Hlavní česká média se opět pustila do Václava Klause. V souvislostech s ukrajinskou krizí nikoli poprvé – jak by ne! Vždyť je to skandální, co si dovoluje český exprezident: Zatímco soudruh Schwarzenberg a další havlisté jezdili poctivě organizovat a podporovat Majdan a po svržení regulérního prezidenta a vlády spolu s kyjevskými pučisty statečně vyhrožovali (a stále vyhrožují) Rusku, on si zase dovolil mít vlastní, „jiný“ názor. Připouštějí sice, že jako každý občan má i v naší karikatuře demokracie „právo říkat, co si myslí“, ale... stejnak: Za všechno může Klaus.
Reaganovci v Praze
Tentokrát měli však propagandisté úlohu trochu ztíženou: Institut Václava Klause (IVK) přijal pozvání American Institute in Ukraine k diskusi, která se havlistickým médiím prudce nelíbila. Aby také! Vždyť dokonce i přítomní Američané pochybovali o propagandistické šabloně českého mainstreamu – Za vším hledej Rusko a Putina – to už je složitější oříšek.
Naše novinářská „esa“ si s tím však poradila stejnou metodou jako obvykle: Klaus je agent Moskvy – a ti Američané, jak se ukázalo, zřejmě rovněž. Přes to, že jde o instituci, která – narozdíl od všech těch našich i zahraničních „zpravodajských agentur“ pod krycím názvem Člověk v tísni a podobně – nedostává žádné příspěvky a granty od žádné vlády. A přestože šlo o – českými médii jinak tak milované – americké republikány.
Jenže tohle byli „Reaganovci“, nikoli „neokoni“ z marxistické líhně, kteří si právě proto v otázce „vývozu demokracie“ tak vzácně rozumějí se socialistou Barackem Obamou. Reaganovci se nikoli náhodou naopak zase shodnou s Václavem Klausem. Toho si kupodivu náš obamovský neomarxistický mainstream jaksi „nevšiml“.
Protestoval i „Obamův“ Kyjev
Zástupci obou nezávislých think-tanků spolu debatovali v Praze zcela veřejně, za přítomnosti médií. Neopakovali tupé mediální protiruské fráze, ale říkali, co si o složitém ukrajinském problému skutečně myslí – a proč.
Popravdě řečeno – Američané byli v některých závěrech ještě radikálnější než hosté z IVK. Ale stejně to byl nakonec především Václav Klaus, který poté „schytal“ hlavní mediální údery. Metoda je metoda. A co bylo zvláště příznačné – „protestovala“ dokonce i Porošenkova „západoukrajinská“ ambasáda v Praze – způsobem, který s diplomacií rozhodně nemá nic společného.
My už jsme tady ve střední Evropě a v naší zemi několik revolucí zažili, a proto víme, že revoluce musí mít jisté charakteristiky. Mnozí z nás organizaci protestů na Majdanu neinterpretujeme jako revoluci. Tím se asi budeme lišit od postojů celé řady dalších lidí, ale revoluce je něco jiného. Opět je to možná hraní si se slovy, ale slova jsou důležitá, protože jak se vytvoří nějaká nálepka, už je k tomu přilepená a už se skoro nedá odstranit.
Aby si čtenáři Protiproudu mohli učinit alespoň rámcovou představu o tom, co Václav Klaus řekl tak „šokujícího“, že to způsobilo „diplomatickou zápletku“, přinášíme jeho úvodní slova z Diskuse u kulatého stolu „Ukrajina mezi Evropou a Ruskem“. Nemluvil totiž jen o Ukrajině, protože jen o tom „ukrajinský problém“ není.
Evropa není EU
„Zaprvé bych chtěl zdůraznit, že jsme uvítali a rádi přijali pozvání na dnešní setkání. Dialog o těchto věcech je nezbytný. Zatím jsme svědky jednostranné a jednosměrné propagandy, která je špatná a která není dialogem. Jestli toto setkání k jistému dialogu může přispět, tak se ho velmi rádi zúčastníme. Neobáváme se formulovat své názory, ale jen bych chtěl předem upozornit, že se od nás nemůžete dozvědět jakýkoli oficiální postoj České republiky. Nejsme ve vládě, nejsme prezidenti či premiéři a náš názor se od postoje české vlády výrazně liší.
Několikrát zde v úvodním vystoupení Anthonyho Salvii padlo slovo Evropa. Pořád se snažím vysvětlovat našim americkým přátelům, aby byli opatrní v používání slova Evropa a Evropané. Velmi striktně odlišujme Evropu a Evropskou unii. Ve vystoupeních Američanů je to velmi často směšováno. Evropa nemá a nemůže mít žádný názor. Je to kontinent. Názor na tu či onu věc může mít pouze Evropská unie. Názory na situaci na Ukrajině mají politici, političtí aktivisté, média, ale Evropa žádný názor mít nemůže. Je to sice banální, ale mám pocit, že je třeba to stále znovu opakovat.
Když jsme před deseti lety vstoupili do Evropské unie, jezdil jsem jako prezident republiky po celé Evropě a všude jsem slyšel: „Welcome to Europe“. Snažil jsem se vysvětlovat, že jsme v Evropě byli vždy, že jsme do ní nevstoupili právě teď. My jsme vstoupili – a asi jsme neudělali dobře – do lidmi vytvořené organizace nazvané Evropská unie. Mohli nás proto vítat slovy „Welcome to the EU“, ale ne „Welcome to Europe“. To je metodologicky velmi důležité a musím na tom trvat.
Čtěte ZDE: Lékařské kapacity rokovaly u Václava Klause: „Káva ničemu nevadí, cholesterol také ne, mamografie je spíše nebezpečná.“ A není prevence spíše škodlivá?
Pozor na „mosty“
Navíc, my jsme Češi, nejsme Evropané. My „pouze“ žijeme na evropském kontinentě. Jsme tomu rádi, ale náš pocit identifikace s Evropou – aspoň u některých z nás – je poměrně slabý. Já mám jiné identity, které cítím jako daleko silnější, než identitu evropskou.
Slyšel jsem zde slovo „bridge“ – most. Respektive návrh, že by se Ukrajina mohla či měla stát mostem mezi Evropou a Ruskem. Toto slovo má pro nás určité konotace. Náš první prezident koketoval po roce 1989 s myšlenkou, že by tehdy ještě Československo mělo být mostem mezi Východem a Západem. Mnozí z nás jsme okamžitě a automaticky reagovali, že je to omyl, nesmysl, chyba, že tak v žádném případě úlohy naší země nemůžeme koncipovat, protože „bridge“ je na to, aby se mohlo z jedné strany chodit či jezdit na druhou. A to jsme nechtěli. Pojem „bridge“ není nosný, není produktivní. Doporučuji se tomuto pojmu vyhýbat.
Záminka pro konfrontaci Východ - Západ
Padlo tady ještě jedno slovo, ke kterému bych se chtěl vyjádřit. A to sice slovo revoluce. My už jsme tady ve střední Evropě a v naší zemi několik revolucí zažili, a proto víme, že revoluce musí mít jisté charakteristiky. Mnozí z nás organizaci protestů na Majdanu neinterpretujeme jako revoluci. Tím se asi budeme lišit od postojů celé řady dalších lidí, ale revoluce je něco jiného. Opět je to možná hraní si se slovy, ale slova jsou důležitá, protože jak se vytvoří nějaká nálepka, už je k tomu přilepená a už se skoro nedá odstranit.
Máme pocit, že se Ukrajina stala obětí, že Ukrajina byla zneužita a že byla použita k vyvolání nové fáze konfrontace mezi Východem a Západem. To si Ukrajina nezasloužila a zejména si to nezasloužili lidé na Ukrajině, kteří mají za sebou tragických sedm desetiletí děsivého komunismu a kteří za těch dvacet či dvacet pět let neuspěli provést skutečnou fundamentální politickou, ekonomickou, sociální transformaci. Proto je ta země křehká, proto je ta země zranitelná. Proto bylo poměrně snadné ji postrčit nějakým směrem a vyvolat to, co se vyvolalo.
Vítr foukal ze Západu
Když říkám postrčit, tak už zaujímám jistý názor. Nemyslím si, že to „postrčení“ nastalo z východu. Postrčení Ukrajiny nastalo ze západní strany, vítr foukal ze západu, nikoli z východu. Díky slabosti a zranitelnosti Ukrajiny a vzhledem k absenci skutečné postkomunistické transformace bylo toto zatřesení Ukrajinou snadné. Nyní jsme konfrontování s následky tohoto kroku.
Opakuji naši základní tezi: nešťastná Ukrajina se dostala do nezaslouženého problému a byla-li konfrontována s tím, zda se v tuto chvíli rozhodnout pro Západ nebo Východ, muselo nastat to, co v ní nastalo.“
zdroj: IVK
