Situace na Ukrajině se stále neuklidňuje, přestože Kyjev přistoupil na další jednání s představiteli Luhanské a Doněcké republiky. Rozhovory v Minsku si ale každá ze stran interpretuje po svém. Zatímco představitelé Donbasu je považují za první krok k úplné samostatnosti, Kyjev naopak. Minská dohoda obou stran občanské války o třicetikilometrovém nárazníkovém pásmu, které by na frontové linii oddělovalo válčící strany, vzala vzápětí za své.
Kyjev dále ztrácí. Nacisté však posilují
Demilitarizovaná zóna, ze které by obě strany stáhly těžké zbraně a byli by zde rozmístěni pozorovatelé OBSE, je podle kyjevské vlády reálná až ve chvíli, kdy bude dodržováno příměří. To si ovšem představuje tak, že domobrana odevzdá své zbraně a vydá se všanc trestným oddílům junty. Zároveň zemi musí opustit dobrovolníci z celého světa včetně mnoha Rusů, kteří přišli na Donbas bojovat proti nacismu – tak jako jejich dědové.
Donští kozáci jdou na pomoc Donbasu
Tyto představy prozápadních kyjevských pučistů jsou ovšem na hony vzdáleny realitě a neodpovídají ani situaci na frontě. Kyjev při sporadických bojích totiž dále ztrácí pozice, například včetně luhanského letiště, které obklíčené oddíly junty o víkendu chvatně opustily. Úprk doplnilo sci-fi prohlášení, že ruská armáda použila proti Národní gardě na letišti v Luhansku dvě taktické jaderné střely. Tento již na první pohled absurdní nesmysl hlavní západní média raději ani nezveřejnila. Později se však ukázalo, že šlo zřejmě o přípravu pokusu ukrajinské armády vyvolat v Doněcku ekologickou katastrofu.
Raketový útok na Doněck z toho víkendu
Ještě totiž ani neoschl inkoust na podpisu „minské dohody“ a Kyjev podle očitých svědků vypálil na Doněck dvě balistické střely, které zasáhly chemičku a muniční sklad. Tento zvláštní druh „příměří“ není třeba zvlášť komentovat. Co si však komentář zaslouží, je smysl všech těchto operací. Přeskupování pučistických sil během podivného příměří totiž pokračuje a k něčemu jasnému již směřuje.
Ukrajinská armáda po úprku zanechává zbraně na místě
Kromě ukrajinské armády a zahraničních „podpůrných“ jednotek a „poradců“ budou zjevně hrát stále větší roli „trestní oddíly“ dobrovolnických neonacistických praporů. Již dnes tyto soukromé armády oligarchů, z nichž nejznámější je dněpropetrovský gubernátor Igor Kolomojskyj, tvoří ve skutečnosti páteř celé operace proti východní Ukrajině.
Po dlouhém uctivém mlčení už nejen evropská, ale i zámořská média nemohou zcela ignorovat, že ideologií těchto zfanatizovaných jednotek je čirý neonacismus. Některá americká média hlavního proudu, proto začínají k neonacismu přistupovat smířlivěji než dosud, a snaží se jej interpretovat jako „neškodný nacistický romantismus“. Něco takového by v zemi prosáklé „politickou korektností“ bylo ještě nedávno pokládáno za nemožné. Tohoto vpravdě fantastického posunu si všímá i jeden z předních nezávislých amerických novinářů Robert Parry, který je znám například odhalením aféry „Irangate“:
„Civilizovaný člověk má hákový kříž - a každý nacistický emblém - za symbol čirého zla. Washington Post z toho však náhle dělá neviňoučký ‚romantismus‘. Hledá-li ve fašismu ‚romantiku‘ i Washington Post, pak apologie ukrajinského pučistického režimu už odhodila všechny skrupule“, píše Robert Parry na consortiumnews.com.
„Anthony Faiola se v reportáži Washington post dělí o dojmy, které nasbíral u praporu ‚Národní gardy‘, zvaného ‚Azov‘. Rozplývá se nad ‚bitvami zjizvenými vlastenci‘. Nad jejich taktikou ‚gerilové války‘, hýřící ‚sabotáží a cílenými atentáty‘. A výslovně i nad tím, že pokud se Kyjev s doněckou domobranou dohodne - na trvalém klidu zbraní i modu vivendi – ‚partyzánští válečníci mohou proruské terče napadat podle vlastního uvážení a obrátit se dokonce i proti vládě‘.
Washington Post to servíruje konfrontačně ve stylu studené války s Ruskem. Z ‚praporů dobrovolníků‘ dělá ‚nefalšované hrdiny velkého mravního dramatu‘. ‚Nepodplatitelné bojovníky za svobodu‘, plné ‚zloby vůči Porošenkovi a jiným politikům, uvelebeným na hony od frontové linie‘.
A to právě v reportáži, kde stojí i následující odstavce: ‚Jeden rekrut si stěnu nad postelí odzdobil hákovým křížem. Podle velitele roty, říká si Kirt a přišel z hotelového byznysu, to s ideologií nemá nic společného. Primárním cílem jednotky je podle něj obrana země před ruskou agresí. Pro dobrovolníky - v řadě případů jim není ještě ani dvacet - jsou symboly a extremistický slovník jen součástí svérázné ‚romantiky‘.“
Symbolika jednotek SS na Ukrajině a praporu Azov je zcela totožná
Robert Parry tuto „romantiku“ konfrontuje materiály řady jiných médií. Například reportáží londýnského listu The Telegraph, konstatující, že prapory typu Donbas, Dněpr a Azov patří sice formálně pod velení ministerstva vnitra, ale jejich obskurní financování, děsivý výcvik a především alarmující ideologie jsou pro podstatu ukrajinské krize příznačné. „Příslušníci ‚Azova‘ mají na svém praporu ‚vlčí hák‘ (od hákového kříže k nerozeznání). Když s nimi reportér zapředl debatu, ukázalo se, že ‚se netají obdivem k Adolfu Hitlerovi a k tomu, že jsou nacisty, se ochotně přiznávají‘. Andrej Biletsky, velitel ‚Azova‘ je i šéfem extremistické ukrajinské skupiny, nazvané bez skrupulí rovnou Sociálně-národní shromáždění.“
Parry srovnává americkou idylku nevinné „romantiky“ i s jinými autentickými evropskými zdroji. Například s reportáží německé ZDF, komentovanou vzápětí i americkou NBC News takto: „Minulé pondělí večer konfrontovaly Němce obrazy z temné minulosti jejich vlastní země. To když německá veřejnoprávní televize ZDF odvysílala video ukrajinských vojáků s nacistickými symboly na přilbách.“ Reportáž pro ZDF točil Oysten Bogen z norské privátní TV2.
Něco takového v českých hlavních médiích samozřejmě nenajdeme – natož v naší „veřejnoprávní“ ČT. I to o něčem podstatném vypovídá.
Robert Parry nakonec konstatuje:
„U americké vlády a médií vyvolala ‚protiteroristická operace‘ aplaus. Přestože šlo o brutální akce ozbrojených neonacistických praporů přímo v ulicích. Právě tyto neonacistické bandy obsadily vládní budovy v Kyjevě už v únoru, kdy Janukovyč přistoupil na vypsání předčasných voleb a na žádost Spojených států odvolal z ulic policii. Lídr neonacistů Andrej Parubyj, velitel ‚sebeobrany Majdanu‘, byl pak povýšen na šéfa Rady národní bezpečnosti. A z této pozice krátce nato oznámil, že majdanské milice budou začleněny do Národní gardy a vyslány na východní Ukrajinu do útoku proti povstalcům, kteří se státnímu převratu odmítli podvolit.
Poprvé od Druhé světové války vyslala vláda na evropské obyvatelstvo nacistická přepadová komanda. Kyjevští hodnostáři věděli velice přesně, co dělají. Táž neonacistická komanda totiž vzápětí napadla ukrajinská města, v nichž němečtí nacisté a jejich ukrajinští poskoci jako haličská SS před sedmdesáti lety masakrovali Poláky, Židy a Rusy. Tentokrát ovšem na povel domácí vlády – se Spojenými státy za zády.“
Zdroj.
