Jednou ráno jsem otevřel e-mailovou schránku a s údivem zjistil, že je plná nové pošty. Šlo vesměs o přeposílanou korespondenci členů jednoho užitečného spolku, jehož jsem také členem, řekněme třeba Spolku chovatelů králíčků. Byl jsem zvědav, jaké chovatelské novinky si moji kolegové tak vehementně sdělují, pohled do mailů mě však zklamal. Čeští chovatelé králíčků se právě zuřivě přeli o „náš vztah“ k Moskvě, o autentičnost ukrajinského „Majdanu“ a politiku našeho současného spojence zpoza velké louže.
Tupá protiruská masáž
Zavalil mě protiproud nevole. Ne, že by mě události zvolna uplývajícího roku nějak míjely, nebo principiálně nezajímaly, naopak, považuji se za člověka politického až příliš a rozhodně nejsem z těch, jimž je ukrajinská krize ukradená. Jako bytostný konzervativec si však myslím, že nás musí primárně zajímat vlastní dvorek a na světových událostech pak zejména to, jak se mohou reálně dotýkat našich zájmů. Právě toho jsem však v té mailové korespondenci, jakož i v porůznu odposlechnutých „hospodských“ diskusích shledal pomálu. O to víc emotivního angažmá, místy přecházejícího do hysterie.
Iracionalita, průhledná propaganda a vzájemné urážky. To je to, co u nás sporům o ukrajinskou krizi obvykle dominuje
Nesvačívám chalvu s vodkou. A vzhledem k rodinným vzpomínkám na léta padesátá, včetně barvitých vzpomínek patnáct let vězněného strýce, jsem od raného dětství impregnován ostražitostí k velkému, tehdy rudému „dubisku“ na východě. Zároveň mě ale odpuzují soudobé krokodýlí slzy za „osmašedesátým“ a zejména médii živený, tupý, „antirusismus“, zašlapávající do země i kulturní vzpomínky na Dostojevské a Rublevy včetně snad i Mendělejevovy tabulky, prezentující Rusko jako „asijskou hrozbu“.
Tahle nevkusná masáž nabrala obrátky už před loňskou olympiádou v Soči. Říkal jsem si jen, kdy někdo vyvěsí do ulic někdejší protektorátní plakát s karikaturou Rusa s mongolskými rysy a sugestivní otázkou: „Tvůj bratr?“ Mimochodem, neumím na pohled rozeznat Rusa od Ukrajince, ani jejich kulturu. Ostatně i Leonid Brežněv byl Ukrajinec.
Čtěte ZDE: John Laughland a Petr Hájek se shodli: „Evropské jaro“ ještě nepřišlo. V ČR proběhly vědomé antivolby. Bruselský lid buduje socialismus a lidé na to kašlou
Čtěte ZDE: Svatojiřský pochod prošel Prahou. Čeští vlastenci řekli ostré NE Bruselu. Adam Bartoš: „Není čas na blbou náladu, ani na fňukání“. Alternativa k NWO v Evropě existuje
Jaký je český zájem?
Výměna invektiv mezi mými spolučleny chovateli je charakteristická ještě jedním z médií převzatým rysem: Obě spořící se strany se totiž rázně obviňují z „fašismu“. Jedni malují Putinovi patku s knírkem, druzí připomínají reálnou přítomnost banderovců ve strukturách prozápadního ukrajinského režimu. Je to skutečně složité. Vladimír Putin určitě není demokratickým politikem západního typu, což je spíše poklona než urážka a „Majdan“ skutečně spojil do protiruské fronty kdekoho, včetně semitů a antisemitů.
Vzájemné trumfování se obviněními z „fašismu“ dostává v tomto kontextu zvláštní ráz, a dokazuje mělkost a nepatřičnost podobných slovních urážek, v nichž si tak libují například čeští havlisté (Akce D.O.S.T., jako jeden z jejich oblíbených terčů, je předmětem výpadů tohoto typu, kdykoli se o ni otřou).
Iracionalita, průhledná propaganda a vzájemné urážky. To je to, co u nás sporům o ukrajinskou krizi obvykle dominuje. A to by mě tedy už skutečně více zajímala otázka králičí píce. Zároveň si ale uvědomuji, a uvědomuje si to asi každý, že se nás ten východní konflikt přece jen může dotýkat, a to velmi citelně. Náš dvorek totiž rozhodně nepotřebuje válku. Ani horkou, ani studenou.
Je proto myslím svrchovaně na čase zklidnit nervy, odložit vášně a začít racionálně diskutovat, promýšlet a formulovat postupy, jak jí zabránit. Jak napomoci uvolnění současného napětí. A to na všech úrovních, v nejvyšší politice i v korespondenci chovatelů králíčků. A se všemi, kdo jsou v českých zemích doma, bez rozdílu politického věrovyznání. Nade vším totiž vystupuje český zájem, který by měl být, ale bohužel není, všem společný: Mír.
