Kyselé obličeje na všech stranách, jedna tvář hráče pokeru (Andrej Babiš), jedna stále stejně šťastná, nechápající, jak je možné, že stále přežívá (premiér Sobotka). Další volební klání je tedy chválabohu za námi. Desítky a stovky miliónů korun proletěly komínem. Politici, novináři a politologové se nyní budou živit snahou vysvětlit nevysvětlitelné - analyzovat výsledky. Té zbytečné námahy! A přitom je to snadné a jasné:
Vyhrál jsem já – a se mnou více než pětapadesát procent spoluobčanů. Aniž jsme vylepili jediný plakát, utratili jedinou korunu, či byli nuceni trapně žvanit v jediném médiu. Vítězství (nikoli ještě svět) ale patří nám: Nám kteří jsme zůstali doma a volební lístky s chutí hodili do koše.
Je nás síla!
K našim 55,5 procentům je třeba přičíst ještě nejméně 15 procent hlasů (ze 44% voličů) pro Andreje Babiše a zhruba šest sedm procent pro různá další „nezávislá hnutí“, které rovněž proletěly do politického odpadu. Bratru zhruba něco kolem 70 procent.
Ti, kteří vědomě nešli volit, jdou proti systému, který se jen jako politika tváří, ale ve skutečnosti s ní nemá nic společného. Tedy alespoň pokud (my staromilci) chápeme politiku jako střet autentických skupinových zájmů artikulovaných ve veřejném prostoru ideově zakotvenými politickými stranami.
Ještě větší vítězství slavíme v Praze: Tady nás „šlo nevolit“ skoro 68 procent – plus hlasy pro Babišovo ANO a různá další nestranická „hnutí“ (tedy více než 22% ze zhruba osmatřiceti), prostě hodně. V pražském případě je však třeba přičíst ještě i hlasy pro Karla Schwarzenberga, přestože nejsou úplně „čisté“, neboť mnoho voličů TOP 09 se stále ještě domnívá, že volí politickou stranu. Nechme je při tom, mám pro ně na závěr radu od Václava Havla, která by je snad mohla probudit. Suma sumárum už jsme za 80% !
Takto jednoznačného vítězství dosáhli voliči „antipolitiky“ – tedy nevoliči – nepochybně poprvé. Asi proto, že jsem jim tentokrát opět pomohl i já a moji přátelé – mezi něž počítám významnou část čtenářů Protiproudu. Že nám toto drtivé vítězství politici a novináři nepřiznají? Že budou naopak varovně zvedat prst? Že prezident Zeman bude opět bručet svou starou totalitářskou píseň o tom, že by bylo dobré zavést povinnou volební účast?
No a co s tím asi mají jiného dělat? Budou se teď scházet, rozebírat výsledky a interpretovat je, jako by vyhráli ONI. Čísla ale hovoří jasně: Jediná skutečná protestní „strana“ je – ta naše vítězná. NON – Nestrana Odpovědných Nevoličů.
Čtěte ZDE: Volební chapadlo: Jak jsem si ověřil, že jsem úplně blbej. Hra na demokracii dosáhla letos v Praze komických výšin. Tragédie začne po sečtení hlasů. Můžete nám už dát pokoj?
Je to bezpečné?
Mohli bychom se také jmenovat jinak. Třeba BMUSTVK (Běžte Mi Už S Těmi Volbami Kamsi), ale to je příliš náročný a těžko zapamatovatelný název, podobně jako mnoho podobných, daleko peprnějších, které jsem v posledních předvolebních dnech na různých místech od přátel NON slyšel. Zvláště když otevírali poštovní schránky, z nichž se valila ta volební lež převedená do obrázků a písmen.
ONI budou samozřejmě nyní „varovat“: Kdo nejde k volbám, nechá ostatní, aby za něj rozhodovali. Nijak si nepomůže, právě naopak. Bude pak muset akceptovat, co zvolili „odpovědní voliči“.
Přiznám se, že sám jsem v devadesátých letech patřil k těm, co právě takto před volbami argumentovali. To se totiž ještě zdálo, že u nás zakoření „klasický“ systém soutěže politických stran, po němž jsme (mnozí) v dobách reálného socialismu tolik toužili. V první polovině první dekády nového století jsem sice k volbám ještě nadále chodil, ale už jsem nikoho nepřesvědčoval.
A pak jsem pochopil – poté, co Ústavní soud v roce 2009 „zrušil“ všeobecné volby – že s naší demokracií je definitivně amen. Že ji ovládli havlisté a jejich „nepolitická politika“ v podobě TOP 09 a spol. Ale teprve nástup Andreje Babiše znamenal konečné pochopení, co se u nás vlastně stalo.
Čtěte ZDE: Babiš s hvězdičkou: Je libo kapku něčeho ostřejšího? Pornografie jako program Apolitické NOpolitiky. Nagelovaný podvod míří na radnice. Máme, co jsme chtěli
O čem se po dnešních Otázkách určitě mluvit nebude
Babišovo ANO je „antipolitika“, jak správně poznamenal Václav Bělohradský v Otázkách Václava Moravce. Havlistická „nepolitická politika“ (NP) byl její předstupeň. Tam patřili (a patří) všichni Zelení a spol. Prvním výstřelem skutečné „antipolitiky“ byl až vznik TOP 09, marketingového mocenského projektu lidí kolem Miroslava Kalouska (tím myslím i Mirka Topolánka). Jenže se to úplně nepodařilo – kvůli Karlu Schwarzenbergovi. Ten trval na „odkazu“ svého NP guru Václava Havla. Tak to vzal do rukou Andrej Babiš.
Na růžové producírování nešťastníka Václava Moravce koukám zřídka, tentokrát jsem však udělal výjimku – a nelitoval toho. Bylo to tam u něj zase jednou „jako v koze“. Václav Bělohradský si totiž dovolil více než obvykle. Nejenže oponoval havlistickému „ekonomu“ Sedláčkovi obhajobou Klausovy privatizační cesty z devadesátých let. Dovolil si dokonce šokovat „nedotknutelného filosofa“ Jana Sokola, havlistického chartistu (všichni chartisté nutně havlisty nebyli). Václav Bělohradský se totiž v záchvatu zapomnění, že není v Itálii ale v Čechách, pokusil sdělit, že ukrajinskou krizi mají na svědomí Američané. To si dal! Soudruh Sokol ho zpražil, že si už do konce ani neškrtl.
A jak souvisí americký státní převrat v Kyjevě a následná občanská válka s našimi komunálními a senátními volbami? Naprosto přímo: Barack Obama, hlavní postava opětovného rozpoutání studené války, je přece přímo apoštol „antipolitiky“! Elity EU jej pak jen poslušně následovaly. Jeho vstup do Bílého domu nenesl jediný politický „aspekt“ – kromě toho, že je černoch a tvrdil „Yes, we can“. Tedy ANO, můžeme, smíme, umíme. Přesně totéž ANO, s nímž přišel Andrej Babiš, respektive jeho američtí volební poradci. Další z nich jsou již pár měsíců v Kyjevě. O tom se ale po dnešních Otázkách určitě mluvit nebude.
Bílý černoch
Pozorného čtenáře nyní nutně napadne: To ale znamená, že „strana NON“, tedy ti, kteří odmítli jít volit, jsou také „antipolitika“, neboli totéž co Babiš. Nikoli – přesněji řečeno: NE ANO.
Ti, kteří Babišově skvěle financované a jednoduše vedené kampani „podlehli“, nevědí, že jsou ve skutečnosti ve „straně NON“. Domnívají se totiž, že volí „nepolitika“, neboli někoho, kdo to těm zaprodaným a zkorumpovaným politikům nandá a udělá tady konečně pořádek. To se samozřejmě hluboce mýlí. Andrej B. je pouze náš bílý černoch Obama: Marketingová fikce „změny“, hrot „antipolitiky“.
Nenechme si vzít totální vítězství NON
Ti, kteří vědomě nešli volit, jsou na tom úplně jinak: Jdou vědomě proti systému, který se jen jako politika tváří, ale ve skutečnosti s ní nemá nic společného. Tedy alespoň pokud (my staromilci) chápeme politiku jako střet autentických skupinových zájmů artikulovaných ve veřejném prostoru ideově zakotvenými politickými stranami. Věčný střet levice a pravice. Protože však nic takového už není, jakýkoli „aktivní“ hlas – byť třeba jenom přeškrtnutý odevzdaný volební lístek – by legitimizoval ty, kteří si z antipolitiky udělali byznys: Kalousek, Bursík – a naposled Babiš. Proto ostatně Babiše tak nenávidí: Dva kohouti na jednom smetišti.
Vítězství Odpovědných nevoličů (s nimiž se samozřejmě svezli i ti tradiční, intuitivní) je nicméně věc zcela zásadní a principiální: Odmítnout totalitním nástupcům zničené standardní politiky byť jen „asistovat“ prostě nelze. Zůstat doma a vyhodit volební lístky, je dnes daleko silnější a odpovědnější politické gesto, než opak. Ten patří do dob nenávratně minulých, kdy jsme ještě mohli o demokracii a svobodě alespoň snít. Ten sen se však nesplnil. Nevolit znamená probudit se.
Co dál?
Apropos Martin Bursík: Že se tomuto politickému turistovi nepodařilo projít ani do druhého kola senátních voleb je další vítězství „strany NON“. Jedno z nejcennějších. Kdo najde sílu, aby si přečetl nářek Pavla Šafra, někdejšího šéfredaktora čehokoli, naposledy Reflexu, pochopí: Oni v senátních volbách spolu bojovali proti Rusku! Další patafyzický výkon na Nobelovku míru!
Podstatnější však je, co bude dál. Vlastně to není tak složité. Antipolitika se po těchto volbách nyní před našima očima zjevně rozděluje na dvě větve – podobně jako se dříve standardní politika dělila na levici a pravici.
Jednu větev představuje antipolik Babiš a spol. Je výrazem zájmů mocného proudu, kterému – jakkoli nedokonalá – klasická demokratická politika bránila obsadit veřejný prostor. Proto ji pomocí „nepolitické politiky“ nejprve rozbil a nyní obsazuje „deratizované“ území. Současně je však víc: Vrcholek ledovce zájmů evropských a amerických antipolitických elit u nás: zájmů ekonomických, mocenských, zájmů Nového světového řádu. Disponuje proto obrovským kapitálem a médii – jako všichni.
Druhou větví je „hnutí“ NON: Je také „antipolitické“ – pokud pokládáme babišovskou, kalouskovskou či svobodovskou (míněn ten z ODS) antipolitiku za druh politiky. Zatím může pouze protestovat. Odmítat účastnit se her ve falešných kulisách demokracie zvaných volby. Jeho členové vědí, že není koho volit. A koho volit není proto, že i když stále ještě existují pokusy o politiku – třeba Národní demokracie či Svobodní – nikdy je nastupující a vítězící antipolitický mainstream dál než do role „ozdoby“ nepustí.
Tedy až do chvíle, kdy „strana NON“ dosáhne tak absolutních čísel, že již o žádné demokratické politické legitimaci nebudou moci pobrukovat ani hosté Václava Moravce. Pak se nejspíš Zemanové pokusí volební povinnost nadiktovat. A pak přijde střet. Politický. Proti antipolitické revoluci.
Do té chvíle je dobré nevolit. A číst Protiproud. Kontrarevoluční platformu NON.
Kdy nás půjdou milióny?
Až se k NON přidají vystřízlivělí babišovci a také pražští – nekonečně zmatení – schwarzenbergovci. Ti první jsou vcelku normální a relativně brzy celý ten prostý ale šikovný podvod prokouknou. Složitější to bude s těmi druhými. Tam je to vášeň. Mám pro ně však radu, snad ne knížecí: Až „kníže“ už nebude mít dostatek sil bojovat za další restituce majetků své rodiny a odejde z politiky (ač to napohled není možné, jednou se to určitě stane), ať si zajdou do divadla. Na Havla.
Václav Havel má v „jednoaktovce“ Audience pro ně jeden důležitý vzkaz. Zazní ve Vaňkově rozhovoru s ožralým sládkem, jenž přesvědčuje „disidenta“, aby policii psal sám na sebe udání. Nabízí mu za to různé výhody. Vaněk praví:
„Promiňte, ale já se přece nemohu podílet na praxi, se kterou nesouhlasím.“
