Zatímco jiné země, jako např. Španělsko nebo Portugalsko, už takovýto zákon přijaly před několika lety, Londýn a Paříž v této věci postupují společně, podobně jako v Libyi, Sýrii a nedávno v Mali. Zákony byly do britského a francouzského parlamentu předloženy několik dní po sobě, rozpravy začaly několik týdnů po sobě a k schválení podle všeho také dojde v přibližně stejné době.
Francouzská pravice nesouhlasí…
Souběžnost obou procesů nicméně nemůže zakrýt značné rozdíly v debatě, která v obou zemích probíhá. Ve Francii prosazuje „manželství“ homosexuálů nově zvolený socialistický prezident se socialistickou většinou v parlamentu.
Poslední socialistická vláda ve Francii se odhodlala k podobnému kroku, když v roce 1999 zavedla tzv. registrované partnerství. (Třebaže bylo registrované partnerství zamýšleno hlavně pro osoby stejného pohlaví, tak ho v 96 % případů uzavírají osoby odlišného pohlaví.) Stejně jako předtím, i nyní se podle očekávání setkaly navrhované kroky s nesouhlasem pravice.
…Cameron je hluboce oddán
Oproti tomu v Británii tlačí homosexuální „manželství“ do sbírky zákonů konzervativní premiér David Cameron, který při mnoha příležitostech, např. během recepce na Downing Street č. 10 pořádané pro homosexuály, bisexuály a transsexuály v červenci 2012, prohlásil, že je myšlence homosexuálních „manželství“ hluboce oddán. (A to natolik vášnivě, že se v roce 2009 veřejně omluvil za zákon své předchůdkyně Margaret Thatcherové z roku 1988, který zakazoval propagaci a podporu homosexuality místními úřady.)
Zatímco ve francouzském parlamentu probíhá vášnivá debata, parlament ve Westminsteru se dočká jen několika názorových výměn.
Camerona podporují velké ryby ve vládě i ve straně: ministr financí, ministr zahraničí, ministr vnitra a ministr školství, stejně jako další členové vlády a přinejmenším polovina konzervativních členů parlamentu. Výsledkem Cameronova politického transvestitismu je to, že v parlamentu vůči návrhu vlastně neexistuje žádná organizovaná opozice. Další dvě největší strany, labouristé a liberální demokrati, ho podporují.
K debatě nanejvýš dojde mezi rozdílnými křídly Konzervativní strany a mimo parlament.
A tak, zatímco ve francouzském parlamentu, který bývá Brity přezíravě označován za prázdnou bublinu, probíhá alespoň vášnivá debata, parlament ve Westminsteru se dočká jen několika málo názorových výměn k dané věci. K debatě nanejvýš dojde mezi rozdílnými křídly Konzervativní strany a mimo parlament.
Přes milion Francouzů v ulicích
Také reakce veřejnosti je v obou zemích odlišná. Demonstrace proti „manželství“ homosexuálů byly ve Francii největší za několik posledních let. V listopadu 2012 se v Paříži konaly dvě obrovské demonstrace (jedné se zúčastnily statisíce lidí, druhé desetitisíce) a 13. ledna 2013 protestovalo v ulicích hlavního města dokonce přes milion občanů.
V Británii nebylo nic, nekonaly se žádné demonstrace, nebyla založena žádná hnutí proti návrhu zákona, neozvaly se proti němu žádné známé osobnosti. Nikdo se ani neodvážil říci, tak jako ve Francii, že by nový zákon mohl vydláždit cestu pro polygamii a incest.
Veřejnost, církev i někteří homosexuálové
Hlavním důvodem silného odporu francouzské veřejnosti je katolická církev. Její biskupové a kněží neúnavně vyzývali lidi k účasti na demonstraci 13. ledna, třebaže (a možná právě proto) nebyla vyloženě katolická a na jejím zakončení mezi jinými řečníky dostali prostor i známí homosexuálové, kteří vyjádřili svůj nesouhlas se zákonem. Pochod měl velikou odezvu a lze ho považovat za úspěch, zejména ve srovnání s demonstracemi na podporu homosexuálního „manželství“, které se konaly o dva týdny později a které do ulic přilákaly jen několik málo desítek tisíc lidí.
Za hranicí směšnosti
Anglikánská církev v Británii mezitím úspěšně překročila další hranici směšnosti, neboť se i přes svůj oficiální zamítavý postoj k „manželství“ homosexuálů v lednu usnesla, že umožní mužům, kteří žijí v registrovaném manželství s jiným mužem, aby se stali biskupy. Jistý nesouhlas vůči novému zákonu zazněl od několika málo duchovních, kteří si stěžovali, že se s nimi vláda neporadila a sama od sebe nepovolila „svatební“ obřady homosexuálů v náboženských prostorách.
Poslední události potvrdily, že se Británie řadí k nejateističtějším a nejrevolučnějším společnostem světa.
Stanovisko katolické církve v Anglii bylo sice na papíře dosti silné, ale primase Anglie a Walesu bylo povětšinou v médiích slyšet, jak si stěžuje na formality: nebyla vydána Bílá kniha [tj. oficiální vládní zpráva – pozn. překl.], nebylo to v programovém prohlášení atp., místo toho, aby se apokalypticky postavil na obranu civilizace. Navíc ze sebe udělal arcibiskup Nichols hlupáka, když dříve tvrdil, že mu nevadí registrované partnerství.
Otázka jaké důsledky bude mít „manželství“ homosexuálů pro děti vyvolávala ve Francii největší spory, v Británii prošla bez sebemenšího pípnutí.
Klíč k těmto rozdílům mezi Francií a Británií ale neleží v organizačních schopnostech, nýbrž v kultuře. Poslední události potvrdily, že se Británie řadí k nejateističtějším a nejrevolučnějším společnostem světa. Třebaže Francie od dob, kdy se mohla honosit titulem „nejstarší dcera Církve“, ztratila mnoho ze své krásy, stále zde můžeme najít značně konzervativní část společnosti, tedy alespoň v porovnání s jejími severními sousedy. To je ještě patrnější, když si uvědomíme, že jedna z otázek, která ve Francii vyvolávala největší spory, tj. jaké důsledky bude mít „manželství“ homosexuálů pro děti, prošla v Británii bez sebemenšího pípnutí.
Rodinné právo
Hesla z 13. ledna a kampaň středo-pravicové parlamentní opozice se soustředily na to, jaký dopad budou mít navrhované změny na rodinné právo, nikoli na „manželství“ homosexuálů jako takové. Lidé nesli transparenty, že děti mají (nebo by měly mít) matku a otce, dávali najevo svůj nesouhlas s důsledky návrhu zákona pro zákon o rodičovství, protestovali proti adopci dětí homosexuály, proti tzv. asistované reprodukci pro homosexuální páry atp. To jsou neuralgické body pro francouzskou společnost, kde ještě do značné míry přetrvávají rodinné hodnoty.
Rodinné hodnoty
Je to dáno tím, že rodinné hodnoty v doslovném smyslu jsou nedílnou součástí francouzského práva týkajícího se manželství. Ve francouzském občanském zákoníku je manželství jasně vymezeno jako vztah zaměřený k vytvoření rodiny. Manželské páry dostávají v den svatby od státu livret de famille, úřední dokument, který začíná potvrzením manželství a pak má několik řádků (celkem devět), kam se doplňují jména dětí. Úředník musí ze zákona během svatebního obřadu přečíst příslušnou část z občanského zákoníku, aby novomanželé pochopili, k čemu se zavazují. Úryvek zní následovně: „Manželský pár společně zajistí mravní a hmotný chod rodiny a postará se o výchovu dětí a připraví je pro budoucí život. […] Rodičovská autorita je souborem práv a povinností, jejichž konečným cílem je dobro dítěte. Přísluší matce a otci dokud dítě nedosáhne věku dospělosti…“
Klíč k rozdílům leží v kultuře.
V Británii oproti tomu zákon nezmiňuje žádnou spojitost mezi manželstvím a dětmi. O dětech nebo rodině není v manželském slibu, který zákon od snoubenců vyžaduje, ani slovo. Jsou to čistě smluvní sliby, které nanejvýš pojednávají o vzájemné věrnosti. V Británii tedy zákon ohledně manželství vychází z individualismu, zatímco ve Francii překračuje slib mezi dvěma partnery a směřuje do budoucnosti, přičemž zdůrazňuje povinnosti manželů vůči dětem, třebaže ještě nejsou na světě.
V tzv. revoluční Francii najdeme ve srovnání se zbytkem Evropy stále dost reakcionářů.
To se odráží i v současných francouzských zákonech, které se týkají adopce a tzv. asistované reprodukce. Zákon nepřipouští u homosexuálních párů adopci dětí, ani tzv. asistovanou reprodukci (umělé oplodnění). Asistovaná reprodukce je dovolena jenom těm párům, u kterých byla lékařsky potvrzena neplodnost. Nový zákon, navzdory silnému nesouhlasu, by to mohl změnit.
Nejenže britská legislativa připouští adopci dětí homosexuálními páry, ale dokonce nutí katolické adopční agentury, které to odmítnou, k ukončení činnosti.
V Británii nic takového není. Od roku 2005 mohou děti adoptovat „svobodní, žijící v manželství, v registrovaném partnerství, nesezdané páry (stejného i rozdílného pohlaví), partner rodiče dítěte“, tedy krátce řečeno kdokoli. Nejenže britská rovnostářská legislativa připouští adopci dětí homosexuálními páry, ale dokonce nutí katolické adopční agentury, které odmítnou děti těmto párům svěřit, k ukončení jejich činnosti.
Ve Spojeném království ve jménu politické korektnosti falšují rodné listy.
To samé platí také v případě dalších dvou otázek, které jsou ve Francii velmi citlivé: tzv. asistované reprodukce a náhradního mateřství. Asistovaná reprodukce je v Británii přístupná všem, kdo o ni požádají. Náhradní mateřství zákon nezná, ale je de facto tolerováno.
Rodičky dle zákona
Novým „okolnostem“ bylo navíc nutné přizpůsobit zákonné předpisy týkající se rodičovství. Na základě Zákona o lidském oplodnění a embryologii od roku 2008 platí, že pokud lesbická žena, která žije v registrovaném partnerství s jinou ženou, počne po umělém oplodnění dítě, jsou obě ženy zákonem uznány za jeho rodiče. A týká se to dokonce i samotného rodného listu: 18. dubna 2010 byl poprvé vydán rodný list dítěti, v němž jsou jako rodiče uvedeny dvě ženy, tedy jeho uměle a anonymně oplodněná matka a její lesbická partnerka. Jinými slovy, ve Spojeném království ve jménu politické korektnosti falšují rodné listy. V tom Británie předstihla Francii, kde se možnost nahrazení pojmů „otec“ a „matka“ slovem „rodič“ bude týkat jenom adoptivního osvojení, nikoli rodného listu.
Postoj střední třídy v Británii, včetně tzv. konzervativců: když čelí změně, nejprve pocítí rozpaky, pak si povzdechnou a všechny novoty přijmou, nebo je dokonce vítají jako „in“.
Změny zákonů byly možné díky všeobecné toleranci, která vládne v britské společnosti. Znám dva přední politiky Konzervativní strany, jednoho ministra a druhého člena Evropského parlamentu, kteří psali nadšené články o tom, jak jejich děti šly při uzavírání registrovaného partnerství dvou mužů za družičky a mládence, jak jedna z dcer má za kmotru ženu, která žije v registrovaném partnerství s jinou ženou… Podobná prohlášení odrážejí postoj střední třídy v Británii, včetně tzv. konzervativců: když čelí změně, nejprve pocítí rozpaky, pak si povzdechnou a všechny, byť seberadikálnější, novoty přijmou, nebo je dokonce vítají jako „in“.
Konzervativní nejen pokud jde o kuchyni
Střední třída ve Francii je oproti tomu daleko více konzervativní, a to nejen pokud jde o kuchyni, ale také v sociálních otázkách. V tzv. revoluční Francii najdeme ve srovnání se zbytkem Evropy stále dost reakcionářů. Bohu díky.
Napsáno pro časopis Chronicles.
Přeložil Isnard Kievit.