V Minsku se zástupci Kyjeva a Doněcka dohodli na příměří. Jde fakticky o první krok k naplnění mírového plánu Vladimíra Putina. Ve Walesu se zástupci členských zemí NATO naproti tomu dohodli, že proti Rusku vytvoří útočné jednotky „rychlé reakce“. Jde fakticky o první krok, jímž lze Studenou válku, do níž svět opět zabředl, změnit na „horkou“. V Česku a v dalších zemích se mezitím mnozí lidé probouzejí. Vědí, že když se nechají politickými elitami a mediální propagandou zastrašit a vláčet, zvítězí ti, kteří mají v rukou hlavní média. Ti, pro které je příměří z Minska špatnou zprávou.
Prezident Zeman kapituloval
Zřejmě nejsmutnější příběh ze summitu NATO napsal Miloš Zeman. Nejprve se jako jediný postavil do hlasité opozice: Řekl popravdě, že žádné důkazy o účasti Ruska na bojištích ve východní Ukrajině nemá. Spolkl urážky, které na něj – a tedy na celou Českou republiku – vystřelil švédský ministr zahraničí. Nakonec zařadil zpátečku a ukázněně se vrátil „do tvaru“: „Ukrajina čelí ruské agresi,“ řekl ve svém závěrečném vystoupení.
Ve Walesu šlo o víc, než jen o „exemplární“ ponížení jednoho prezidenta středně velké „spojenecké“ země, který si s dětskou naivitou odvážil říci, co všichni vidí, ale mlčí: Že Císař je nahý
Bylo by snadné na něj kvůli tomu zaútočit. Vysmívat se mu, že mění názory jako spodní prádlo. Bylo by to však nespravedlivé. Zažil jsem v prezidentské kanceláři Václava Klause, jaký tlak a jaké drsné metody používají „spojenci“. Když se rozhodnou, že něco prosadí, rukavičky jdou dolů a namísto toho navlečou boxery. Případ „podpis Lisabonské smlouvy“ je nezapomenutelnou zkušeností, jak marný je boj za udržení zdání suverenity naší země. A v tomto případě to muselo být ještě mnohem drsnější. Nemluvě o tom, že „eurofederalista“ na Pražském hradě stál proti „svým“: Vládnoucí Socialistické internacionále.
Ne, Zemanovo „čelem vzad“ není důvodem k laciným pošklebkům. Jistě musel také vnímat, jakou vlnu zvedli havlisté v České televizi a spol. Vydrželi čtyřiadvacet hodin vysílat téměř jen o „Zemanově zradě internacionální jednoty“ soudruhů z NATO. Protože jsme si nedávno připomínali srpnové výročí invaze Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968, automaticky v paměti naskočí následné „jednání“ v Moskvě a podpis Protokolu o „bratrské pomoci“ a „pobytu vojsk“ na našem území. Zeman nakonec ve Walesu také podepsal. Slíbil, že „dodáme“ české vojáky pro budoucí „internacionální pomoc ruskému lidu“. Dějiny jsou někdy trpce ironické. A není to důvod ke smíchu.
Čtěte ZDE: NATO si masíruje svaly: Kyjev už na východě prohrál. Co z toho plyne? Putin navrhl mírový plán. Chce Obama dál válčit? Zastavit rozjíždějící se stroj nebude snadné
Probouzení?
Zeman opsal kruh a vydal se na cestu zpátky. Musí mu být však jasné: Pražská havlistická kavárna (stejně jako Washington a Brusel) mu jeho „zaváhání“ stejně nezapomenou. Něco se však přece jen děje. Lidovci, kteří ústy svého předsedy Bělobrádka jako jediní z vládní koalice okamžitě naskočili do Kalouskova a Schwarzenbergova válečného expresu, se začínají probouzet. Alespoň někteří. Výrazem toho je i otevřený dopis, který svému předsedovi poslal Josef Hanulík, člen OV KDU-ČSL Jeseník. Stojí za to si ho přečíst celý.
Vážený pane předsedo,
v neděli 31.8. 2014 odvysílala Česká televize Vaše kritické vyjádření k premiéru Sobotkovi, které se týkalo jeho postoje k plánované druhé vlně sankcí vůči Rusku. Bez ohledu na ekonomický efekt sankcí (státy EU poškodí, Rusko politicky stmeluje) sankcionován měl být úplně jiný adresát - ten, kdo rozpoutal krvavou řež - Kyjev nikoli Moskva!
Dnes by bylo zřejmě už po válce a vyčíslovali bychom společně škody. Ve své kritice premiéra jste použil příměr "Mnichova" k osvětlení (zbabělého?) Sobotkova přístupu... Nechce se mi věřit, že vicepremiér vlády ČR má v pojmech "příčina - důsledek" takovou nesrovnalost!
Očekával jsem případnou kritiku našich politických elit v čase bezprostředně po pučistickém převratu v Kyjevě. Po okamžité anulaci pracné dohody mezi Janukovičem a "Majdanem". Také když zaznělo bezskrupulózní doznání pohledné dámy z USA V. Nuland ve smyslu "republiku si rozvracet nedáme".
Jistá očekávání stran bdělosti našich politiků s demokratickým štítem se nabízela po paličském "děsu v Oděse". A ono nic, jen trapné mlčení přerušované tu a tam protiruskými výpady... Následovalo systematické vyvražďování obyvatel východní Ukrajiny lidmi, kteří, za normálních poměrů, měli už být eskortováni do Haagu!
Nic z toho se nenaplnilo, proto, ve vztahu k Ukrajině, jsem opustil jakákoliv očekávání stran našich křesťanských politiků! Kladu si proto otázku, zda lidovecký přístup k ukrajinským událostem nebyl od počátku zcela mylný, protože je ve shodě s manipulativně jednostranným pohledem, který nám každodenně už několik měsíců porcuje český mainstream v čele s komickou dvojicí České televize (Pazderka, Karas).
Nevnímat všechnu tu hrůzu ukrajinských událostí vyžaduje notnou dávku slepoty, případně ignorantství, nebo je člověk přímo angažován ve službách nepřátelské mocnosti! Chci stále věřit, že většina členů naší strany zcela neztratila soudnost a schopnost základního rozlišení v tom, kdo je zde padouch a kdo zase hrdina!
Okázalé rusobijství, pozůstatek zastydlého antikomunismu, je totiž cestou, která nás dovede do (nejen) politických pekel! Činit tak čtvrt století po rozpadu SSSR je krajně nezodpovědné! Dovedete si vůbec představit tentýž model přístupu vůči německému národu po všech válečných hrůzách? To je chování hada na vlastních prsou!
Stavitelé poválečné Evropy, na rozdíl od nás, byli zřejmě vybavení křesťanskými hodnotami, jako je odpuštění a smíření. A především měli vizi! Nám straší v hlavě už jenom ty sankce a zcestná představa, že Rusko je třeba ještě více okleštit - nejlépe další základnou NATO východně od Kyjeva!
Ale zpět k sankcím, jejichž nesmyslnost je zřejmá nejen z ekonomického hlediska. Očekávat, že se Rusko pod tlakem sankcí podvolí je zcela mimo politickou realitu, jak výstižně píše Petr Robejšek: "Proč se Rusové nebouří proti sankcím? Proč jim nevadí, že nebudou mít francouzská vína, polská jablka, českou nivu? Jak to, že Putinova popularita pořád stoupá? Protože Putin Rusům nabízí něco víc... nabízí jim vlastenectví."
Západní elity tak Putina jen posilují. Vskutku kouzlo nechtěného! Kdyby nečinili nic, nic by nepokazili. Ztratili by však svou tvář, která je poslední devizou v ideově vyprázdněném západním prostoru! Netuší, že ta tvář je už pokřivená! Povaha sankcí tomu také odpovídá. Jsou výrazem bezduché pózy, k níž prostě muselo dojít, bez ohledu na jejich smysl a následky.
Udělejme něco! Co? To je přece jedno...
Upřednostnění konfrontační politiky sankcí před dialogem je výmluvné gesto samo o sobě. Na víc už v Evropě zřejmě nemáme, a ještě se přitom bušíme do prsou jako správní křesťané... EUkabaret tak bude pokračovat dále s další vlnou sankcí.
A co potom? Vyhlásíme Rusku válku?
Přestáváme se bát?
K takovému otevřenému dopisu je opravdu třeba kus odvahy. Pan Hanulík se může nadít jen dvou věcí: Buď ho budou hlavní média zcela ignorovat, nebo ho začnou vláčet a skandalizovat. Opět: Pamětníci si jistě připomenou atmosféru „normalizačních“ médií z roku 1969 a dál, kdy jsme se opět stali „pevnou součástí“.
Takovou zkušenost však nemají mnozí za naší tehdejší západní hranicí. Čeká je však něco podobného. Už dnes jsme svědky „vylučování“ z různých institucí těch, kdo se odváží trvat na svém názoru o ukrajinské krizi. Jaký asi bude osud významného holandského vědce Ceese Hamelinka, který se odhodlal napsat otevřený dopis přímo Vladimíru Putinovi? Co by se s ním stalo u nás – prostřednictvím současné „normalizační“ České televize a dalších mediálních kolaborantů – tuším. Jak to bude v Holandsku a dalších zemích?
„Vážený pane prezidente Putine,
přijměte, prosím, omluvu za naši vládu a naše média jménem spousty Holanďanů. Fakta o letu MH17 se, ve snaze znectít Vás a Vaši zemi, překrucují,“ začíná otevřený dopis několika desítek holandských vědců, jejichž mluvčím je právě Cees Hamelink, profesor univerzity v Amsterdamu, autor 16 vědeckých monografií, mimo jiné Kulturní autonomie v globálních komunikacích (Cultural Autonomy in Global Communications).
„My sami“ – praví se v otevřeném dopise – „jsme jen bezmocnými diváky toho, jak západní země v čele se Spojenými státy připisují Rusku zločiny, jichž se víc než kdo jiný dopouštějí samy. Odmítáme dvojí metr, jímž se Rusku měří jinak než Západu. U nás jsou podmínkou obvinění dostatečné důkazy. To, jak se ´zločiny´, nedoložené žádnými důkazy, kladou za vinu Vám a Vaší zemi, je nehorázné a hodné opovržení.“
„Zachránil jste nás před konfliktem v Sýrii, hrozícím eskalovat ve světovou válku. Z masové vraždy nevinných syrských civilistů, proti nimž nasadili plyn teroristé z ´al-Kájdy´, vycvičení a vyzbrojení Spojenými státy a financovaní Saúdskou Arábií, byl obviňován Asad. Západ se k tomu uchýlil v naději, že tím proti Asadovi obrátí veřejné mínění, a uvolní si tak ruce k útoku na Sýrii.“
„Krátce nato západní síly vybudovaly, vycvičily a vyzbrojily ´opozici´, která provedla státní převrat na Ukrajině. Západní vlády pučisty uznaly, jen co se prodrali k moci. Ve snaze udržet novou vládu nad vodou jí poskytují půjčky z peněz, vybraných od nás na daních.Obyvatelstvo Krymu se tomu postavilo a svou vůli dalo najevo pokojnými demonstracemi. K tomu, že na Kyjevu chce nezávislost, je dovedli až zakuklení snajpeři a násilí ukrajinských ozbrojenců. Na pozadí imperialismu, k němuž se uchyluje Západ, je otázka, zda separatistické hnutí mělo Vaši podporu, irelevantní.“
„Rusku je neprávem, bez adekvátních důkazů a šetření, kladeno za vinu, že dodalo zbraně, jimiž měl být sestřelen let MH17. Západní vlády tvrdí, že právě to jim dává právo vyvíjet na Rusko ekonomický nátlak. My, občané Západu, kteří procitli a do lhaní a machinací svých vlád už vidí, se Vám za to, co se naším jménem děje, chceme omluvit. Naše média už bohužel o svou nezávislost přišla a stala se pouhými tlampači velmocí. To lidem na Západě pohled na reálnou skutečnost deformuje natolik, že už své politiky ani nejsou s to vést k adekvátnímu skládání účtů.“
„Své naděje vkládáme do Vaší moudrosti. My chceme mír. Západní vlády neslouží svým občanům, ale pracují na nastolení ´Nového světového řádu´. Klidně i za cenu destrukce suverénních zemí a vraždění miliónů těch, kdo se ničím neprovinili.“
„My, lidé Nizozemí, si přejeme mír a spravedlnost, i s Ruskem a pro Rusko. Chceme, aby nebylo pochyb, že holandská vláda mluví dnes jen sama za sebe. Modlíme se, aby to, oč se usilujeme, přispělo k uvolnění napětí mezi našimi zeměmi.“
Nemít strach je podmínkou svobody
Je jasné, že uprostřed válečnické propagandistické mašinérie není snadné si udržet střízlivou a jasnou mysl. Je jasné, že ještě o mnoho těžší je dát veřejně najevo svůj postoj. Znamená to být okamžitě současnými mocenskými elitami a jejich médii v lepším případě „jen“ vystrčen na okraj společnosti. Jenže zůstat právě v takto složitých okamžicích vnitřně svobodný, je předpokladem občanské svobody vůbec. A to obvykle něco stojí.
Viděli jsme to při mediálním honu na předsedu vlády Sobotku, kterého přitom sama hlavní média do funkce „instalovala“ za povolebních třenic s opozicí v ČSSD. A to si dovolil pouze naznačit něco tak vlastizrádného, že bychom měli při „sankcích“ myslet také na zájmy naší země. Nic takového přece neexistuje, jak objasňují dnes a denně TOP pánové Kalousek se Schwarzenbergem a jejich „béčko“ se smutným názvem ODS to po nich věrně opakovalo. Že se přidali i „vládní“ lidovci, nebylo divu. Jejich vedení je od Kalouskových dob stále ještě prosáklé havlismem, až to z něj kape.
Oba otevřené dopisy však naznačují, že ve veřejném prostoru se přece jen něco začíná dít. Ostatně - máme šanci dát svůj postoj k „válečníkům“ z Pražské kavárny najevo již v blížících se komunálních volbách. Pokud nechceme riskovat, aby – jako v Praze – primátor za TOP 09 „vypověděl“ smlouvy o spolupráci s Moskvou ve snaze být „příkladný kolaborant“, musíme to vědět. Musíme vědět, že podobně bude jednat celý Schwarzenbergův místní tým kdekoli v zemi, ať už na politické scéně vystupuje pod jakoukoli značkou.
V těchto volbách proto jde o víc, než jen o „chodníky a vodovody“. Stejně jako v Minsku jde o víc, než pouze o jedno příměří v občanské válce. Také ve Walesu šlo o víc, než jen o „exemplární“ ponížení jednoho prezidenta středně velké „spojenecké“ země, který si s dětskou naivitou odvážil říci, co všichni vidí, ale mlčí: Že Císař je nahý.
