Je jedna věc, která v komunikaci (kohokoliv s kýmkoli) naštve nejvíce ze všeho. Je to odmítnutí, prostě ignorování druhého. Můžete se přitom setkat i s velmi prudkou reakcí. Nesouhlas a hádka jsou stejně cenné jako souhlas. Dáváte tím najevo, že toho druhého berete, potvrzujete ho v jeho bytí jako člověka. Hodláte-li někoho dlouhodobě ignorovat, jedna z možností konce tohoto druhu komunikace může být i fyzický atak, poslední možnost, jak může dát odmítaný nešťastník najevo, že existuje.
Přiznávám se, že přestože je mi toto pravidlo známo, je mi zatěžko ignorovat spoustu věcí a lidí, které bych zřejmě v běžném životě zasklívat měla. Nedělá mi problémy vyhýbat se i půl roku nebo rok např. iDnes. Klidně se do něj každý den zase nepodívám. Klidně, protože nepodstupuju ani ono riziko, že by mi někdo z iDnes přišel zhrzeně rozkopat dveře.
Čtěte ZDE: Objektivní zpravodajství podle ČT: Rusko je nepřítel a Putinovi nejlépe vystřelit mozek z hlavy. Wollner a jeho Štětina. Křik pravdoláskařů zní ze čtvrté cenové
Poslední dny ve vůdcově bunkru
Ale čas od času – a ten čas právě zase nastal – propadnu pročítání si mouder našich masmediálních ,,elit“, které bych ignorovat určitě měla. Bývá to, ostatně jako zrovna nyní, v nějaké vypjatější politické situaci. Na druhé straně vlastně nelituji toho kutání na internetu, protože sem tam objevím něco hodně zajímavého. Kupříkladu dnes jsem narazila na indukovanou psychózu, jaká musela panovat, dle mně dostupných informací z literatury, poslední dny v Hitlerově bunkru. Tento zajímavý úkaz nastal na twitteru pana Alexandra Mitrofanova, který by aktuálně mohl posloužit jako názorná studijní pomůcka k výkladu tohoto nebezpečného psychického jevu.
Kdo je schopen jako pan Mitrofanov napsat – ,,Musí se změnit atmosféra v Rusku. Ruský lid je třeba přimět myslet jinak. Změna je možná jen zhoršením hmotných podmínek.“ – je jasným nositelem a šiřitelem administrativního zla v praxi
Od výkřiků typu: ,,Tohle by mělo zaznít ve všech evropských městech: Neprojdou.“, doplněné fotografií, na které je ukrajinská dívka se zaťatou pěstí a výhružně předsunutou čelistí (se vzpomínkou na Jirotkova Saturnina jsem letmo zaznamenala, že skutečně připomíná opici), přes manipulativní litování se pana Mitrofanova, pro kterého, jak sděluje svému dychtivému obecenstvu, by si Rusové v případě vítězství přišli mezi prvními, až po výkřiky, které bych shrnula jako výzvy k likvidaci pana Putina a 90% Rusů, kteří ho podporují, nejlépe okamžitě, protože již včera bylo pozdě. Mezi těmito stupňovanými výlevy nenávisti se ale nachází dialog, který mě zaujal více.
,,Dříve bych se bál, že něco takového vyzní pateticky, teď to píšu: Na Ukrajině se bojuje za Prahu.“
Reakce na Alexandra Mitrofanova: ,,Nejvíce mě děsí, že je tu pořad dost lidí, co by s otevřenou náruči běželi vstříc Rusku – Putinovi“
Na což odpovídá pan Mitrofanov takto: ,,To je další problém. Ať to dopadne tak či onak, budeme muset s nimi dál žít v jednom státě. Buď pod nimi, nebo ne. Jaké to bude soužití?“
Čtěte ZDE: Válka na spadnutí? Před pětasedmdesáti lety vykročil Hitler dobýt Východ. Naši protektorátní kolaboranti mu tleskali. Tleskají opět. Ukrajinská laboratoř může kdykoli vybuchnout
Kdo nechce válku je rusofil
Je to v té elaci skutečně patetických vášní dosti pragmatická otázka a vyznačuje se tím, že značně předbíhá událostem. Je divná. Zarazila mě i proto, že já bych se takto nikdy nezeptala. Nenapadlo by mě to, což ale výjimečně u sebe nehodnotím nijak záporně. Prostě je kolem mě dost lidí, kteří mají jiné názory, a tím jsou zajímaví. Ráda se s nimi i pohádám. Jak ostatně mohou mnozí z nich, které za své známé považuji, potvrdit. Neuvažuji o tom, o čem pan Mitrofanov, totiž co udělat s padesáti procenty české populace, která volila Zemana a která je automaticky dle jeho názoru rusofilní, a tudíž již z podstaty věci nebezpečná. Taky bych to nepojala takhle jednoznačně, protože, jak vím na rozdíl od něho z reálu, část Mitrofanovových ,,rusofilů“ je i mezi voliči knížete. A obráceně.
Za rusofila je tam označen v zásadě každý, kdo hlasitě nepléduje pro to, aby kvůli Ukrajině začala třetí světová. Nikdy by mě nenapadlo dělit obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska na rusofily a rusofoby, přijde mi to tak trošku úchylné už z podstaty.
Mitrofanovova psychická vychýlenost
Fakt jsem se nikdy narozdíl od pana Mitrofanova neobírala tím, co podniknu s těmi, jejichž názor ve střetu s mým prohraje a nepřemýšlela o tom, že bych se těch lidí pak chtěla nějak zbavit. To, že ten člověk vůbec uvažuje o tom, že celá polovina obyvatelstva se podle svých politických postojů ujme vlády nad tou druhou půlkou, a co s ní pak udělá, svědčí samo o sobě o značné psychické vychýlenosti autora.
Pokud někdo šíří zášť nejen k lidem s jinými názory, ale i k celým národnostním etnikům, pak by v žádném případě neměl hořekovat nad tím, že se může sám stát terčem nesouhlasu někoho jiného. Např. jeho dlouhodobé neutuchající štvaní proti prezidentu Zemanovi hraničí s paranoidní posedlostí až fanatismem (ovšem ten je, jak známo, stejně jen příznakem potlačené pochybnosti). Spolu s panem Romancovem v posledních dnech začali také postupně poskytovat výčet organizací, kterými nejsou placeni, takže už vím, že ani jednoho neplatí např. CIA. Proč to dělají, není mi úplně jasné. Bylo by zajímavější, kdyby poskytli výčet organizací, kterými placeni skutečně jsou, když už si s tím začali.
Administrativní zlo
Onehdy jsem zmiňovala administrativní zlo. To funguje tak, že nějaká skupina, organizace, stát, prostě někdo, kdo disponuje vhodnými prostředky, začne podnikat rychlé efektivní kroky vedoucí k jím vytyčené metě. Lidé, kteří to řídí a kteří tam jsou zaměstnaní, neberou v potaz při soustředění se na onen cíl, když v průběhu jeho dosahování dochází k situacím, které jsou neetické, nezákonné, nemravné, prostě lidsky nepřijatelné. Neberou to v potaz mimo jiné hlavně proto, že nemusejí, oni sami bývají chráněni před důsledky rozhodovacích procesů (mnohdy dalekosáhlými a strašnými pro velké množství jiných lidí), kterých se účastní.
Jako příklad takovéhoto jednání, kdy tito pracovníci maskují vysloveně zlé skutky údajným dobrem, které přinese cíl, je situace, kdy stát sám schvaluje účast svých občanů na skutcích považovaných za amorální, protizákonné a špatné, protože takové chování je prý nezbytné pro jeho ochranu, pro jeho bezpečnost.
Kdo je schopen jako pan Mitrofanov napsat – ,,Musí se změnit atmosféra v Rusku. Ruský lid je třeba přimět myslet jinak. Změna je možná jen zhoršením hmotných podmínek.“ – je jasným nositelem a šiřitelem tohoto administrativního zla v praxi. Člověk, který by klidně uvrhl do bídy a nechal vyhladovět miliony, jen aby dosáhl svého, není jen nositelem nějakého indiferentního zla, kterého si není vědom. Takový člověk je ze své podstaty úplně obyčejně nemravný a zlý. A může se to dál snažit zahalovat do jakýchkoliv etických kodexů – svůj zápas o vlastní tvář tím prohrál tragickým způsobem.
Nenechte si vymývat lacině mozky. Ani od podivných sekt, roztodivných politických stran ani od podbízivé propagandy imperiálních mocností a už vůbec ne v uzavřeném prostoru cizího bunkru plném vzájemně se potencujících agitátorů-novinářů. Mozek máte jen jeden. Nový vám nenaroste.
Zdroj.
