Role tajných služeb a médií je v době „postdemokracie“ extrémně propojená. Po Druhé světové válce zaznamenaly obě „služby“ prudký technologický rozvoj. Ostatně v média a „špioni“ se k sobě dokonale hodí. Náplní práce tajných služeb koneckonců není ani tak (ne)míchání drinků a střílení z elegantně vyleštěných revolverů, jako vedení války – a to i (či téměř výhradně) války informační. V šedesátých až devadesátých letech minulého století převážně té „studené“.
Posléze však šlo o úplně jiné „bitvy“: Hlavním objektem boje se stala existence organizace jako takové – a zvětšení její moci. A tím současně i moci médií. Ta totiž, stejně jako „operativci“, pomocí manipulace s informacemi vládnou stále větší částí kdysi veřejného prostoru.
Hollywoodská laboratoř
Stoupence kritického myšlení tedy příliš nepřekvapila Snowdenova odhalení. Ani mnohá jiná. Nedávno se v nezávislém tisku propíralo přiznání známého německého novináře, že byl, stejně jako mnoho jeho kolegů, na výplatní pásce CIA. Mimochodem, stejně jako „novináři“ ze Svobodné Evropy, narozdíl třeba od Hlasu Ameriky, který se „vyplácet“ nenechal. Šokující zpráva vyzněla však spíše jako potvrzení něčeho, co již dávno tušíme, či téměř jistě víme – proto téměř „úlevně“, přesto stále hrozivě.
Jsou ale badatelé, kteří se vztahem amerických tajných služeb a médií zabývají ještě z jiného úhlu. Zkoumají hollywoodská filmová studia, dodavatele obsahu „stříbrných pláten“. Právě filmový průmysl je totiž vzhledem k drtivému dopadu na emoce veřejnosti ideálním „hřištěm“ na testování – téměř jakýchkoli konceptů. A pozorovatelé si všimli zvláštního „tektonického zlomu“ ve vztahu „špionů“ a zábavního průmyslu. Proběhl zhruba před dvěma desetiletími a jeho následky pociťujeme dodnes:
Neviditelná agentura
Až do roku 1990 se CIA spokojila s existencí ve skrytu a zdálo se, že ji nijak nezajímá, zda – a případně jak – ji kdokoli zobrazuje na filmovém plátně. Ale dnes je její postoj ke světu stříbrného plátna radikálně odlišný. CIA přispívá k řadě filmů v roli „poradce“, kromě jiného proto, aby vypadala co možná nejlépe – a tak také přitáhla ty nejnadanější a nejbystřejší mladé lidi do svých řad.
Hollywood vždycky miloval thrillery o špionech. Ale existence Centrální zpravodajské agentury (Central Intelligence Agency, CIA) jako by si až do šedesátých let vůbec nevšiml. Teprve pak se v bondovce Dr. No objevil tajný agent Felix Leiter.
Přimějte ta prasata mluvit
Ve skutečnosti však CIA spolupracovala s Hollywoodem už od padesátých let. Tricia Jenkinsová, autorka knihy CIA v Hollywoodu říká, že původním cílem spolupráce tajné služby s filmovým průmyslem bylo především ovlivnění zahraničního publika.
Syriana není zrovna prvoplánový náborový film pro CIA. Jenže dnes jde v jejím případě o naprostou výjimku. Jak vysvětluje badatelka Jenkinsová, v drtivé většině ‚CIA filmů‘ je organizace zobrazována ve velmi příznivém světle. A pokud se nedodíváte na celé titulky, nikdy vás nejspíš nenapadne, že byl film produkován s radou a pomocí tajné služby.
„V zásadě jim šlo buď o další směřování zahraniční politiky, nebo o přitažlivost Spojených států pro publikum mimo americký kontinent v podmínkách studené války,“ vysvětluje.
CIA tak stála u zrodu think-tanku, který v rámci „boje proti komunistické ideologii“ zakoupil například práva k románu Zvířecí farma George Orwella – a dvacet let před uvedením slavného „průlomového“ dětského filmu Šarlotina pavučinka (Charlotte’s web) dostal na plátno mluvící prase.
Čtěte ZDE: Jak se to dělá: „Overtonova okna“, aneb Technologie zkázy. Velká lež o přirozeném běhu věcí. Po homosexuálech legalizace pedofilie a incestu. I kanibalové mají svá práva
Diktát politické korektnosti
Jenkinsová upozorňuje, že CIA také potřebovala do filmu dostat určitý náhled na americkou realitu. Proto například tlačila na režiséry a producenty, aby postavy černochů byly „důstojnější“ a běloši zase tolerantnější. Tento „politicky korektní“ přístup měl pomoci zlepšit obraz Ameriky v očích světa v době studené války.
„Za starých časů však CIA ani její předchůdce, OSS (Ofiice for Strategic Services, tedy Úřad pro strategické služby, pozn. red.), netrávily moc času přemýšlením o tom, co si o nich myslí filmové publikum,“ říká Ted Gup, autor publikace Kniha cti: Utajené životy a přísně tajné smrti v řadách CIA (The Book of Honor: Covert Lives and Classified Deaths at the CIA).
Plastická operace reality
Říká však také, že s koncem studené války přišla tajná služba na to, že její vztahy s veřejností potřebují „facelift“: „Najednou pochopili, že bez podpory veřejnosti nemají jistý svůj astronomický rozpočet. A bez něj vlastně ani existenci.“
V roce 1996 si tedy CIA najala „hollywoodskou spojku“ Chase Brandona, který je jen tak mimochodem bratrancem slavného herce Tommy Lee Jonese, jenž má spoustu konexí v celém Hollywoodu. Tricia Jenkinsová si všímá, že od té chvíle vidíme ve zpracování témat kolem CIA podstatný posun.
Z pitomce a vraha konzultantem na place
Před devadesátými lety, ve filmech jako byly Tři dny kondora, byla CIA téměř vždycky zobrazována relativně realisticky. Jako banda zločinných, amorálních nájemných vrahů – nebo také někdy prostě jen spolek pitomců, jako byl Max v televizním seriálu „Dostaňte agenta Smarta“ (Get Smart, zatím poslední film stejného jména s totožnou „premisou“ byl podle seriálu natočen r. 2008, pozn. red.).
„Poslední dobou však si však můžeme všimnout mnohem lichotivějšího zpracování ‚špionů‘,“ dodává Jenkinsová. „CIA je zobrazována jako vysoce morální organizace, navíc dokonale efektivní. Málokdy se mýlí a svět její neocenitelné služby potřebuje více, než kdy dříve.“
Od poloviny devadesátých let jsme se tak dočkali dlouhé řady snímků, při jejichž natáčení přímo spolupracovala CIA. Od filmů jako byla Nejhorší obavy (The Sum of All Fears), až k seriálovým titulům, jako byly Alias, 24 a Ve jménu vlasti (Homeland).
Existují samozřejmě i filmy s „ošklivějšími agenty“, na jejichž přípravě obvykle spolupracuje nějaký ten bývalý operativec: taková byla třeba Syriana s Georgem Clooneym v roli Boba Barnese, důstojníka CIA, jehož úkolem je spáchat atentát na blízkovýchodního politika.
Agent Bob Barnes byl vytvořen podle skutečného (bývalého) tajného agenta Boba Baera. Ten na filmu rovněž spolupracoval. Kromě toho zrovna pracuje na novém vlastním projektu – knize „Perfektní vražda: 21 pravidel atentátu“.
„Zavolali mi ze studia a povídají: Chceme tě vzít na výlet po Blízkém Východě‘,“ vzpomíná Baer. „Jel jsem tehdy dělat doprovod režisérovi, Stephenu Gaghanovi. Vzal jsem ho do Libanonu, vzal jsem ho taky na schůzku s pár lidmi z polosvěta, co znám, v Londýně, v Nice, a tak dále. Byl naprosto bez sebe úžasem, když viděl, jak to opravdu na Blízkém Východě funguje.“
Čtěte ZDE: Obamův plán na odzbrojení Američanů v šokujícím průzkumu: Popravy, koncentráky a domovní prohlídky jsou „cool“. Jdeme v jejich stopách?
Už jen reklama?
Syriana není zrovna prvoplánový náborový film pro CIA. Jenže dnes jde v jejím případě o naprostou výjimku. Jak vysvětluje badatelka Jenkinsová, v drtivé většině ‚CIA filmů‘ je organizace zobrazována ve velmi příznivém světle. A pokud se nedodíváte na celé titulky, nikdy vás nejspíš nenapadne, že byl film produkován s radou a pomocí tajné služby.
„Je důležité si uvědomit si, že CIA nepomáhá filmařům jen tak z dobrého srdce. Vysílá své lidi na plac specifických snímků, které ji pomohou ukázat v pozitivním světle, a pomohou jí tak kromě jiného s náborem nových sil,“ dodává badatelka.
A takových je hodně, stejně jako možností k „užší spolupráci“: Jennifer Garner, která hrála v seriálu Alias dvojitou tajnou agentku, si během natáčení „střihla“ také „oficiální“ náborovou reklamu pro CIA. A většině lidí se líbí třeba takový Ben Affleck nebo Jessica Chastain – takže filmy jako Argo nebo Zero Dark Thirty, v nichž hráli, jsou automaticky „náborovky“. I když se tak oficiálně netváří.
Je otázkou, kam se role CIA ve filmu posune do budoucna. Zda bude přibývat otevřeně „náborových“ filmů, nebo snímků typu Syriany – z nichž mnohé ovšem mohou být daleko rafinovanější manipulací s realitou: Publiku se v takovém případě předloží „téměř“ skutečná verze událostí, podstatně drsnější, než nakašírované paruky obvyklých „hodných ochránců demokracie a lidských práv“. Ve skutečnosti jde o tutéž manipulaci, jen o jiný žánr.
Samozřejmě, že existují i snímky, které si dělají z celého „špionského byznysu“ tak trochu legraci – a nepřímo o něm říkají vlastně mnohem víc, než by možná tvůrci (či „zvláštní poradci na place“) tušili: připomeňme třeba „řachandu“ Žhavé výstřely 2, ve které byl poprvé popraven Saddám Hussein (pravda, v hollywoodském vydání a koncertním křídlem), nebo výtečné Muže, kteří zírají na kozy, v nichž stejně jako v Syrianě hrál jednu z hlavních rolí George Clooney.
Každopádně je sledování „hollywoodské zábavy“ pro rozklíčování naší podstatně méně zábavné reality důležitější, než bychom si často rádi mysleli.
Zdroj.
