Prezidentské volby na západě Ukrajiny mají vítěze již v prvním kole. Petro Porošenko, místní ukrajinský Babiš, usedne do křesla, z něhož byl státním převratem na Majdanu nedávno odstraněn prezident Janukovyč. Výsledkem by prý mělo být „uklidnění situace“, jak pučisté říkají lidovému povstání ve východních regionech.
Tam se volby nekonaly, zato však dále pokračují dramatické boje. Přibývají desítky, podle některých zdrojů i stovky mrtvých, zraněných jsou tisíce. Kyjev zapojil do bojů bombardéry, rakety a další těžkou techniku. Je jenom těžko představitelné, že pokračující vraždění pod názvem „protiteroristická operace“ může vyústit v nějakou podobu ukrajinského „usmíření“.
Plán, který nevyšel
Prezidentské volby byly naplánovány tak, aby proběhly současně s volbami do Evropského parlamentu. Důvod byl jasný. V době, kdy se na nich kyjevští pučisté ze Západem dohodli, byl volební termín vymyšlen jako mechanismus „oboustranného“ nátlaku: Ukrajina se měla stát součástí bruselské předvolební kampaně – přesně tak, jak to u nás usilovně demonstroval Karel Schwarzenberg a jeho havlistické seskupení TOP 09:
Pocit ohrožení Ruskem, na němž vskutku „goebelsovsky“ pracovala západní mediální propaganda, měl zakrýt neřešitelné problémy, které těžce nemocná EU není – a z principu svého uspořádání nemůže být – schopna zvládnout. To mělo přinést „semknutí“ voličů evropských států ve smyslu sloganu „uprostřed brodu se nepřepřahá“, a zajistit tak „federalistům“ dalších pět let na dokončení jejich projektu Čtvrté říše.
Osmačtyřicetiletý miliardář se také stejně jako jeho český kolega angažuje v médiích. Patří mu kromě jiného důležitý Pátý televizní kanál ukrajinské televize, který sehrál rozhodující úlohu už v oranžové revoluci a později i v operaci „Majdan“.
Toto plánované „semknutí evropského lidu“ mělo zase zpětně působit na Ukrajince. Jenže pokračující boje na východě, které Kyjev – pokládaný tam za agresora a okupanta – nebyl s to potlačit, měly opačný výsledek. Volilo se jen na západě země. Přesto zahraniční „pozorovatelé“, jindy tak „oddaní demokratickému průběhu“ lidového hlasování, okamžitě po ohlášení výsledků oznámili, že volby proběhly v pořádku – a platí pro celou zemi. Tradiční pokrytectví „pozorovatelských misí“ tentokrát dosáhlo zřejmě svého vrcholu.
Ukrajinský Babiš
Nový prezident Ukrajiny, oligarcha a „čokoládový král“ Petro Porošenko, získal 54 procent hlasů. Druhé kolo voleb se tak k velké úlevě organizátorů nemusí konat. Kdo však je muž, který údajně má dát zemi do pořádku, jak ostatně během kampaně v Kyjevě sliboval?
Porošenko jehož majetek odhaduje časopis Forbes na 1 miliardu 600 milionů dolarů, patří k sedmi nejbohatším oligarchům v zemi. Kromě cukrárenské korporace Roshen se stejně jako Andrej Babiš zabývá i podnikáním v agroprůmyslu přes svoji společnost Ukrprominvest. Stejně jako Babiš i on se v 90 letech vrhl do potravinářského průmyslu a údajně zbohatl na obchodu s kakaovými boby.
Čokoládový král a mediální magnát
Později ovládl několik cukrářských závodů a čokoládoven, a následně všechny své firmy spojil do holdingu Roshen, což je v současnosti jedna z největších čokoládoven na světě. Do jeho impéria patří i automobilky, výroba autobusů a také lodí.
Osmačtyřicetiletý miliardář se také stejně jako jeho český kolega angažuje v médiích. Patří mu kromě jiného důležitý Pátý televizní kanál ukrajinské televize, který sehrál rozhodující úlohu už v oranžové revoluci a později i v operaci „Majdan“. Porošenkovy zájmy se ale nikdy neomezovaly pouze na byznys. Přesně řečeno vždy věděl, že zájmy jeho podnikání jsou závislé a propojené s politickou mocí. Právě tak jako Andrej Babiš, který to jen otevřeně dal najevo o něco později než jeho ukrajinský kolega.
Politický turista
Porošenko vždy z pozadí ovlivňoval politické strany a prosazoval „poslance“ pro svůj byznys, jako to dělají i ostatní oligarchové na Východě i na Západě (kde se jim tak ovšem neříká). A byl vždy dostatečně „pružný“. Do vládních funkcí usedl za vlád prozápadní i proruské koalice. Uměl se vždy přiklonit na stranu vítězů a hbitě zradit své dosavadní spolupracovníky.
V roce 1998 byl poprvé zvolen do parlamentu za Sjednocenou sociálnědemokratickou stranu Ukrajiny, později si založil vlastní stranu Solidarita, ale poté zase pomáhal zakládat Janukovyčovu Stranu regionů. Brzy přešel naopak na stranu prozápadního uskupení Naše Ukrajina vedeného bývalým prezidentem Viktorem Juščenkem. Za jeho vládnutí byl šéfem vlivné prezidentské Rady národní bezpečnosti a obrany. V roce 2005 musel kvůli korupci z funkce šéfa této mocné instituce odstoupit.
Podporovatel Janukoviče i Majdanu, ministr a korupčník
V 2007 byl šéfem bankovní rady centrální banky a od října 2009 do března 2010 ministrem zahraničí. V roce 2012, tedy za vládnutí Viktora Janukovyče, se stal ministrem hospodářství. Vždy měl dobré informace, vždy se včas přidal na stranu vítězů. Pokud se mu to hodilo spolupracoval s Janukovyčem, aby potom pomohl financovat Pravý sektor a „majdanskou“ revoluci proti němu.
V tom se nijak neliší od ostatních oligarchů, kteří Majdan rovněž masově podporovali, a po převratu za to obdrželi posty gubernátorů. Stejně jako gubernátor Dněpropetrovské oblasti Ihor Kolomojskij či gubernátor Doněcké oblasti Rinat Achmetov si i Porošenko vydržuje soukromou armádu, která se podílí na občanské válce na východě země. V tomto smyslu je dostatečně „legitimizován“ i pro režiséry ukrajinské krize ze Západu.
Čtěte ZDE: Volby probíhají jen na západě Ukrajiny. Ve Slavjansku se tvrdě bojuje o každý dům. Oligarchové inscenují prokyjevské „spontánní“ demonstrace. Prázdné hlediště vydává ČT za zaplněný stadion
Čtěte ZDE: Za vším hledej peníze: Kdo je ukrajinský oligarcha Kolomojskyj a jeho soukromá armáda zabijáků? Syna amerického viceprezidenta Bidena má ve správní radě...
Teror „trestné výpravy“ nabírá na síle
Volební místnosti na východě sice zůstaly zavřené, ale o to větší drama se v nich mnohde odehrálo. Jejich civilní obránci nasazovali vlastní životy. Osudné se to mnohým stalo například ve městě Novoajdar, severně od východoukrajinského Luhanska. Tam Kolomojského „prapor Dněpr“ všechny neozbrojené obránce volebních místností bez milosti postřílel.
Bez ohledu na skončení „regulérních voleb“ kyjevští pučisté pokračují v „trestné výpravě“ proti nedávno vyhlášeným samostatným republikám na východě země. Kromě obklíčeného Slavjansku, kde stejně jako v Kramatorsku boje trvají už celý měsíc, se Národní garda a ukrajinské letectvo spolu s výsadkáři rozhodli zaútočit přímo na Doněck a zlomit odpor místních obyvatel.
Boje o Doněck
Nejtvrdší boje se rozpoutaly v pondělí o dopravní uzly, jako jsou letiště a nádraží, protože kyjevská armáda a Národní garda potřebují přisunout do města další jednotky, které by pomohly město ovládnout. Proti obráncům města proto nasadily stíhací a bombardovací letouny i bojové vrtulníky.
Podle očitých svědků se na letišti celé pondělí intenzivně bojovalo a to dokonce i v době, kdy nad přistávací plochou kroužila civilní letadla. Na město útočily i stíhací letouny Su-27. Na mnoha místech bylo slyšet výbuchy raket a palbu z těžkých zraní.
Trestná výprava vyústila stejně jako ve Slavjansku do vyvražďování civilního obyvatelstva pomocí raket a bombardování civilních čtvrtí. Obránci dostali formální „ultimátum“, aby se vzdali a odevzdali zbraně, ti to ovšem pochopitelně odmítli. Některé obytné čtvrti v Doněcku byly pak po následujícím bombardování zcela zničené a počet obětí se podle některých zdrojů počítá již nikoli na desítky, ale na stovky. Zraněných jsou tisíce. Akce se účastní i speciální oddíly výsadkářů a trestná komanda Pravého sektoru a Kolomojského jednotek „Dněpr“.
Armádní vrtulníky ostřelovaly i areál doněckého strojírenského závodu Točmaš. Počet obětí není znám. Ve městě byla vyřazena i mobilní telefonní síť. „Ukrajinští okupanti letadly a raketami bombardují Doněcké mezinárodní letiště a nasazují proti nám těžkou vojenskou techniku,“ konstatují orgány „Doněcké lidové republiky“ při svém volání o pomoc. Obrátili se s ním kromě jiného také na Ruskou federaci.
Čtěte ZDE: Doněcko a Luhansko jednají o vytvoření společného nového státního útvaru. Pučisté v Kyjevě stínují jednání. Rusko už možná ví, co dál. Západ jako vždycky čeká na Godota
Podivné ticho
Rusko však zatím k této výzvě mlčí. Ústy ministra zahraničí Sergeje Lavrova den před zahájením útoku na Doněck pouze varovalo, že „vystříhání se nepřátelství“ je jednou z podmínek, bez níž nebude možné se vrátit k formálnímu dialogu. Je však docela možné, že pučistická vláda a její američtí instruktoři a poradci si toto chování vysvětlili jako slabost a nyní zcela otevřeně útočí proti východoukrajinským městům. Rusko se pochopitelně nechce dát zatáhnout do občanské války v sousední zemi. Otázka ale zní, dokdy vydrží relativně nečinně přihlížet vraždění Rusů nedaleko svých hranic.
Překvapivé ztišení propagandistických útoků lze ovšem pozorovat také na Západě. Může jít samozřejmě jen o důsledek „propagandistického zatížení“ médií evropskými volbami a čekání na první kroky Petra Porošenka. Podobný důvod mohou mít i Rusové, s nimiž prý nový „kyjevský prezident“ umí mluvit. Nicméně lidé ve východních regionech dále umírají a „diplomatické ticho“, které se navazdory rachotu při bombardování jejich měst kolem nich rozprostírá, je přinejmenším podivné.
Bylo by samozřejmě krásné, kdyby situace směřovala k politickému řešení. Desítky či stovky hrobů na východě Ukrajiny, které stále přibývají, jsou však „hrozny hněvu“, mementem, které „smírné“ řešení už prakticky neumožňuje. „Nové Rusko“ je po vyhlášení samostatnosti nových republik a jejich spojení už realitou, stejně jako pokračující bombardování tohoto nového celku. Pokud existuje společný plán Washingtonu, Moskvy a Bruselu na ukončení této tragédie – jak tvrdí některé zasvěcené zdroje – vypadá zatím spíše jako hollywoodské sci-fi.
