Včera proběhlo v Praze hlavní líčení s Jakubem Svobodou. Šlo o řízení odvolací, protože tento mladý muž byl již dříve odsouzen ke čtyřem měsícům vězení s podmíněným odkladem na jeden rok. Stát ho prostřednictvím policie a prokuratury (tzv. státního zastupitelství) označil za provinilce proti zákonům naší země, protože 22. března tohoto roku spálil „vlajku Evropské unie“. Kromě čtenářů Protiproudu se o tomto procesu veřejnost prakticky nedozvěděla. A také včerejší proces proběhl za naprostého nezájmu médií. Po dvaceti minutách soudkyně odložila hlavní líčení na listopad, takže jeho výsledek neznáme.
Jiný odvolací soud poslal před pár dny na čtyři a půl roku do vězení dalšího občana České republiky. Proces s Romanem Janouškem, takřečeným „politickým podnikatelem a miliardářem“, byl ale naopak hlavními médii včetně veřejnoprávních sledován přinejmenším stejně intenzivně jako ukrajinská válka. Vzhledem k tomu, že šlo o relativně banální dopravní nehodu, je to přinejmenším pozoruhodné. Na první pohled se přitom zdá, že oba případy nemají žádnou souvislost. Ale právě jen na první pohled.
Čtěte ZDE: Odsouzen za spálení vlajky neexistujícího státu: Pozoruhodná „oslava“ čtvrt století od pádu komunismu. Před trestním tribunálem bude stát s(S)voboda
Kde byl Jan Ruml a jeho spacák?
Proces s Jakubem Svobodou – první i druhý – proběhl klidně. Před budovou soudu nebyli demonstranti, podle důvěryhodných zdrojů tam dokonce nepřespal ani Jan Ruml ve svém pověstném spacáku z dob „televizní krize“. U takového obra – bojovníka za svobodu slova a lidská práva – je to přinejmenším zvláštní. Jediným vysvětlením může být fakt, že toho má moc. Náš bývalý ministr vnitra převzal před časem od bratra vedení firmy, která montuje do aut štěnice pod záminkou jejich ochrany před zloději. A vedle toho pomáhá organizovat podporu havlistických elit kyjevským náckům.
Že by Evropská unie byla již jen „historickou památkou“? To snad ne! Kam bychom to měli okna? Sportovní utkání to také zjevně nebylo, tak nejspíš se hodí „obřad“. To bude ono. Brusel je přece výsostně okultní záležitost. Nejspíš si tedy stěžovali zednáři
Právě proto by tu jinak určitě nemohl chybět. Vždyť Jakub Svoboda – alespoň podle médií – jako tajemník občanského sdružení Dělnická mládež, patří právě do této kategorie. Navzdory tomu, že čin, který spáchal, nesměřoval proti Kyjevu, ale proti Bruselu. Pro justici to byl asi oříšek. V tiskové zprávě hnutí Generace identity, která se sice k Dělnické mládeži nehlásí, ale celý případ soustavně sleduje, se kromě jiného píše:
„Ještě před sdělením návrhu na Svobodovo potrestání proběhlo jeho důkladné vyšetření, během nějž bylo zpracováno třístránkové odborné vyjádření z oboru symbolika Evropské unie, a o vyjádření byl požádán zástupce Evropské komise v České republice. Až poté, co obě instituce potvrdily, že unijní vlajka opravdu není státním symbolem a nemůže se tedy jednat o jeho hanobení, byl nalezen jiný vhodný paragraf k potrestání "nebezpečného mladíka" - výtržnictví.“
Třicet vlajek – a nic
Připomeňme, že podle tohoto paragrafu až dvěma lety vězení může být u nás potrestán člověk, který „se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí...“
Bude opravdu zajímavé v listopadovém pokračování hlavního líčení sledovat, jaký ze skutků mladému „paliči hadrů“ soudkyně „přišije“. Je malý požár na předem ohlášeném a povoleném politickém shromáždění hanobením unijního hrobu? Že by Evropská unie byla již jen „historickou památkou“? To snad ne! Kam bychom to měli okna? Sportovní utkání to také zjevně nebylo, tak nejspíš se hodí „obřad“. To bude ono. Brusel je přece výsostně okultní záležitost. Nejspíš si tedy stěžovali zednáři.
Ať tak či tak: Zmíněná Generace identity na sebe „práskla“, že na podporu Jakuba Svobody mezitím při různých příležitostech spálila na tři desítky stejných modrých hadrů se žlutými hvězdami – a nic. Nikdo je za to nepopotahuje. To se ale může rychle změnit. Ve zmíněné tiskové zprávě toho totiž na sebe udala víc:
„Náš protest rozhodně nechápejte jako podporu konkrétních politických subjektů Dělnická mládež a DSSS. Pokud by měl být v blízké budoucnosti ze zjevně politických důvodů souzen kdokoliv napříč politickým spektrem, bude Generace Identity mezi prvními, kdo vystoupí na jeho podporu. Jsme pro svobodu slova a projevu pro všechny, odmítáme politickou korektnost a kriminalizaci nonkonformních knih, článků, projevů či hudebních vystoupení. Svoboda slova a projevu je nedělitelná, buď je, nebo není!“
To si tedy ti mladí pěkně naběhli! Tvrdit, že svoboda slova a projevu je nedělitelná, buď je, nebo není, hraničí možná s vlastizradou. V našem „společném evropském domě“ se přece chodí do vězení za nejrůznější politické výroky, vydávání „špatných“ knih či zakázané „historické pravdy“.
Počkáme si, jak to dopadne. Dobře asi ne. Měl bych proto opravit úvodní tvrzení, že výsledek procesu, vzhledem k jeho odročení na listopad, ještě neznáme. Známe. Prokurátorka Zdeňka Galková či samosoudkyně Helena Králová nejspíš rovněž. Nikoli proto, jak se mylně domnívají aktivisté z Generace Identity, že mají komunistickou minulost. Právě naopak. Výsledek lze s jistotou téměř stoprocentní odhadnout právě proto, že obě „holubice spravedlnosti“ už mají hluboce pod kůží naši „svobodnou a demokratickou“ současnost.
Čtěte ZDE: Obrana „kmotrů“ za časů policejně-justiční zvůle: Média pěstují „třídní nenávist“ a soudce Lynč se příznačně jmenuje advokát Láska. Komu zvoní hrana?
Kauza Janoušek
Jak tento nezakrytě politický proces souvisí s opilcem, jenž při dopravní nehodě zranil paní, která – chtějíc mu zabránit, aby od nehody ujel – se mu „šipkou“ vrhla na kapotu auta? Zcela bezprostředně: Výsledek totiž také bylo možné dopředu odhadnout – i když „přitvrzení“ odvolacího senátu (ze tří a půl na čtyři a půl roku vězení) bylo šokující i pro otrlé „pozorovatele“.
Roman Janoušek byl samozřejmě potrestán za něco jiného: Média – a posléze jejich likvidační nástroj zvaný kdovíproč stále ještě „justice“ – se na něj jinak nedostaly. Nejenže je bohatý, což se u nás neodpouští, ale navíc se pohyboval v „politickém pozadí“. Prokurátor Ištvan a spol. jej zapojili do fiktivní hry ke zdůvodnění vládního puče „kauza Nagyová“. A zatím nic.
Ale ani to nebylo prvotní příčinou. Tou byla dávno předtím započatá likvidace „klausovské“ ODS, která překážela vytvoření „Nového domácího politického řádu“. Prostě řečeno – proces demontáže Klausova pokusu o skutečnou pravici. Přeměny ODS na bezmocnou strukturu, „béčko“ Kalouskovy – domněle „konzervativní“ (nikoli pravicové) – a v postavě Karla Schwarzenberga otevřeně havlistické strany.
Série nelegálně zveřejněných policejních odposlechů vytvořila algoritmus: Řekne-li se Janoušek, ozve se v myslích respondentů jméno Pavel Bém. Zazní-li Bém, má se ozvat Václav Klaus. A to celé zabalené do fantaskní úspěšné mediální operace, která dotvořila Topolánkův pojem „kmotr“ na charakteristiku celé ODS.
Havárie podle metody
Povšimněme si, že nic z této letité mediální popravy se zatím neprokázalo – ba ani se nedostalo před soud. Dopravní nehoda Romana Janouška přišla proto pro všechny jako dar... nikoli z nebes, ale spíše z opačné strany. Její vyvrcholení v podobě do nebe volajícího nespravedlivého absurdního rozsudku je sečtením všeho, co bylo nainvestováno do politického zápasu špinavými prostředky. Lid je spokojen, protože média mu řekla, že být spokojen může. Média jsou spokojena, protože soud rozhodl, jak mu nadiktovala.
A právě tady se protíná jeden politický proces s druhým: Spálený hadr a dopravní nehoda. Příběh bezmocného nemajetného mladíka, jenž symbolizuje politické hnutí s nálepkou „extrémistického“ – stejně jako například strana paní Le Penové, která ve Francii aktuálně osciluje na padesátiprocentní hranici voličské přízně. A příběh mocného miliardáře, který se stal dobrým nástrojem při likvidaci politické strany, která se na svém vrcholu současným preferencím Le Penové přibližovala.
Podstata té havárie je ale jiná: Havarovala opět česká justice. V dalším z řady příkladů prokázala svou totální závislost na mediokracii. A ještě lépe poodhalila, že uvnitř jejího nemocného organismu probíhá lítý boj: Prokurátoři – zdá se že nakonec neúspěšně – se pokusili prosadit nový zákon o státních zastupitelstvích, který by jim dal úplně nové možnosti a sílu v dalších politických hrách.
V několika případech z poslední doby zase soudy demonstrovaly pokus o nezávislost na mediálních, potažmo prokurátorských „partiích“: Osvobození tří bývalých poslanců ODS v kauze Nagyová, nevzetí do vazby „kmotra“ Rittiga a podobné případy signalizují, že v mocenském politickém zápase se právě znovu rozdávají karty. V tomto smyslu bude také zásadní a podstatné rozuzlení případu Davida Ratha.
O podstatě této války hlavní média mlčí. Pochopitelně, je to i jejich válka. Také v mediálním světě došlo k „přerozdělení“, k novému rozdávání karet, které dále pokračuje. Nepřímým zrcadlem jsou právě zmíněné politické procesy naší doby. Jen pokud je nahlížíme z tohoto úhlu, porozumíme, oč se za kulisami hraje. A je jedno, zda to semele miliardáře, předsedu vlády, nebo „bezvýznamného“ aktivistu Dělnické mládeže. Je to obraz havárie politického systému, kterému se ještě v první polovině devadesátých let minulého století právem říkalo demokracie. I když to byl jenom prchavý sen.
