Za viditelným pádem kurzů měn, poklesem nebo růstem cen energetických zdrojů vždy stojí ne tolik viditelné, ale mnohem reálnější věci. Ložiska zdrojů, jejich velikost a kontrola nad nimi. Geopolitika v podstatě není nic jiného, než kontrola nad zdroji všech možných surovin a trasami jejich dodávek a obchodními cestami. Umělá globální hra s cenami ropy má proto poměrně jednoduché vysvětlení: Spojené státy si musejí co nejdříve „sáhnout“ na ruské zásoby. A jediná cesta, kterou pro tyto případy mají nacvičenou, je státní převrat typu „Majdan“. A musí k němu dojít rychle. Brusel i Washington totiž sedí na bombě, jejíž časový spínač už tiká...
Všichni hledí k Norsku
V souvislosti s vyostřením politického soupeření s Ruskem, došly vloni evropské země k „překvapivému“ zjištění: Jejich hospodářství je silně závislé na ruském dovozu a vývozu energetických surovin. Celková evropská spotřeba činí ročně přibližně 480 miliard kubíků plynu. Zhruba třetinu z toho samy těží, další zhruba třetinu dováží z Ruska a zbytek z dalších regionů. Na program proto přišla otázka energetické nezávislosti na Rusku. A pohled padl na Norsko.
Nikolaj Starikov (zdroj: Wikipedie.)
Proč právě na Norsko? Protože z evropských zemí těží ropu a plyn jen tři: Velká Británie, Holandsko a Norsko, které těží ročně 137 miliard kubíků. Přitom vrchol těžby mají první dvě z nich už za sebou. Zásoby se vyčerpávají, objemy se snižují a tato tendence se už nezmění. Takže se všechny naděje upínají jen na Norsko – naděje velké a dlouhodobé.
Celé Pobaltí se například chce v nejbližších letech zcela vzdát ruského plynu a přejít na norský. Podobné i když méně radikální plány má Finsko. Stejně tak na Norsko spoléhá i Brusel, který ve všech svých prognózách předpokládá, že rozšíření těžby v norském sektoru kontinentálního šelfu dokáže nahradit vyčerpání britských a holandských zásob. Plány přechodu na norský plyn nedávno ohlásila dokonce i Ukrajina.
Ztracené iluze
Tyto naděje byly ještě počátkem minulého roku vcelku realistické – sice ne ideální, ale celkem pozitivní. Norsko těží plyn i ropu. Přesněji řečeno, všechno začalo ropou, které v roce 2000 vytěžilo 1,13 mil. barelů , zatímco plynu jen 47,3 mld.m3. Objemy sice časem klesaly, ale Direktorium ropy vydávalo uklidňující prognózy. V roce 2011 bylo vytěženo už jen 664 mil. barelů, ale současně stoupla těžba plynu na 106 mld.m3. Takže jedno kompenzuje druhé.
Nabídnout svůj plyn za ceny nižší než Rusko Amerika vůbec nemůže. Pro Ameriku z toho plyne nebezpečí nevyhnutelného odtržení Evropy od USA. Odpoutání, které by vedlo k úplné ztrátě vlivu na celý euroasijský kontinent, což by pro Spojené státy znamenalo geopolitický pohřeb.
V jistém smyslu tomu tak bylo. Těžba ropy podle předpovědi klesala a k roku 2014 dosáhla 595 mil. barelů, což činí jen 10% celkové evropské spotřeby, a proto tento jev zmizel ze zorného pole veřejnosti. Přitom podíl Ruska je rovněž málo významný – zhruba do 500 mil. barelů. Růst těžby plynu na druhé straně (112 mld. m3 v roce 2014) nejenže stvořil optimistický obraz, ale v některých zemích vytvořil iluzi, že norský plyn stačí pro všechny. To vyvolalo zmíněnou euforii, m.j. v Lotyšsku a Litvě, která zformovala nynější trend.
Jenže v roce 2014 se zhroutily ceny ropy a odhalily řadu závažných momentů, dříve skrytých za optimistickými grafy. Za prvé se ukázalo, že základní norská ložiska jsou už do značné míry vyčerpána. Čerstvé údaje za rok 2014 nejsou, ale učinit závěry o jejich možném významu lze – vycházíme-li z údajů o změnách zásob za dobu od počátku jejich využívání do roku 2013. Norsko prudce zvyšovalo objem těžby, takže k dnešku se zásoby zřejmě výrazně ztenčily. Experti tvrdí, že zásoby vystačí sotva na nějakých 6-8 let.
Pohádka končí
Druhým důležitým momentem je, že od konce minulého století nebylo v Barentsově a Severním moři nalezeno žádné nové velké ložisko. Řečeno srozumitelným jazykem – jednorázově investovat do ložisek, a pak jen neustále čerpat – už nepůjde. To jen v zásobách typu „Troll“ bylo možné si hrát v širokém spektru s čísly nákladů na vytěžení jednoho barelu. Výsledně se jen posune v čase dosažení rentability projektu a začátku čerpání čistého zisku. S malými nalezišti takovéto legrácky nevycházejí.
A právě to obnažily zhroucené ceny. Pohádka prostě končí. Vyčerpání ložisek vyvolává nevyhnutelné následky jako pokles tlaku v ložiscích, propad země, zborcení vrtů. A to si vyžaduje přechod z extenzivního na intenzivní technologii těžby – m.j. vhánění vody do ložiska, jíž je potřeba 5m3 na 1 kubík ropy a u plynu je poměr dokonce 16:1. A tím i nové, dále rostoucí náklady. Voda, vháněná do křídových kapes, narušuje stěny ložisek a to periodicky vyvolává ekologické katastrofy. Naposledy bylo v důsledku narušení vrstev horniny vyvrženo do moře více než 126 tisíc tun surové ropy.
Vrchol těžby má Norsko už za sebou. Zásoby samozřejmě ještě jsou a je jich poměrně dost. Měly by stačit do roku 2020 až 21. S tím, že se celkový objem těžby bude postupně snižovat. Za zmíněným horizontem přijdou prudké změny.
Čtěte ZDE: Významný analytik: Přestaňme snít. Bez Ruska Evropa energeticky zkolabuje. Amerika straší Evropany. Sama žije z ruského uranu už od dob Sovětského svazu
Neřešitelné dilema
Realistický obrázek vypadá takto: V perspektivě do roku 2021 – tedy zhruba za 7 let – začne Evropu svírat deficit ve výši asi jedné třetiny celkové roční spotřeby levného plynu. Tedy takového, který kromě Ruska, nikdo dodat nemůže. Právě to, podle všeho, je tím důvodem, který přiměl Spojené státy k realizaci projektu „Ukrajina, verze Majdan 2.0“.
Evropa tuto perspektivu chápe. Za 7 let má Rusko šanci dosáhnout podílu 50% na evropské spotřebě. Proto začal Brusel připravovat nový evropský systém nákupu plynu. Hlavním jeho cílem je vytvořit jakéhosi jednotného nákupčího, se kterým bude Gazprom v Evropě jednat, a ne s každou zemí zvlášť, jako dnes. Na jedné straně to má posílit politickou stabilitu EU, a na druhé umožní srovnání cen plynu pro všechny evropské země. Dosud každá země uzavírá své vlastní kontrakty a rozptyl cen je značný – např.: Makedonie 564 dolarů za tisíc kubíků, Polsko 525, ČR 503, Řecko 427, Velká Británie 313, Francie 393, Německo 379 dolarů.
Bez ohledu na to, zda se Bruselu jeho záměr podaří, pro USA by to znamenalo krach myšlenky Transatlantického obchodního svazu. Nabídnout svůj plyn za ceny nižší než Rusko Amerika vůbec nemůže. Pro Ameriku z toho plyne nebezpečí nevyhnutelného odtržení Evropy od USA. Odpoutání, které by vedlo k úplné ztrátě vlivu na celý euroasijský kontinent, což by pro Spojené státy znamenalo geopolitický pohřeb.
Chyba ve výpočtu: Rusko není Ukrajina
Tento scénář může Amerika zastavit jen totální destrukcí Ruska a převzetím kontroly nad jeho nerostnými zdroji. Anebo vyvolání takové nestability v Rusku, která by, stejně jako na Ukrajině, způsobila destrukci infrastruktury a neobnovitelné snížení objemů dodávek. Pak se Evropa nikam nepoděje. Právě za tím hledejme celou americkou strategii a prudké vyhrocení americko-ruských vztahů.
Amerika je prostě v časové tísni. Do hranice velkého maléru zbývá nějakých sedm let a odpočítávání už běží. Proto v tomto roce musíme očekávat ty nejzoufalejší pokusy o organizaci „ruského Majdanu“, puče prostřednictvím místní placené Páté kolony. V posledních letech se přece podařilo zlikvidovat a uvést do chasu touto metodou mnoho zemí, které do cen strategických surovin měly co mluvit.
Plán však nepočítá s tím, že pro Rusko není odrážení takových pokusů novinkou. Rusko není ani Sýrie, ani Irák, ani Ukrajina. Ví, jak se bránit. Především, když velmi dobře zná odpovědi na klíčové otázky: kdo, co a proč.
Zdroj.
