Pokud někomu v neděli večer unikl časosběrný dokument ČT o prezidentské kampani před první přímou volbou prezidenta ČR (režie V. Klusák a F. Remunda) nazvaný Spřízněni přímou volbou, přišel o mnoho. Málokdy se podaří v této stopáži stihnout tolik dobrých věcí najednou.
Spřízněni pražskou kavárnou
Sebeodhalení snad bylo zvláštním záměrem, ne kouzlem nechtěného. Kdyby ten titul nebyl již jednou použitý, nazval bych film Doznání. Autoři se prostě šli udat. Jejich svědomí profesionálních manipulátorů jim zřejmě zatemnilo vědomí, a tak točili a točili. Velmi často hlavně sebe, abychom viděli, jací to junáci stáli za „Karlem“. A pak stříhali a stříhali – a udávali a udávali.
Sebe, pražskou „uměleckou“ kavárnu, na jejíž podpoře stála podpora kandidatury Karla Schwarzenberga, starosty za TOP 09 – prostě celou tu uměle ondulovanou občanskou společnost, která si občany hnusí. S čírem jako poznávacím znamením, skvěle demaskujícím výrazem celé té nehorázné manipulace, při níž „hory pracovaly k porodu a na svět přišla směšná myš“.
Bylo to tu znovu
Na strašlivé zážitky člověk obvykle rychle zapomíná, vytěsňuje je. Mediální kampaň, která vynesla „Karla“ do druhého kola a pokusila se jej na stejné vlně vyšplíchnout až na Hrad, se připojila k těm několika, z nichž opravdu šel strach: Z odhodlanosti mediálních a uměleckých „elit“ prosadit své zájmy – i kdyby kvůli tomu měla celá republika shořet v žáru studené občanské války: Sarajevský atentát na Václava Klause 1997-8, Česká televize, věc veřejná 2000 – a nyní prezidentská volba.
Zájmy jsou to jednoduché: Navzdory patetickým řečem, nakonec vždy jde o peníze daňových poplatníků. Právě na ně chce „umělecká fronta“ spolu s médii hlavního proudu dosáhnout ještě více, než dosahuje – a strčit je do svých soukromých kapes. V televizi či přes Hrad, přes ministerstvo pana Kalouska nebo evropské dotace – to je úplně jedno. Mít.
Českou televizi mají a stachanovsky dojí, stejně jako mají „dotace“ na své komerční filmy, divadla a spoustu dalších grantů. Všechny ty drobné a větší proudy, slévající se do finančního veletoku hlavního proudu, napojeného na státního rozpočet. Hrad za Václava Klause však pro ně znamenal desetiletý půst, a tak vyhladověli. Teď byla příležitost.
Jestli o něčem opravdu skvěle tento dokument vypověděl, bylo to právě o tomto. Slavné záběry „zpívajícího“ Pen klubu o tom, že Kníže bude lidu blíže, jako falešný diadém korunující připálený dort pejska a kočičky.
Nenávist, která kape
Miloš Zeman a jeho volební tým, sympatizanti a voliči byli naproti tomu v obvyklé přímočarosti bolševické propagandy viděni jako stádo chrapounů a lumpů. Ostatně sám prezidentský kandidát je nakonec usvědčen přímo při prezidentské inauguraci na Třetím nádvoří Pražského hradu. Kamera zde nenajde jediného „Karlova“ příznivce, samé Zemanovce. Považte, oni je tam snad nepustili, ačkoli určitě chtěli gentlemansky vítězi voleb pogratulovat a volat Sláva, protože zvolený prezident je prezidentem všech.
A tak dále a tak dále. Opravdu, vřele doporučuji každému, kdo toto velké dílo bezděčné české autodenunciace (sebeudavačství) neviděl, ať si je vyhledá v archivu ČT 2. Je to tam jako v koze. Vše pohromadě a s komentářem. To, co jsme jen tušili, je zde obnaženo v hanbaté nahotě. Nechtěný striptýz havlistických učedníků, apoštolů „velkého mága“, zhmotnělý v nenávisti – klíči k mottu o pravdě a lásce, která musí zvítězit nad lží a nenávistí – je zcela unikátní.
Díky, díky, díky!
A léčivý. Kupříkladu pro mě tato lekce znamenala, že jsem si znovu vzpomněl a znovu pochopil: Navzdory ohavnému modrému cáru, který vlaje nad Hradem, navzdory všem dalším šílenostem, které do budoucna potenciálně signalizuje, všechno je lepší, než kdyby sídlo českých králů a prezidentů opětovně obsadila tato děsivá falanga. Sama ještě mnohonásobně horší než její zvěčnělý guru.
Díky, moje Česká televize! Už vím, proč jsem volil Miloše Zemana. A kdybych na to brzy měl opět zapomenout, přemohu se a pustím si třeba Otázky Václava Moravce. Tam to mám každý týden.
Ať žije Zeman!
