Nobelovu cenu za ekonomii, která ovšem není cenou Alfreda Nobela, nýbrž cenou Švédské královské akademie, financovanou Švédskou národní bankou na počest A. Nobela, dostal Francouz Jean Tirole. A to je opravdu výjimka, projděme si seznam všech nositelů této ceny a za co jim byla udělena na Wikipedii, kde jsou většinou touto poctou vyznamenáni - jak jinak - Američané.
Laureáti s krachujícím byznysem
Jedním z největších průšvihů, který má ovšem dle mého názoru tragickou dohru v současné době, však bylo udělení této ceny dvěma americkým matematikům R. C. Mertonovi a Myronu Scholesovi v roce 1997. Ač člověk nemusí zrovna souznít s názory profesora Harvardské univerzity Nialla Fergussona, stojí za to, přečíst si jeho knihu „Vzestup peněz“, ve které vynikajícím způsobem analyzuje jejich případ na str. 283-301 (německé vydání pod názvem Aufstieg des Geldes)
Vzestup peněz – dokument německy (Aufstieg des Geldes)
Vzestup peněz – dokument anglicky (Ascent of Money)
Historie investičního fondu LTCM (Long Term Capital Management), kteří tito dva nositelé Nobelovy ceny za ekonomii založili s vidinou obrovských zisků, jenom potvrzuje, že šedá je teorie, ale zelený strom života. A že chamtivost se nakonec ve svém důsledku nevyplácí. Historie jejich fondu je poučením, že kouzelná hůlka finančních trhů a heslo „peníze dělají peníze“ jsou nakonec vždy pouhou iluzí. Proto i tito geniální mágové nakonec zkrachovali a největší spekulant historie Georg Soros se jim upřímně vysmál, když ho žádali o pomoc a vstup do jejich fondu.
Ekonomie není věda!
Pánové znali sice matematiku, ale neznali ani dějepis, ani dějiny hospodářství, a už zcela úplně podcenili vliv chování člověka na ekonomiku. Tragédií je, že šílené důsledky jejich nadšení pro vysokorychlostní obchodování na finančních trzích, nastavené počítači, rozvoj derivátových nástrojů finančních trhů, který urychlil nafukování finančních bublin prostřednictvím spekulací, zažíváme právě dnes v podobě největší finanční a dluhové krize historie. Stínový finanční sektor tvoří dle údajů Mezinárodního měnového fondu 71 bilionů dolarů a vymkl se zcela kontrole, jak přiznává samotná šéfka MMF, která neví, co dělat. To se dočtete zde. Samozřejmě by měla vědět, když je za to placena. Ekonomie není věda a ekonomové studují proto, aby se dostali především sami k penězům.
To byl jeden příklad nesmyslnosti udělování ceny za ekonomii. Za něco, co se nedá označit za vědu, protože ač ekonomka, budu tvrdit, že „ekonomie prostě není věda“. Je vědou asi tak, jako marxistická politická ekonomie, kterou do nás cpali horem dolem na VŠE. Ta ale byla alespoň označována přívlastkem „politická“. Takže si ve skutečnosti na vědu nehrála. Nebo my studenti, a jistě i většina vyučujících ji za „vědu“ nepovažovala. Kdežto ta současná se jako vědecká tváří, tento přívlastek nemá, byť je politická ještě víc než bohužel nedotažená, tvůrčí svobodu člověka neomezující, marxistická ekonomická teorie.
Nobelovky a realita
V loňském roce dostala Nobelovu cenu míru Evropská unie. Mezitím stačila pokročit ve vyvolávání a podporování konfliktů za účelem centralizace moci, viz současná aspirace Euromajdanu na Sacharovovu cenu a rozdmýchávání nenávisti mezi evropskými národy.
Boží dobroto! Jak jednoduchý recept na všechny nemoci globalizované světové ekonomiky, závodící postupně ke dnu! Ale nebylo by od věci, pozvat pana profesora do České republiky, aby viděl, jak funguje jeho recept tam, kde ho již horliví apologeti neoliberální doktríny dotáhli téměř k dokonalosti! Jak skvělé jsou smlouvy na dobu určitou například pro učitele, kterým se nezaplatí prázdniny, a pro studenty, jejichž učitelé se střídají během jejich studia rychleji, než si na ně vůbec mohou zvyknout.
V ekonomice tomu není jinak. Jean Claude Juncker má jasné zadání: Provést EU turbulencemi směrem ke zespolečenštění dluhů, vytvoření jedné evropské vlády a převzetí moci nad národními státy. Bankovní unie je součást této strategie. Viz článek Když udělají kozla zahradníkem v EU, psaný ještě před zvolením Junkera za šéfa EK. A v těchto souvislostech musíme číst i udělení Nobelovy ceny za ekonomii francouzskému ekonomovi Jeanu Tirolemu.
Evropská (bankovní) válka
Probíhá již téměř otevřený boj mezi severním křídlem zemí EU, zejména Německem, a jižními zeměmi EU, které plně ovládly – nebo si myslí, že ovládly, Evropskou centrální banku. Jak sledujeme neustále, znehodnocuje měnu a tiskne virtuální eura ostošest a zachraňuje přes výkup bankovního šrotu, tj. ABS, banky, na úkor evropských daňových poplatníků. Němci z toho šílí a spolu s Rakouskem se postavili Mariu Draghimu.
Spor je natolik vyostřený, že Mario Draghi prohlásil, že J. Weidmann, šéf německé Bundesbanky (ta má v ECB 27 % - největší podíl ze všech zemí), není člověk, se kterým by on mohl spolupracovat. Jedna země, jeden hlas, tak Němci už nebudou mít v rozhodovacím procesu váhu. Budou sice platit jako mourovatí, ale ne rozhodovat podle svého podílu. Stále více se proto ozývají v Německu hlasy, že aby se eurozóna nerozpadla, musí Německo vystoupit z eura. A víme také, že Němci nesouhlasí s bankovní unií, kterou prosazuje jih.
A jsme u jádra pudla a máme důvod, proč dostal udělenu takzvanou Nobelovu cenu za ekonomii Francouz Jean Tirole. Ač nás různá média masírují, že tento ryzí neoliberál přispěl k poznatkům, jak regulovat koncerny a kvůli tomu máme prý tak levné letenky, telefonujeme daleko levněji než v minulosti, viz Frankfurter Allgemeine.
Čtěte ZDE: Světová ekonomika jako obří hra „letadlo“. Osmnáct známek blížícího se krachu. Rozházeli jsme peníze za bonbóny? Největší dluhová bublina historie praskne
Necenzurovaný nositel letošní ceny
Němečtí čtenáři jsou - soudě podle diskuse pod článkem - mnohem víc informovaní o fungování současné ekonomiky, než my v postkomunistických zemích, a nenechají se jen tak ohlupovat. Ani slovo ve FAZ o velkém propagátorovi evropské bankovní unie Tirolem. Bankovní unie, do které by v žádném případě nesměly mluvit vlády. Vyslovil se tak na tiskové konferenci podle agentury AFP na konferenci uspořádané v Toulouse, kde působí.
Ještě tak, aby si někdo vzpomněl, že peníze mají být veřejným statkem! Vždyť už jsou dávno privatizovány, a ti, kteří si je tisknou, nás mají plně v hrsti v zavedeném otrokářském lichvářském systému. Ještě tak, trpět nemocí zvaná demokracie! Soukromý bankovní sektor má být chráněn před budoucími krizemi, nikoliv však podniky nebo pracující a obyvatelstvo evropských zemí, to především.
Deregulace vs. kvalita?
Tirole předložil v roce 2003, jak uvádí první informace z ČTK, návrh reformy francouzského pracovního trhu a vyslovil se pro totální deregulaci pracovního trhu a setření rozdílů mezi smlouvami na dobu určitou a neurčitou, protože prý přílišná ochrana práv pracujících omezuje konkurenceschopnost a možnosti zaměstnání nastupující mladé generace. Protože jeho návrhy prý žádná vláda nebrala vážně, je Francie tam, kde je dnes.
Boží dobroto! Jak jednoduchý recept na všechny nemoci globalizované světové ekonomiky, závodící postupně ke dnu! Ale nebylo by od věci, pozvat pana profesora do České republiky, aby viděl, jak funguje jeho recept tam, kde ho již horliví apologeti neoliberální doktríny dotáhli téměř k dokonalosti! Jak skvělé jsou smlouvy na dobu určitou například pro učitele, kterým se nezaplatí prázdniny, a pro studenty, jejichž učitelé se střídají během jejich studia rychleji, než si na ně vůbec mohou zvyknout.
Jean Tirole chce ochranu bankovního sektoru, ale žádnou ochranu těch, kteří vytváří svou prací zisky kapitálu. Možná když odstraní z výrobního procesu lidi úplně a budou nahrazeni roboty, budou podmínky pro konkurenceschopnost dokonalé. Odkud se ale kapitálu zaplatí zisky, když nikdo výrobky kupovat nebude. Že by se otevřely nové trhy na jiných planetách? A nakonec téma levných letenek, na kterých má prý Jean Tirole zásluhu: Souvislost levných letenek, snižování úrovně služeb a riziko zhoršení bezpečnosti letového provozu, nemluvě o dopadu koncentrovaného leteckého provozu na životní prostředí, to není téma?
Zdroj.
