Ani se té otázce nedivím. Je vlastně stejná, jako ta, která náš rozhovor otevřela – hloupá a „svazácká“. Ten mladý muž se mě totiž nejprve zeptal, zda svá tvrzení myslím vážně, nebo jde jen o aprílový vtip. Jestli si opravdu myslím, že vyvěšením vlajky EU nad Pražský hrad a podpisem „eurovalu“ se Staatspresident Miloš Zeman zařadil mezi dlouhou řadu českých kolaborantů našich moderních dějin?
Slovo kolaborant proto vzbudí nevěřící úsměv, podobně jako po sovětské okupaci v roce 1968
Představa, že „legrácky“ se v médiích dělají jen 1. dubna nebo na silvestra má hluboké kořeny v době bolševismu. Ta doba je tady se vším všudy zpátky, má jenom modernější nátěr a maskování. Média hlavního proudu slouží říšské propagandě, jako tehdejší sloužila propagandě sovětské. Slovo kolaborant proto vzbudí nevěřící úsměv, podobně jako po sovětské okupaci v roce 1968, kdy vyřazovalo toho, kdo je veřejně vyslovil, na okraj společnosti.
Zeman v čele bruselských kolaborantů
Tehdy Miloš Zeman opustil komunistickou stranu, protože nechtěl být mezi kolaboranty se Sovětskou unií, která nám vzala zbytky suverenity. Nyní se postavil do jejich čela.
Ráj se kromě jiného projevoval vývozem revoluce do různých míst planety
Tanky tehdy přijely, aby potlačily kontrarevoluci. Myslela se tím vzmáhající se svoboda slova a oslabující cenzura a autocenzura – jak se tehdy říkalo politické korektnosti. Sílila nezávislost médií na bolševickém protektorátním režimu. Rodily se koncepce hospodářských reforem s menší závislostí na direktivách Moskvy, podle skutečných zájmů naší země. Opět se začínal probouzet duchovní a náboženský život, církve a tak dále.
Mezi svobodou a tyranií
Vše začínalo směřovat k větší svobodě a teoreticky i k obnovení demokracie. Moskva, Bilak a spol. tedy měli pravdu. Tohle opravdu mohlo vyvrcholit odtržením Československa od „táboru míru a socialismu“. Sovětský režim tu byl přece proto, aby spojil národy do jedné velké – později celosvětové – unie, která navždy zabrání válkám a nastolí sociální stát blahobytu. A z lidského ráje se beztrestně neodchází.
Ráj se kromě jiného projevoval vývozem revoluce do různých míst planety, válkou v Afghanistánu a vězněním za politicky nekorektní výroky. Skončil hospodářským úpadkem, tažením proti náboženství a církvi (především katolické, zednáři byli tiše tolerováni) a stálým vzýváním občanské angažovanosti. Kontrarevoluce se projevila tím, že záblesky svobody probudily spontánní zájem o společné věci. A to byl malér.
Jsme ve stejném okamžiku?
Napohled jsme v podobné situaci, nebo se do ní rychle dostáváme – jenže v opačném gardu. Manipulátoři opět vyzývají k větší angažovanosti „občanské společnosti“, k „pozitivní evoluci“ a kdoví k jakým dalším umělostem – kvůli uchování svobody a demokracie. Jak na úrovni státní, tak – a to především – na úrovni celoevropské. Platí na to vtip z bolševických dob: Lid buduje socialismus, ale lidé na to... kašlou řekněme (jsme v konzervativním prostředí, které si vulgární výrazy oškliví.)
Doba je úplně jiná a společenská krize mnohem hlubší a rozsáhlejší než v době Pražského jara.
Z tohoto hlediska by se tedy kontrarevoluce také měla projevit na prvním místě touhou po odtržení od unijního (sovětského, evropského) ráje. Nic proti těmto aktivitám. Jistě je budeme pozorně sledovat, nositelům těchto záměrů dávat prostor, podporovat je, budou-li mít racionální obsah. Referendum o vystoupení z EU? Proč ne?
Jenže pouze o to už dávno nejde. Doba je úplně jiná a společenská krize mnohem hlubší a rozsáhlejší než v době Pražského jara, kdy na východním pobřeží Spojených států ještě skutečně svítila pochodeň v ruce Sochy svobody. Ať už to byla pravda nebo iluze. V našem vědomí to tak bylo.
Evropou obchází strašidlo kontrarevoluce
zněl titulek v nultém čísle Protiproudu. O jaké kontrarevoluci tedy mluvíme? Ta naše je příkře odlišná od té z konce šedesátých let. Tehdy ji ostatně „spustili“ sami bolševici, ve snaze zachránit systém. Něco podobného, jako když dnes mnozí usilují o „částečné navracení pravomocí“ z Bruselu do sedmadvaceti gubernií. I tohle by se sice mohlo vládnoucím EU elitám vymknout z ruky, ale opakuji – o tohle už dávno nejde.
Všichni, nebo alespoň převážná většina více či méně důvodně naštvaných či frustrovaných občanů něco očekává. Něco se má stát: Buď se objeví nová politická strana, nový vůdce,( Miroslav Macek a spol.), nová vize, která dá konečně všemu zase nový náboj, směr a naději.
Nic takového se nestane. A pokud, pak půjde nejspíš jen o další mystifikaci a manipulaci. Pokud ne, „systém“ to vytlačí a zlikviduje. Systém míří ke světovládě. Nechce fungující tradiční národní státy. Všeobecná krize mu náramně vyhovuje. Tento typ „kontrarevoluce“ by naopak uvítal. Toto strašidlo Evropou neobchází.
Zpět! To je „pro NĚ“ skutečné nebezpečí
Socialistická revoluce, která v posledním čtvrtstoletí v Evropě i v Americe (v různých úrovních, podobách a síle) vítězí, stojí na klíčovém slově POKROK. Znamená to, že naše kontrarevoluce půjde proti Pokroku? Že bude „zpátečnická“? Přesně tak.
A především: Nebude čekat na nic a na nikoho. Obrátí se k sobě, k jednotlivci, k jeho rozumu a srdci, k rodině a skutečným autentickým zájmům, které jediné ospravedlňují existenci suverénního státu, v němž lidé chtějí rozhodovat o sobě. V němž má přístup k moci většina, opakovaně ověřovaná ve volbách, které neřídí Česká televize a spol. K řádu světa, který je zde odnepaměti a který není lidským výtvorem. K vytváření společenství, jež bude protipólem „občanské společnosti“.
Jak na to?
Každý den to budeme v Protiproudu ukazovat.
Půjde to pomalu, ale nemůžeme prohrát. Zástupy kolaborantů v protektorátních médiích hlavního proudu půjdou proti. Jejich elity, v čele s Milošem Zemanem a Karlem Číro Schwarzenbergem budou stát na stráži „tábora míru a socialismu“. Ať je odděluje cokoli, toto je spojuje. Pouto nejsilnější.
Kontrarevoluci srdce však nezastaví. Až se stane protiproudem.
