Co byste odpověděli, kdyby se vás někdo zeptal, zda víte, že jsou dnes Spojené státy celkem zadluženy v částce těsně pod šedesát bilionů dolarů (tj. asi 1, 196 trilionů korun, pozn. red.)? Já bych na to mohl říci jediné: je to tak.
Neuvěřitelný dluh
Když sečtete všechny typy dluhů včetně vládního (státního, pozn. red.) dluhu, hypoték a spotřebitelských úvěrů a podobného zadlužení, dojdete k celkové hodnotě zadlužení 59,4 bilionů amerických dolarů. To je částka tak šílená, že je těžké si ji představit, nebo ji jen popsat. Zkusme to však: kdybyste například žili v době narození Ježíše Krista a každý den svého života od té doby dodnes utratili osmdesát milionů dolarů, pořád ještě byste tuto částku nezvládli prošustrovat.
Většina z toho dluhu se navíc nahromadila v posledních desetiletích. Před čtyřiceti lety činila celková dluhová bilance USA pouze kolem 2,2 trilionu dolarů. Nějakým záhadným způsobem jsme za ta čtyři desetiletí nechali dluh nabobtnat tak, že je dnes sedmadvacetkrát větší. To je naprosté šílenství. Kdokoli si snad myslí, že je toto tempo udržitelné, je zralý na blázinec. Žijeme v největší dluhové bublině všech dob a není možné, aby současná situace skončila jinak, než výbuchem. Podívejte se na následující graf:
Celková výše dluhu Spojených států amerických. Zdroj: Board of Governors of FED
Když udeřila poslední recese, úhrn amerického dluhu konečně začal mírně klesat – na chvíli.
Ale pak FED (Federální rezervní banka, pozn. red.) a politikové ve Washingtonu horečně vystartovali a začali onu bublinu zase přifukovat. Přičemž na všechny strany ujišťovali, že všechno bude „zase dobré“. A tak se Američané vrátili k návyku utrácet. V současné situaci tudíž úhrnný dluh Spojených států roste téměř stejným tempem, jako před krizí a právě dosáhl nového historického rekordu.
Když se podíváme na graf, znázorňující výši spotřebitelských úvěrů, vidíme ostatně totéž:
Celková výše spotřebitelského úvěru v USA. Zdroj: Board of Governors of FED
Poté, co recese nastoupila, bylo chvíli oddlužení a snižování výdajů na kreditce „trendy“. Ale tahle móda nějak podezřele rychle přešla. Zdá se skoro, jako by rok 2008 vůbec nebyl. Děláme stále stejné chyby. Jak jsem nedávno poznamenal, celkový úhrn spotřebitelských úvěrů stoupl jen v minulých třech letech o 22%, takže jsme se ocitli v situaci, kdy padesát šest procent Američanů má zhoršený individuální scoring (hodnocení z hlediska banky, v originále subprime credit rating, pozn. red.).
Nemůžeme si dovolit vlastní dům
Všimli jste si toho, kolik lidí dnes nemá absolutně problém se zadlužit po uši, jen aby si pořídili nablýskané nové auto? V průběhu první čtvrtiny roku 2014 vystoupala výše průměrného úvěru na pořízení automobilu na závratných 27.612 dolarů (tj. cca 556.318,- Kč, pozn. red.) . Před pěti lety stejný ukazatel činil „jen“ 24.174 dolarů.
Jak jsem si nedávno všiml v jednom článku, výše průměrné měsíční splátky americké domácnosti na auto je 474 dolarů (cca 9,5 tisíce korun, pozn. red.). To je v podstatě už číslo podobné splátce hypotéky.
Když mluvíme o hypotékách, měli bychom zmínit jedno: a sice, že ačkoli klesají prodeje domů a procento Američanů, kteří vlastní domy, je nejnižší za posledních 19 let, většina z občanů, kteří domy vlastní, je stále předlužená. Dokonce natolik, alespoň podle jedné nedávné studie, že si dechberoucích 52 procent amerických občanů de facto nemůže dovolit dům, v němž momentálně žijí.
Život na dluh
Současně se ovšem čím dál větší procento Američanů chová, jako by se minulá dluhová krize nikdy neodehrála a jako by jejich domovy byly nějaké prasátko, do kterého lze „střádat“ dluh. „Sekundárních“ hypotéčních půjček (home equity loans) opět raketovým tempem přibývá a to znamená, že s úderem další velké krize bude spousta lidí v neřešitelných finančních potížích.
Hodně se toho napsalo na téma, co je vlastně v nepořádku s realitami. Pravdou je, že ceny bydlení jsou pořád ještě příliš vysoko a mladí si stejně nemohou dovolit koupit dům, protože jsou zatíženi dluhy ještě předtím, než by taková koupě přicházela v úvahu. Vlastně nedávná studie ukázala, že 47% příslušníků „generace přelomu tisíciletí“, tedy věkové skupiny mezi 22 a 33 lety, dává více než polovinu své výplaty na umoření dluhů:
„Čtyři z deseti příslušníků této generace mají pocit, že jim „jejich dluh přerůstá přes hlavu“. To je vysoké číslo, téměř o polovinu větší, než mezi generací „baby-boomers“(...), kterým je mezi 49 a 59 lety. Navíc 47% z mladší věkové skupiny uvedlo, že aby se z tohoto dluhu dostali, utrácejí více než polovinu svých příjmů na splátky dluhů.“
Co jsme to udělali?
Když jsem si to přečetl, byl jsem úplně perplex.
Je jasné, že největší dluh, který většina mladých dospělých má, je studentská půjčka. Podle statistik FEDu je v Americe nyní více než 1,2 bilionu dolarů ve studentských půjčkách, a z těchto prostředků téměř 124 miliard představuje úvěr, s jehož splacením jsou příjemci úvěru v prodlení větším než devadesát dní.
Naší mládeži jsme provedli něco ohavného. Vehnali jsme je do toho, aby se uvázala k životu v dlužním otroctví ještě předtím, než vůbec začala tušit, oč v životě jde.
Jak jsem nedávno napsal v článku, nazvaném „Je univerzita ztrátou času a peněz?“: „V dnešní Americe zhruba dvě třetiny všech studentů promují se zadlužením, spojeným se studiem a výše průměrného takového dluhu neustále narůstá. Jedna vědecká studie zjistila, že „sedmdesát procent vysokoškolsky vzdělaných, kteří ukončili svá studia v roce 2013, se kvůli studiu zadlužilo – průměrně na částku 35.200 dolarů (tj. něco pod 710.000,- Kč, pozn. red.) – přičemž toto zadlužení představují buď půjčky z federálních a státních zdrojů, nebo půjčky od vlastní rodiny, případně dluh na účtech, vztahujících se ke kreditním kartám.“
To je samo o sobě dost zlé – kdyby alespoň za tuto investici přišla odměna v podobě kvalitního pracovního místa, které umožní absolventovi za studia zaplatit. Jenže to se neděje. Podle odhadů zhruba polovina vysokoškolsky vzdělaných dělá práci, k níž není vysokoškolského vzdělání vůbec zapotřebí.“
Čtěte ZDE: EU na cestě do další finanční propasti: Peníze už nic neznamenají, jde o půdu a zdroje. Švýcaři zakážou cizincům nakupovat nemovitosti. Čeká Evropu chaos nebo válka?
Pak nás těžko překvapí fakt, že více než polovina vysokoškolsky vzdělané mládeže v USA je ještě dva roky po skončení studia finančně závislá na rodičích. Nebo že podle Federálního statistického úřadu (U.S. Census Bureau) jen 36% Američanů pod 35 let vlastní dům. To je nejnižší dosud zaznamenané číslo.
Fatální omyl politiků
Nastupujícím generacím jsme navíc odkázali největší veřejný dluh v celé historii lidstva. Americký národní dluh je se 17,5 biliony dolarů pořádný Otesánek. Navíc téměř celý vznikl v průběhu posledních čtyřiceti let. Před čtyřmi dekádami činil dluh Spojených států ani ne půl bilionu dolarů. A to jsme stále na začátku – až se sociálním systémem prožene „demografická tsunami“ silných ročníků „baby-boomerů“, budeme na prahu naprosto netušené dluhové krize.
I zbytek planety se tiše topí v narůstající dluhové zátěži. Nedávno jsem psal o tom, že světový dluh vyšplhal na novou rekordní úroveň 223,3 kvadrilionu dolarů. A naši takzvaní „političtí vůdci“ stále dělají, jako by toto tempo růstu dluhové zátěže, které o tolik předbíhá tempo celkového růstu ekonomiky, bylo udržitelné donekonečna. Přitom každý s alespoň minimem selské logiky tuší, že nelze donekonečna utrácet peníze, které si vypůjčíte. Jednoho dne přijde zúčtování.
Rok 2008 pro nás měl být varovným signálem, nabádajícím k probuzení. Měli jsme zahájit masívní ekonomické reformy. Jenže místo toho světoví „vůdci“ jen přišili na děravý systém pár záplat, aby mohli znovu nafouknout na chvíli splasklé, dobře známé tržní bubliny. Teď jsou ty bubliny mnohem větší, než byly před začátkem „krize“. Politici a bankéři si ovšem myslí, že dobře vědí, co dělají a všechno dobře dopadne.
Jenže to se setsakramentsky pletou.
Zdroj.
