Globální elity využívají fanatické stoupence cizích náboženství k vlastním politickým cílům, aby na ně vzápětí shazovaly bomby, jako to nyní předvádí Amerika a spol. s ISIL. Výsledkem je nestabilní svět na pokraji fatálního konfliktu. Stejný druh „kulturní korupce“ ale funguje i uvnitř Evropy, USA a jejich jednotlivých států. Vládnoucí (levicové) strany si „dovážejí“ chudé imigranty – voliče levice – aby se posléze jejich země i demokratický systém jako takový udusily finančně i kulturně pod přílivem cizích etnik.
Česká republika se pod vládou Unie a Andreje B. evidentně hodlá zařadit „pokrokovým“ státům po bok: za vše hovoří například plán na „import“ Muslimů, či „výchova dítek před Verdunem“ pomocí projektu „Muslimové očima českých školáků“, o němž jsme nedávno psali.
Čtěte ZDE: Barcelonský proces: Brusel chce „dovézt“ do Evropy 50 milionů muslimů! Podpora džihádistů v českých školách a práva šaría v Čechách. Vyfasujeme povinně milion mohamedánů?
Levičácká média „hlavního proudu“ plní v tomto tragickém „dramatu o konci demokracie“ roli nadšeného publika, přihlížejícího popravě, aniž tuší, že hrana nevyzvání jen nenáviděnému „zločinci“ jménem konzervativní hodnoty. Všechny revoluce na světě nakonec požírají své původce.
Patrick Buchanan v následujícím komentáři uvažuje o tom, zda tento stav znamená, že se demokracie skutečně vyčerpala, a jaká je odpověď na sebezničující tendence v současné západní společnosti.
Patrick Buchanan
Konec historie? Dobrý vtip
Na konci Studené války napsal Francis Fukuyama slavnou větu o tom, že se náš svět dost možná přiblížil „konci historie“, v němž se „západní liberální demokracie“ stane „finální formou lidské vlády“. O čtvrtstoletí později se nám jeho optimistická prognóza všem jeví, mírně řečeno, poněkud naivní.
V Americe se vede „válka proti bělochům“, jíž velí Obama. Jedinou skupinou, která je při současném stavu lidskoprávní legislativy v Americe diskriminována, jsou bílí muži
Vezměte si jen Spojené státy, „vzor“ liberální demokracie. Průzkum veřejného mínění, který si nechaly provést NBC a Wall Street Journal, ukázal, že jen 14% Američanů schvaluje fungování a usnesení Kongresu a jen 19% věří Republikánské straně. Sedmdesát jedna procent obyvatelstva si zato myslí, že Amerika kráčí špatným směrem.
Čtěte ZDE: Šílený plán na „návrat impéria“: Odstartuje z Česka na podzim jaderná krize kubánského střihu? „Kde jsme vzali nápad diktovat Rusům, jak si mají vládnout?“
Impeachment jako rondo
A nejde jen o krizi jednoho nepovedeného prezidentství. Johna Fitzgeralda Kennedyho rovnou zastřelili. Lyndona Johnsona pronásledovalo strašidlo občanských nepokojů a protiválečných demonstrací. Richard Nixon resignoval, aby nemusel čelit obviněním v procesu impeachmentu. Geralda Forda voliči zavrhli. Ronald Reagan byl velmi úspěšný – stejně jako Nixon vyhrál ve svých druhých volbách v závratném počtu (čtyřiceti devíti) států – ale během skandálu Iran - Contra to vypadalo, že bude další impeachment. Ten se nakonec „podařil“ až Billu Clintonovi.
Sebevražda demokracie
Zdá se, že naše demokracie požírá sama sebe. Teď se mluví o impeachmentu Baracka Obamy. Jestli skutečně udělí amnestii pěti milionům ilegálních přistěhovalců, volání po „odsouzení“ prezidenta pana Obamy přeroste v hlasitý řev.
Politologie proces, který nyní vidíme odehrávat se všude kolem, popsala již před dlouhou dobou.
Z kmenových vůdců se stávají monarchové, jejichž vláda vyprodukuje šlechtu. Z té postupně vzejde střední třída, jež nastolí republiku, jejíž dekadentní formou je ten druh čisté demokracie, o němž druhý prezident Spojených států John Adams napsal: „Demokracie nikdy netrvá dlouho. Brzy se vyčerpá, vyčpí a konečně sama sebe popraví. Nikdy dosud na světě nebyla demokracie, jež by nakonec nespáchala sebevraždu.“ A po její sebevraždě přijde opět vláda silné ruky.
Století diktatury
Má taková být i naše budoucnost? Chýlí se snad demokracie ke konci své vlády? Zdá se, že autoritativní, pevné režimy v Rusku a Číně mají úspěch. A nedávná i dávnější historie naznačuje, proč.
První světová válka před sto lety znamenala pád mnoha evropských monarchií. Chalífa Ottomanského impéria si musel sbalit kufry a uvolnit místo Kemalu Atatürkovi. Cara Mikuláše II. zavraždili na příkaz uzurpátora trůnu, Vladimira Iljiče Lenina.
Boj proti bolševikům vynesl v Polsku k moci maršála Pilsudského. Z Budapešti komunisty vyhnal admirál Miklos Horty. Mussolini pochodoval v roce 1922 na Řím a Hitlerův bavorský pivnicový puč sice v roce 1923 selhal, ale jeho straně se nakonec podařilo uchvátit moc a demokracii zlikvidovat. Ze španělské občanské války se Španělsko vynořilo pod vládou Franca. A tak dále.
Čtěte ZDE: Pat Buchanan: Jsme na prahu nového uspořádání světa. Blížící se „eurovolby“ jej ukáží jasně. Náš největší spojenec je národní cítění, ne NATO!
Putin a Le Penová
Vladimír Putin je možná nejnenáviděnějším evropským vůdcem – mezi západními politickými elitami. Doma se ale těší popularitě, o níž by si všichni mohli nechat jen zdát. Šestasedmdesátiprocentní podpora jeho politice ochrany ruských zájmů a rusky mluvících občanů všude po světě hovoří sama za sebe.
A pokud by se ve Francii nyní konaly volby, Marine Le Penová by vystřídala v Elysejském paláci Francoise Hollanda. Eurokraté můžou litovat současného vývoje, jak chtějí – jenže zaslepeni svou sekulární ideologií nejsou schopni pochopit příčinu problému.
Eurokraté nevěří svým očím
Evropští vládci věří v „ekonomismus“, moc erudovaných globálních elit, a děsí se opětovného nástupu nacionalismu a populismu. Nerozumí lidem, kterým vládnou, ani jejich smýšlení, protože se ani nenamáhají porozumět lidské povaze. Lidé nenarukují, netrpí a neumírají pro abstraktní myšlenkové konstrukty.
Ale kdo potom povládne Evropě, Americe, světu zítřka?
Zdá se, že „demokratistické“, transnacionální elity to nebudou. Jejich dny míjejí. V Evropě jsou slyšet Skoti, Katalánci, Korsičané, Benátčané a Vlámové – ti všichni požadují odtržení od svých původních zemí. Nejen francouzská Národní fronta, ale i UKIP Nigela Farage a tucet dalších „nacionalistických“ stran požaduje odtržení svých zemí od EU a zamezení imigraci. A vůbec už jim nevadí, že pro ně jejich protivníci vymýšlejí různá ošklivá jména.
Tektonický zlom v USA
V Americe se rovněž objevil „tektonický zlom“ v oblasti politiky. Proběhl v okamžiku, kdy na hranici Spojených států dorazilo šedesát tisíc dětí ze Střední Ameriky a Barack Obama začal vyhrožovat amnestií pro miliony přistěhovalců.
Minulý týden prohlásil kongresman „Mo“ Brooks z Alabamy, že se v Americe vede „válka proti bělochům“, jíž velí Obama. Dodal, že jedinou skupinou, která je při současném stavu lidskoprávní legislativy v Americe diskriminována, jsou bílí muži. Média a političtí oponenti proti němu okamžitě spustili těžkou palbu – ale Brookse to vůbec nezajímá.
Američané se budoucnosti bojí
Publicista Dana Milbank, jeden z mediální „linie palby“ napsal v reakci na Brooksova tvrzení sloupek do Washington Post, nazvaný „Vítaný konec amerického bělocha“. V něm tvrdí, že do roku 2043 budou bílí Američané tvořit méně než polovinu občanů. V roce 1960 představovali téměř 90%. Milbank se ovšem takového vývoje nebojí, naopak, říká, že „je to důvod k oslavě – skutečně je to věc nezbytná pro naše přežití.“ Příliv imigrantů ze Třetího světa přinese podle něho „čerstvou pracovní sílu“, stejně jako „čerstvou krev, která vyléčí mnohé (americké) neduhy.“ Podle něho bude unavená Amerika revitalizována.
Kéž by měl pravdu. Jenže například sociolog Robert Putnam objevil, že čím je společnost sociálně a jazykově různorodější, tím hůře. Ztrácí se společenský potenciál a obyvatelé „multikulturního“ prostředí nedokáží nalézt společné zájmy ani platformu, na níž by tyto zájmy dokázali najít.
A když se podíváme na průzkumy, zjistíme, že Američané mimo pana Milbanka, hledí na rasově a kulturně roztříštěnou Ameriku zítřka spíš se strachem, než s nadějí.
Zdroj.
