Když byly autorovi tohoto článku tři roky, Japonské císařství zničilo lodě Pacifické flotily Armády Spojených států, které kotvily v Pearl Harboru. Ještě než mé maličkosti bylo sedm, generál MacArthur seděl v kanceláři v Tokiu s výhledem na Císařský palác a diktoval na kolena sraženému Japonsku mírové podmínky.
Duch vítězství
V roce 1956 prezident Eisenhower, na kterého velmi zapůsobil Hilterův „vynález“, zvaný Autobahn, nařídil postavit americký systém dálnic (Interstate Highways), který by svázal celé Státy do jediné dopravní sítě. Byla to jedna z největších státních zakázek v historii. Silnice stály a byly funkční do deseti let.
Patrick J. Buchanan
O pět let později, v roce 1961, John F. Kennedy prohlásil, že Spojené státy, které v kosmickém závodě porazil Sovětský svaz Nikity Chruščova, do konce desetiletí dostanou člověka na Měsíc a zpět. A v roce 1969 president Nixon na palubě letadlové lodi USS Hornet vítal zpátky doma astronauty Armstronga, Aldrina a Collinse z Apolla 11.
Co se stalo s Amerikou těch let? Kam se poděl ten národ, který dokázal vše, co si předsevzal? Co se to s námi stalo?
Sonáta pro neschopnou vládu
Letos v říjnu jsme viděli, jak přeslavné Centrum pro prevenci a kontrolu nakažlivých chorob (Center for Disease Control, CDC) bezvýsledně „koumá“ nad primitivní otázkou, kterak ochránit Spojené státy před epidemií eboly, jež vypukla ve třech malých státečcích kdesi na pořeží Afriky.
V září přelezl útočník ozbrojený nožem plot Bílého domu, vzal to poklusem přes Severní trávník, prošel odemčeným předním vchodem prezidentovy rezidence, přepral policistku a proháněl se po Východním pokoji, než ho zpacifikoval agent tajné služby, kterému náhodou zrovna končila směna. Prezident odjel jen chvilku předtím.
O několik dní dříve pustila ochranka do výtahu s prezidentem Obamou jen tak beze všeho ozbrojeného příslušníka místní bezpečnostní služby, který měl, jak se později zjistilo, šílenou kriminální minulost.
Ilegálové a veteráni
V létě jsme se dozvěděli, že hranice s Mexikem přešlo přes šedesát tisíc dětí a mladých lidí ze Střední Ameriky. Pohraniční stráž prý neměla šanci.
„Outsourcovali“ jsme budoucnost: půjčujeme si od Číny na to, abychom v Číně nakupovali. Půjčujeme si od Japonska na to, abychom mohli bránit Japonsko – a Evropu, přesto, že od druhé světové války uplynulo už málem sedm desetiletí.
Na jaře zase národem otřásl skandál, když se zjistilo, že nemocné a trpící veterány amerických válek lékaři z Úřadu pro záležitosti veteránů schválně nechávali čekat měsíce na ošetření. Mnozí z ubožáků čekání nepřežili.
Jak se utopit v louži
O něco dříve odstartovala léta připravovaná Obamova reforma zdravotnictví (Obamacare), jen aby se z ní okamžitě stal celonárodní terč vtipů a synonymum pro nekompetentní vládnutí.
A za prezidenta Bushe udeřil hurikán Katrina. Třicet tisíc obyvatel New Orleansu muselo tehdy čekat řadu dní, než se vládě podařilo se k městu propracovat rybníkem špinavé vody, který za sebou divoké počasí zanechalo. Městským i státním úřadům se věci vymkly z rukou.
Britové přitom dokázali v roce 1940 během pěti dnů zachránit tři sta padesát tisíc vlastních vojáků, obležených u Dunkerque, a odvézt je ne přes jezero, ale rovnou přes moře, jen s pomocí civilních člunů a jachet, a ještě pod nosem Wehrmachtu a Luftwaffe.
Čtěte ZDE: Rozumný Američan se ptá: Proč nenechají USA za sebe v Iráku bojovat Írán, když se klidně spojily i se Stalinem? Invaze do Iráku nese své temné plody až dnes...
Státem proniká malátnost
Není moc divu, že důvěra Američanů ve schopnosti jejich vůdců a vlád se hroutí. Většina občanů je toho názoru, že to se Spojenými státy jde z kopce, budoucnost nebude tak dobrá jako minulost. Naše země kráčí špatným směrem. Stát a jeho občané malátní. A pro jejich pocit bezmoci jsou dobré důvody.
Zdá se, že všechny naše poslední války – ať už v Afghánistánu, Iráku, nebo Libyi – nás zanechaly v horší pozici, než jsme byli před nimi. A pro boj v nejnovější válce Spojených států v Iráku a Sýrii nemáme ani důvěryhodnou strategii, ani dostatek vojáků na to, abychom Islámský stát přemohli.
A už teď se Američané správně ptají: Proč? Je tohle vlastně naše válka?
USA? Pobočka Číny
Od poloviny sedmdesátých let stagnují reálné příjmy amerických domácností. Máme nepřetržitě deficit obchodní bilance, který nyní přesahuje deset bilionů (v orig. ten trillions, pozn. překl.) dolarů. Za vlády prezidenta Obamy přerostl státní dluh Spojených států náš hrubý domácí produkt. Naše výrobní kapacity jsou naprosto vytunelované, nezářným příkladem je bankrotující Detroit.
„Outsourcovali“ jsme budoucnost: půjčujeme si od Číny na to, abychom v Číně nakupovali. Půjčujeme si od Japonska na to, abychom mohli bránit Japonsko – a Evropu, přesto, že od druhé světové války uplynulo už málem sedm desetiletí.
Poštovní přepravce FedEx dokáže bez problémů sledovat dráhu milionů poštovních zásilek, které každý den přepravuje. Naše vláda ale zato nedokáže vypátrat a repatriovat dvanáct milionů ilegálních přistěhovalců.
Třicet let po reaganovské amnestii, s níž přišel příslib zabezpečení naší hranice, připravuje Obama další prezidentskou amnestii, kterou legalizuje pobyt nespočetných milionů nelegálních přistěhovalců – sotva bude po volbách. O bezpečí na hranicích si můžeme nechat leda zdát.
Jsme lépe informovaní?
Pokud má vláda nějakou skutečně všeobecně uznávanou roli, pak jí jistě je stavba silnic, mostů, dálnic či letišť a provozování veřejného školství. Kupodivu ale vidíme, jak se americká dopravní infrastruktura pozvolna rozpadá, americké děti jsou v mezinárodním srovnání čím dál nevzdělanější a trhlina, která zeje mezi dětmi a mládeží různých ras, co do výsledků na akademickém poli, se nikdy nezacelila, ačkoli jsme za půl století do takzvaně rovnoprávného školství nastrkali biliony dolarů. Dokonce i viceprezident Joe Biden přezdívá newyorskému vzdušnému přístavu La Guardia, který by měl být naší národní vizitkou, „letiště Třetího světa“.
Mnoho soukromých firem ve Státech si vede skvěle. Ale americké veřejné instituce – snad kromě armády, která vede další a další války – jak se zdá, selhávají.
Kongres je zablokovaný. Prezidenta všichni mají za blábolícího nekompetentního troubu. Nejvyšší soud je nenapravitelně rozpolcen. Naše politické, rasové a kulturní střety, jejichž původ lze vystopovat až k revolučním náladám šedesátých let, se každodenně zvětšují. Mohutně k tomu přispívají televize, internet a sociální média.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí/chaos a zmatek zaplavily svět, píše ve své básni Druhý příchod básník William Butler Yeats.
Konzervativní politička a spisovatelka Clare Luceová to vyjádřila podstatně prozaičtěji. „Na světě jsou dva druhy lidí, říkala s oblibou. „Optimisté a pesimisté. Rozdíl mezi nimi je v tom, že pesimisté jsou ti lépe informovaní.“
Zdroj.
