kdyby ji měli, změna přichází pozdě a je příliš malá na to, aby odčinila škody, jež politika mezitím napáchala – například na čínské ekonomice. Ta je údajným důvodem „povolení“ dvou dětí. Jenže růst čínské ekonomiky čelí dobře předvídatelné krizi.
Jak se připravit o pracovní sílu
Statistický počet 1,45 dítěte na jednu matku je číslo, které je daleko za hranicí 2,1 dítěte na matku, jež je potřeba k zastavení úbytku populace. Demografové tvrdí, že už v roce 2010 se čínská pracovní síla zmenšila o tři miliony lidí. To ovšem nevrhá příznivé světlo na strategické zájmy národa. Největší konkurenti Číny v oblasti průmyslu – tedy Indie a Spojené státy – mají (ať již z jakýchkoli důvodů) v blízké budoucnosti vyhlídky na přírůstek práceschopného obyvatelstva.
Zákon vyrobil to, čeho se vládnoucí strana bojí nejvíce – masu lidí pronásledovaných pro svědomí, a občanské nepokoje. Peking si vlastně vytvořil národ plný zločinců. Mnoho rodin se totiž rozhodlo si děti nechat přes hrozbu pokut, které není v lidských silách nikdy zaplatit, a následné vyhlídky na to, že přijdou o vše, co na světě mají. Místní úřady, kterým se nedostávalo prostředků, se je občas snažily vymačkat právě z pokutovaných „odmítačů plánování“. Výsledkem byly protesty proti celé politice, jež v minimálně jedné provincii vyvolaly mnohatisícové násilné demonstrace. Hořely vládní budovy i zaparkovaná auta.
Nejde jen o Čínu
Možná, že se čínská situace zdá naprosto jedinečná. Ale není tomu tak. Amerika ráda spolupracuje na podobných opatřeních, která jsou vnucována manželským párům ve světě i nyní – především v Africe, kde tradice stále velí vážit si velké rodiny. V této souvislosti je dobré si připomenout, že argumenty o „lidumilných, dobrovolných akcích“ neobstojí: čínský zákon původně také začal jako „dobrovolná iniciativa“. A během posledních šesti let „darovala“ Obamova administrativa pěkných 227 milionů dolarů na podporu Populačního fondu OSN (UN Population Fund), který čínskou politiku stále hlasitě velebí.
Tento měsíc se schází nový americký Kongres. Je smutné, že můžeme konstatovat, že Amerika stále zůstává největším sponzorem „plánování rodiny“. Což jsou slova, za nimiž se skrývá bezprecedentní zásah státu do základních svobod každého z nás. Dnes jsou „postiženými“ hlavně Afričané. Vidíme-li však, kam podobná politika zavedla Čínu, měli bychom se našich zákonodárců ptát, zda náhodou nemáme jiné zahraničně-politické priority.
Zdroj.
