Dopředu upozorňuji: Jsem zaujatý.
Poslance Davida Ratha pokládám za jednoho z nejohyzdnějších politiků, které popřevratová epocha urodila. Současně za jednoho z nejschopnějších demagogů a cyniků, člověka s mimořádným talentem předvádět páchnoucí střeva svého ega, politického manipulátora a zlého člověka.
K dalšímu držení tohoto stále ještě nevinného člověka ve vazbě samozřejmě žádné jiné než politické důvody nejsou
Následující řádky se mi proto nepíší lehce, ale mlčení se v tomto případě rovná zločinu spoluúčasti: To, co provádí česká justice s Davidem Rathem exemplárně obviněným z korupce, je neslýchané! Od počátku jeho kauzy – až do dnešních dnů. Doufat proto, že se doktoru Rathovi dostane spravedlivého soudu, může jen ten, kdo mediálně-justiční lynče bere jako příjemnou televizní zábavu se vzrušujícím krvavým koloritem.
Vazba je horší než kriminál
Tuto banální pravdu se podařilo vyslovit několika právníkům nejednou i v médiích hlavního proudu. Samozřejmě se nic nestalo, protože takováto „společenská objednávka“ momentálně nefrčí. Zavřít je, až zčernají, volají média o vybraných politicích, a po nich to s radostí opakuje část zmanipulované veřejnosti. V případě Davida Ratha toto platí mnohonásobně, a vše je také zasazeno do daleko vážnějších souvislostí.
Kde je slavná Amnesty internacional, která jinak mluví do všeho, co jí nepřísluší?
Po skončeném vyšetřování, uzavření spisu a tak dále, rozhodl soud první instance, že obviněného propustí na dvoumilionovou kauci. Rázem se strhl mediální povyk: Jen to ne! Ještě je tu však naštěstí vyšší soudní instance, k níž se samozřejmě okamžitě odvolal „bradáčovský“ státní zástupce.
Mediální – a patrně i jiný – tlak byl takový, že se odvolací soud neodvážil neposlechnout a splnil nadiktovanou „společenskou“ objednávku: doktor Rath zůstane ve vazbě až do procesu. Hlavně aby nemohl chodit do parlamentu a řečnit. Ale nejen to.
Kde je Amnesty?
K dalšímu držení tohoto stále ještě nevinného člověka ve vazbě samozřejmě žádné jiné než politické důvody nejsou. Svědky ovlivňovat nemůže, spis je uzavřen. Pokračovat ve zločineckém řemesle, z něhož je dosti podivně viněn, také nemůže. Už není hejtmanem. A uprchnout nemá kam, finance má obstaveny a byl by nepochybně pod stálým policejním dohledem. Nebo mu mohli dát elektronický náramek, když už jsme tuto moderní zrůdnost nakoupili. Nebo nic. Nebo cokoli.
Kde je slavná Amnesty internacional, která jinak mluví do všeho, co jí nepřísluší? Jak to, že se nezastanou svého kolegy jeho parlamentní straničtí kolegové? Pochopitelně se bojí, nic jiného v tom není. Co kdyby ulpělo trochu čpějícího mediálního bahna, do nějž je David Rath od svého zatčení ponořen až po uši, také na nich?
Nejsem soudce
Aby bylo jasno: Vůbec nezkoumám, zda je David Rath vinen, či ne. Nemám k tomu či onomu téměř žádné jiné důkazy, než které přeochotně zveřejňuje od počátku státní zastupitelství skrze svou „odvelenou“ mediální pobočku.
Že je celá tato kauza podivná, že proti hlavnímu obviněnému jsou velmi chatrné důkazy, o tom si od počátku cvrlikají vrabci na střeše. Je tu, zdá se, jen jediný vážný, ten hlavní: Krabice se sedmi milióny, s níž byl „přistižen“. I to však, ve světle všeho, co následovalo, vypadá spíš jako béčková televizní inscenace než realita.
Není to první případ, obdobné šílenosti prožíváme vlastně skoro pořád.
Ale opakuji – nevím. Nevíme nikdo. Od toho by v jiné době v jiné zemi byl nestranný soud, aby všechny důkazy pro a proti zvážil a spravedlivě rozhodl. To ale už, v atmosféře vyvolané médii, nikdy nepůjde. A pokud by se přesto našel takový soudce-hrdina, který by šel proti proudu, bude následovat tentýž scénář: Žalobce se odvolá – mediální hysterie – „objednaný“ rozsudek. David Rath na spravedlivý proces nemá šanci. Ledaže by... ledaže by začal „spolupracovat“. Nejde nakonec právě o toto?
Jako přes kopírák
Není to první případ, obdobné šílenosti prožíváme vlastně skoro pořád. Pouze skandální proces s Vítem Bártou – díky rozsudku soudce Šot(k)a, který ve snaze být mediální hvězdou překročil i tolerované meze „objednávkové“ kreativity – odvolací soud zvrátil. I tak šlo ze strany paní soudkyně o hrdinský čin.
Slavný proces, respektive procesy s Karlem Srbou, byly svého času naprosto totéž. Mezitím byl tento ve všech směrech zničený občan potichu, za hlubokého nezájmu médií, ze všech kauz osvobozen, zůstala mu „přišita“ jen ta zjevně nejabsurdnější: Údajné objednání vraždy statečné novinářky, která o jeho zločinech chtěla psát a rozkrýt je. Nemluvě o tom, že se právě ukázalo, že žádné zločiny se nekonaly – jaký by měl tedy motiv? – jediný a hlavní svědek byl totálně nedůvěryhodný pomatenec a zločinec.
Dav chce krev
„Kmotr“ Roman Janoušek – opět totéž v bleděmodrém. Aktuálně obviněn z pokusu o vraždu. Lid, po shlédnutí zpravodajství České televize či Mf Dnes jásá. Věc však míří současně či především – "díky" protizákonně „uniklým“ bezvýznamným odposlechům, na jeho "spolupracovníka" Pavla Béma. Rána do vazu talentovanému politikovi, kterého přes všechnu snahu z ničeho obvinit nedokázali. Jen skandalizovat, pošpinit a zničit. Dvě mouchy jednou ranou.
Až do procesu, po odsouzení už nebude o čem mluvit, nesmí dostat příležitost vystupovat v Poslanecké sněmovně, a využívat svůj platný poslanecký mandát.
Ještě jednou, aby nebylo pochyb: Nestavím se do role soudce, ani vyšetřovatele. Je pouze zcela zjevné, že těmto – a mnoha dalším postavám, na něž z různých důvodů, (obvykle politických), pořádá hlavní mediální proud své krvavé zábavné hony – se spravedlností nemá vůbec nic společného. Zmanipulovaný dav volá po krvi – a dostane ji. O nic jiného nejde.
Mediální profit? Vyšší prodané náklady či sledovanost – ale především politické cíle. David Rath je v tomto smyslu případem vskutku exemplárním.
Proč to všechno?
Další věznění neodsouzeného Davida Ratha má několik důvodů. Dva jsou nejviditelnější:
Až do procesu, po odsouzení už nebude o čem mluvit, nesmí dostat příležitost vystupovat v Poslanecké sněmovně, a využívat svůj platný poslanecký mandát. Mnohým – mně například – by z toho asi bylo zle, možná více než bývalo. Mnohé by to třeba naopak zviklalo. Rozhodně by se však daleko obtížněji proti němu vedly další vlny mediálního super lynče – hlavní záruka, že rozsudek bude takový, jaký zbabělé justici nadiktovala média.
Je možné, aby tak dlouho odolával občan odpornému násilí státního represívního aparátu, kdyby si nebyl svou věcí jist?
Druhým důvodem je pokus o další lámání jeho zřejmě stále dosti odolné osobnosti. V tomto smyslu se ale nabízí klíčová otázka, která by se za regulérních podmínek těžko objevila: Je možné, aby tak dlouho odolával občan odpornému násilí státního represívního aparátu, kdyby si nebyl svou věcí jist? Kdyby si nebyl jist, že je nevinen? Je to nesmyslná otázka? Poté, co nebyl propuštěn z vazby, nikoli.
Vážnou odpověď na tuto možná „utopickou“ otázku bychom dostali v demokratických poměrech. V epoše mediokracie zůstane navždy nezodpovězena. I kdyby Davida Ratha odsoudili na doživotí – a poslali ho za pravděpodobně obdobně nespravedlivě uvězněným Jiřím Kájínkem - aby už nikdy nemohl svobodně mluvit. Dostat příležitost ke spravedlivému soudu. Ať už by byl verdikt jakýkoli.
