Mám-li hodnotit dnešní společenskou situaci očima tehdejšího demonstranta, pak přede mnou leží nelehký úkol – skloubit osobní vzpomínky na přelomové události z konce roku 1989 s úvahou, jež vyžaduje, abych si od těchto pro mne nezapomenutelných vzpomínek vytvořil potřebný odstup.
Kdo vymyslel studentskou demonstraci 17. listopadu?
Nemohu začít jinak, než osobním příběhem. Demonstrace, jež se konala v pátek 17. listopadu, jsem se účastnil také proto, že jsem - a vím, že to bude znít neskromně - stál u jejího zrodu. Jako signatář Hnutí za občanskou svobodu a zakladatel Studentské sekce Demokratické iniciativy jsem příliš nepočítal s tím, že studia na PedF UK – byl jsem právě v pátém, tedy posledním ročníku - dokončím. Navíc poté, co jsem spolu s několika přáteli začal organizovat studentskou samosprávu, nezávislou na fakultním SSM.
Odpověď z vedení fakulty nesla jasné poselství: kárné řízení, po němž bude následovat vyloučení ze studií. Řekl jsem si, proč se do té doby ve studentském prostředí ještě o něco nepokusit? Zkontaktoval jsem své kamarády, studující na jiných pražských fakultách a sešli jsme se na svátek sv. Václava na Slovanském ostrově, kde jsme se dohodli na vzniku svépomocné studentské organizace, jež později získala název STUHA. A právě v tomto prostředí, konkrétně na druhé schůzce v podolských kolejích strojní fakulty ČVUT, padl návrh na uspořádání studentské manifestace k uctění památky Jana Opletala.
Mejstřík byl reprezentant Socialistického svazu mládeže
Pověřená skupina, jejíž jsem byl členem, navrhla trasu a připravila do tisku leták, zvoucí na demonstraci, jež měla vyjít z Albertova a končit v ulici Jana Opletala. Přítomní pamětníci vědí, že se taková demonstrace nikdy neuskutečnila. A důvod? Studenta MFF UK Marka Bendu kontaktovala Městská rada SSM, jež přišla s návrhem, že naši akci podpoří, půjdeme-li jinou trasou a bude-li mít charakter, nepřesahující „perestrojkové“ limity (dodnes nevím, přes koho se k nim zpráva o námi připravované demonstraci dostala).
Na zásadním zvratu svobodného rozvoje naší země má velký podíl nejen úspěch sil, jež spojujeme s osobou a ideologií Václava Havla, ale především začlenění České republiky do evropského integračního procesu.
S jednáním se svazáky jsem souhlasil, ale společnou akci jsem odmítal. Na této schůzce, konané v Obecním domě, jsem se poprvé setkal s budoucí studentskou hvězdou, s Martinem Mejstříkem. Nevystupoval zde však jako zástupce STUHy, jak by si dnes možná mnozí mysleli, nýbrž aparátu SSM. V rámci STUHy jsem zastával menšinové stanovisko a proto se demonstrace 17. 11. uskutečnila v té podobě, v níž také vešla do dějin. Spolu s tím, jak ji kdosi odvedl na Národní třídu, kde již byly připraveny pohotovostní oddíly, aby proti demonstrantům razantně zasáhly, s „mrtvým studentem“ Martinem Šmídem a se všemi dalšími událostmi, jež na to navázaly.
Čtěte ZDE: Tajemství roku 1989: „Žvanivý vesnický sekretář“ Gorbačov jako pouhá tvář pro davy. Perestrojku řídili jiní. Z Kanady. Konspirační teorie, nebo opravdu všechno bylo jinak?
Havel na Hrad!
Byly to strhující chvíle, a rozhodně nelituji, že jsem nebyl jen jejich pasivním pozorovatelem. Nestydím se ani za to, s jakou naivitou jsem mával „véčkem“ na všech následujících manifestacích a volal spolu s umně řízeným davem „Havel na Hrad!“ Tehdy jsem si ještě nepřipouštěl, že bych si měl vybírat mezi tím, zda se mám radovat z Havlova triumfu, zpečetěného jednomyslnou podporou tehdejších komunistických poslanců, když jej zvolili hlavou státu, a Léčbou Klausem (dokumentární film, v němž také vystupuji).
Vzhledem k tomu, že jsem se na listopadových událostech i tomu, co jim předcházelo, v nějaké, i když malé a nepodstatné míře podílel, nechtěl jsem si po jistý čas připustit myšlenku, že zdaleka ne vše, co převratu předcházelo a co jej doprovázelo, probíhalo zcela spontánně, bez toho, že by do těchto procesů někdo zvenčí zasahoval. Dnes již nepochybuji o tom, že zde existovaly cizí zájmy, aby se zcela oprávněná nespokojenost Čechů a Slováků s předlistopadovým režimem přetavila v režim nový a že této změně aktivně napomáhaly. Z toho však rozhodně neplyne, že nebylo správné podílet se na demontáži normalizačního socialismu a na budování institucí svobodné společnosti. Už i proto, že právě ty síly, jež pomáhají vyvolávat a následně kormidlovat své barevné revoluce – ta sametová byla nejspíš jednou z prvních – o instituce skutečně svobodné společnosti nestojí.
Báječná devadesátá?
Asi vám to bude znít kacířsky, ale listopadový převrat, jenž byl jen jednou z dílčích událostí širšího globálního procesu, byl spíše než spontánním vítězstvím stoupenců svobody nad sovětským útlakem plodem procesu ideologické konvergence mezi Západem a Sovětským svazem. Proto i když nám „polistopadová éra“ dala prostor k autenticky svobodnému rozvoji, měla již v sobě i zárodek budoucího úpadku.
Proto na otázku, zda tato éra končí, lze najít odpověď teprve poté, když si ujasníme, v jakém kontextu tzv. sametová revoluce proběhla. Zároveň platí, že polistopadová éra netvoří jeden souvislý celek. A pokud jí myslíme jinak, než jen jako časovou osu od listopadu 89 po dnešek, tak se domnívám, že skončila již mnohem dříve, než s příchodem Andreje Babiše a bezobsažné, a tedy vlastně jen fiktivní politiky, která je s ním a naší dobou oprávněně spojována.
Pro mne jsou polistopadovou érou především léta devadesátá, vyznačující se neuvěřitelnou činorodosti a tvořivostí lidí, kterým předchozí režim bránil v sebeuplatnění. Rovněž se jedná o dobu, kdy politika byla ještě do značné míry transparentní a kdy zvolení zástupci lidu nejednali, alespoň většinově ne, jako reprezentanti skrytých oligarchických struktur a cizích zájmů.
Za pár let může být EUROSOJUZ z důvodu svých vnitřních rozporů na lopatkách a svět, jak ho známe, dozná velkých změn.
Ovšem ani tato bájná léta devadesátá si přes všechny jejich půvaby nesmíme idealizovat, neboť v nich vidíme jen málo předvídavosti a imunity vůči těm nebezpečím, nejen politickým, ale především hodnotovým, jimž čelíme dnes. Pokud je tedy pro nás listopadová éra synonymem svobody a suverenity, pak její soumrak nastává rokem 2004, tedy naším vstupem do EU, aby definitivně skončila ratifikací Lisabonské smlouvy v roce 2009. Nejpozději od té doby je Česká republika gubernií nadnárodního celku, v jehož povaze není a vzhledem k ideologicko-politickému charakteru jeho řídících orgánů ani být nemůže, obhajoba svobody a našich národních zájmů.
Čtěte ZDE: Kulturní válka v „moderní Británii“: Konzervativci horší než socialisté. Postaví se křesťanské školy a rodiče na odpor? Buď tolerantní, nebo tě zničíme!
Zanikne i Eurosojuz?
Je tento spíše pesimisticky laděný příspěvek pobídkou k pasivitě? Znamená to, že ve veřejné sféře již nemáme o co usilovat? Rozhodně ne. V lidských dějinách nic neprobíhá nutně a přes všechny pokusy lidské pokolení zotročit, svobodná vůle a touha ji pozitivně uplatnit se z přirozenosti člověka vymazat nedá. Za pár let může být EUROSOJUZ z důvodu svých vnitřních rozporů na lopatkách a svět, jak ho známe, dozná velkých změn. Bude-li nám Pán Bůh přát, třeba na to vše dobré, co listopadová éra přinesla, budeme ještě moci navázat. Poučeni předchozími chybami a omyly, jež také mají podíl na tom, že jsem já, bývalý „disident“, nucen se dnes za svého druhu disidenta opět považovat.
(Příspěvek přednesený na vzpomínkovém setkání 17. listopad 1989 dnešníma očima tehdejších demonstrantů: KONČÍ POLISTOPADOVÁ ÉRA?
Seminář organizovaný Institutem Václava Klause a panem exprezidentem moderovaný, se uskutečnil 13. 11. v Praze a vystoupili na něm: Ladislav Jakl, Václav Klaus ml., Ivan Brezina, Bohumil Pečinka, Petr Hájek, Michal Semín
Příspěvky všech těchto někdejších demonstrantů z Národní třídy uveřejní Newsletter Centra pro ekonomiku a politiku (CEP) v příštím týdnu)
