Když jsem před letošními „Dušičkami“ vyrazil s rodinou na návštěvu hřbitova, vezl nás příměstský autobus skrz jednu okrajovou část Prahy, kde se nám za oknem nabídl pozoruhodný výjev. Skupinka dělníků tam na kandelábry veřejného osvětlení montovala vánoční světelnou výzdobu.
Listopadové Vánoce
Tahle zdánlivě bezvýznamná věc mi docela vrtala v hlavě. Na listopadový „příchod Vánoc“ v obchodních centrech jsem si už zvykl (koneckonců, snahu obchodníků přimět zákazníky k utrácení lze pochopit), co mi ale dosud nejde na rozum, to je ochota některých lidí přizpůsobit trikům supermarketů i své vlastní osobní a rodinné zvyky, své vlastní prožívání Adventu a Vánoc.
Někdo moudrý jednou řekl, že kdo nevěří v Boha, uvěří čemukoli. Každý člověk je pro víru vnitřně duchovně ustrojen, a není-li po ruce „originál“, vezme za vděk falsem.
Tak zastupitelstvu té městské části nepřišlo blbé vyvěšovat neonové komety už o „Dušičkách“, někteří od tradic odříznutí rodiče tvrdí dětem, že importovaný Santa Klaus je Ježíšek (!), a na zahrádkách rodinných domů se běžně objevují vánoční stromky už od prvního prosince. Proč to všichni ti lidé dělají?
Čtěte ZDE: Třetí svíce na adventním věnci: Duch svatý je dynamitem trhajícím hřích. Poněvadž lidé odepřeli pracovat v Boží domácnosti, mír světa je znovu ohrožen. Radujte se v Pánu neustále
Svéráz národní kultury
Někdo moudrý jednou řekl, že kdo nevěří v Boha, uvěří čemukoli. Každý člověk je pro víru vnitřně duchovně ustrojen, a není-li po ruce „originál“, vezme za vděk falsem. To se týká i naší tradiční, křesťanstvím formované kultury a jejích soudobých deformací. Postmoderní lidé na jedné straně uvěřili, že objektivní pravda neexistuje a že každý se má k tradicím stavět „jak to cítí“, na druhé straně ovšem hledají něco, co by je spojovalo, přesahovalo a zároveň bralo do hry. Hledají ideál, sdílení a lásku. Třeba i v tlačenici přetopeného obchodního domu nad pulty s předraženým zbožím.
Plynou z toho samozřejmě zmatky, jež věřící nese těžce, a hledí pak na předvánoční komerční i nekomerční hemžení s oním despektem, který ve mně vzbudily ty dušičkové komety. Jenže…! Je třeba dát pozor, abychom v kritickém naladění pyšně „nevylívali s vaničkou i dítě“. Abychom se totiž neodvraceli od vlastního podivuhodného dědictví, jež spočívá v celistvosti a propojenosti víry, kultury a národního svérázu.
Důležité dědictví
Toto dědictví je něčím mimořádně silným, co se nepřátelům katolicismu nikdy nepodařilo zlomit násilím. O to horší by bylo vzdát se jej z vlastní povýšenosti. Nebylo by to ovšem nic nového. Ryzostí a oproštěností od světského nánosu se zaklínali již ikonoklasti a heretici, osvícenští reformátoři i modernističtí hledači „prvotní Církve“. Vždycky prý v zájmu očisty víry a soustředění na podstatu a vždycky ve skutečnosti ke škodě těchto věcí.
Vzpomínám, že jsem v dětství navštěvoval jedno klasické loutkové divadlo, kde se hrály báječné „rytírny“ devatenáctého století se skvěle řezanými marionetami andělů a čertů, z nichž vonělo baroko a jasné rozlišování hodnot.
Nepochybuji o tom, že různí puritánští „očišťovatelé“ by na té tuze světské podívané shledali nespočet vad, pro mě ale byla skutečným morálním katechismem a hlas, který z ní k dětem promlouval, byl týž, který mě později dovedl ke katolické církvi. Stejně je tomu s Vánocemi. Kulturní tradice, které je opřádají, ukazují k jejich jádru a jsou naším nezcizitelným dědictvím. Jen je třeba toto dědictví znát, přijmout a otevírat těm, kteří je hledají. A těch vůbec není málo.
Zdroj.
