Podle posledních údajů je v celé EU zájem o volby do „parlamentu“ v Bruselu rekordně nízký. Česká republika zjevně nebude výjimkou. Občané tak prostě „hlasovali nohama“. Odmítnout volit je jasný vzkaz: Tohle nás nezajímá.
Zeman je mimo
Pokud prezident Zeman – eurofederalista – právě toto „nechápe“ a (marně) vyzývá občany, aby k volbám přišli, jen potvrzuje smysl tohoto typu „hlasování“: Ano, v Bruselu se sice „tvoří“ osmdesát procent zákonů, které musíme povinně převzít, ale nejsou to naše zákony. Je to diktát, který „legalizovat“ účastí ve stínových volbách, znamená potvrdit, že s „protektorátem“ souhlasíme.
Patrik Buchanan v následujícím textu hovoří o „znuděných“ Evropanech, kteří se v těchto volbách probouzejí. Dívá se na náš kontinent zpoza oceánu a zjevně mu rozumí lépe než Miloš Zeman z Pražského hradu. Jedním z důvodů je jistě i to, že Buchanan je pravičák, kdežto Zeman levičák: Zatímco pravice ctí realitu, levice ji chce „revolučně“ měnit. V Americe i u nás.
Symbolické souvislosti
V pondělí si Amerika připomene Den obětí války. Slavný pravicový komentátor a někdejší kandidát na prezidenta Spojených států Patrick Buchanan, hledí v jeho předvečer do Evropy a odpovídá na otázku: Proč „eurovolby“ skončí v Británii, Francii a dalších státech pro americká média „šokujícím“ vítězstvím „nacionalistů“, jak mainstream nálepkuje odpůrce bruselské „Čtvrté říše“? Je to správná otázka a je příznačné, že se výsledky voleb do Evropského parlamentu dozví Spojené státy právě v tento den.
Americký svátek se poprvé slavil v roce 1865 jako Den padlých. Byl pokusem spojit nespojitelné: „Oslavit“ padlé obou stran nejkrvavější občanské války v dějinách, jako by šlo „o jednu frontu“. Vlastně šlo o pokus Severu přivlastnit si praxi okrašlování hrobů padlých, o které bylo slyšet během války na Jihu v Savannah.
Postupně se svátek „rozrostl“, takže nyní si Američané v tento den připomínají padlé ze všech svých válek. Současně je jakýmsi „svátkem tradic a kořenů“, kdy se scházejí příbuzní z rozvětvených rodin. Patrik Buchanan mu dává další dimenzi:
Co se to děje?
Den obětí války nám nejspíš přinese novinové titulky mediálních „elit“, křičící o „populistické horečce, řádící v Evropě“, zřejmé ze šokujících výsledků voleb do Evropského parlamentu. Je totiž dost možné, že Národní fronta Marine Le Penové vyhraje volby ve Francii a UK Independence Party „Nicka“ Farage v Británii. Co se to v Evropě děje?
Rozpad hodnot
Ve své – nikdy nepublikované – knize Leviathan a jeho nepřátelé psal můj přítel Sam Francis, dej mu Pánbůh věčnou slávu, o přicházející krizi toho, čemu přezdíval „měkký manažerský stát“, jehož je Evropská unie učebnicovým příkladem. Jak Francis říkal, Oswald Spengler používal termínu „civilizace“, aby popsal „terminální stádium existence organismu, zvaného kultura“. V roce 1941 popsal Pitirim Sorokin vlastnosti Spenglerovy „civilizace“:
Co se týče různých nadávek, kterými takzvané populisty častují jejich odpůrci či média, tedy že jsou to antisemité, homofobové, fašisté, a tak dále – ty už dávno ztratily jakýkoli účinek. Nekonečným opakováním jsou zcela devalvovány. Eurokraté zkrátka, tak jako v oné bajce, křičeli pořád „vlk! vlk!“ – a nikdo jim to nyní už nevěří.
„Stojí tu kosmopolitismus a megalopole (obří městské aglomerace, pozn. red.) proti pojmům jako ‚domov‘, ‚rasa‘, ‚pokrevní spřízněnost‘ a ‚otčina’; vědecké ne-náboženství, nebo abstraktní, mrtvá metafyzika proti náboženství prožívanému srdcem; chladná nepřístupnosti proti úctě, tradici a respektu ke starším; internacionalistická ‚společnost‘ místo ‚mé vlastní země‘ a státu (a národa); peníze a abstraktní hodnoty místo Země a opravdových (živých) hodnot; ‚masy‘ místo ‚lidu‘; sex místo mateřství... a tak dále.“
Mezi „manažerským státem“ a civilizací, která mu předcházela jsou tedy velmi ostré protiklady. Velmi dobře však odpovídají střetům dnešní doby. Evropská unie, jak ji uvedli v život Jean Monet a Robert Schuman, vykazuje neklamné známy dezintegrace a rozkladu.
Kdo by chtěl padnout za Brusel?
Svým způsobem je to milník v dějinách. Je faktem, že zrod EU přišel ve stejný čas, jako bezprecedentní růst životní úrovně pro stovky milionů obyvatel Evropy od Atlantiku po Balt a od Severního moře k moři Středozemnímu.
Ale díla, jako byly „Parlament člověka“ a „Světová federace“ Alfreda, lorda Tennysona, zajímaly leda fantazii příznivců myšlenky „jednoho světa“ z 19. a 20. století. Jak se ukázalo, jejich sen v nejmenším nevzrušuje představivost evropských národů. Kdo by také chtěl padnout v boji za Brusel?
Zůstat tím, čím jsme: národem
Jaké jsou společné identifikační znaky „populistických“ stran, které vyrašily téměř v každé evropské zemi?
Za prvé tu máme odmítání univerzalismu a návrat k patriotismu a jeho písním, symbolům, svátkům, dějinám, mýtům i legendám. Pro evropské národy je důležitější jejich jedinečná etnická kulturní identita, než veškeré zájmy nadnárodních organizací, ať je to EU, nebo OSN. Stejný pocit se projevuje nejen prudkým odporem k evropské „integraci“, ale i přirozenou nechutí podporovat imigraci ze třetího světa, islámských zemí či východní Evropy.
Občané evropských národů prostě chtějí zůstat tím, čím byli a jsou. Dokonce i kosmopolitní Švýcaři si v zimě odhlasovali pravidlo z dílny Lidové strany, které znamená znovuzavedení imigračních stropů vůči zemím EU.
Druhým rozlišovacím znakem „nového populismu“ je tradicionalismus a kulturní konzervatismus, úcta k vlastní náboženské a kulturní tradici, dědictví národa a jeho původních obyvatel.
Čtěte ZDE: Evropu si podrobil vousatá Buřt: Říká: „Jsme jednota.“ Platí to i na pokrokové univerzitě, kde se pořádají satanské mše. Měl už Adolf Hitler Eurovizi?
Když nedávno soutěž Eurovize vyhrála Conchita, vousatá transvestitní drag-queen, vystupující v šatech s flitry, oslavoval ji mohutně evropský tisk. Jenže milionům tradicionalistů tím poslal jasnou zprávu: Toto už není jejich kultura.
Putin odmítá „hollywoodské hodnoty“
Dalším poznávacím znakem nové „lidové pravice“, jak si všímá New York Times, je (zdráhavý) obdiv k ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Proč? Je to jednoduché. Putin nejen odsuzuje morální relativismus, panující na Západě. Pod jeho vedením se ruská legislativa vědomě zakotvuje v tradičních křesťanských pojmech dobrého a zlého.
Putin je anti-Obama, který se právě chystá zaplnit kulturní a morální vakuum, jež zbylo na scéně od chvíle, kdy Amerika v tomto směru vyklidila pole. Zatímco u nás oslavujeme multikulturalismus, práva homosexuální LGBT menšiny a potraty, Putin tyto „hollywoodské hodnoty“ odmítá.
Zatímco západní politici a média dští síru na jeho anexi Krymu jako porušení amerických pravidel Nového světového řádu, Putin se dovolává patriotismu a nacionalismu: Krym nám patřil přes dvě století, říká. Většina jeho obyvatel jsou Rusové. Chtějí se navrátit k Matičce Rusi. Máme tam jediný jižní přístav. Američané nám nemají co diktovat, jaké jsou naše nejvlastnější zájmy. A v anti-amerikanisticky naladěných částech Evropy mu tleskají.
Možnost rozpadu EU je realita
Ale Evropou obchází ještě jedno strašidlo: secesionismus. Skoti, Katalánci i Benátčané chtějí vyhlásit nezávislost a obnovit státnosti, které kdysi měli.
Co se týče různých nadávek, kterými takzvané populisty častují jejich odpůrci či média, tedy že jsou to antisemité, homofobové, fašisté, a tak dále – ty už dávno ztratily jakýkoli účinek. Nekonečným opakováním jsou zcela devalvovány. Eurokraté zkrátka, tak jako v oné bajce, křičeli pořád „vlk! vlk!“ – a nikdo jim to nyní už nevěří.
Máme brát tento „pravicový populismus“ vážně? Nejspíš ano: stejně jako americká Tea Party táhne doprava Republikány, přinutí tyto strany všude v Evropě středové a středopravé strany zabočit zpět ke skutečné pravici.
Pak ale musíme počítat nejen s reálnou možností rozpadu EU, ale také s rozpadem Spojeného království, které by po třech stech letech ztratilo Skotsko, vystoupením Anglie z EU a zhroucením strany Toryů, která se rozpadne na „eurofily“ a „eurofoby“, zatímco David Cameron nebude moci dělat nic, než přihlížet.
Transnacionalismus, materialismus, konzumní styl života a socialismus mají všechny stejný problém: živí sice možná tělo, ale lidskou duši trápí hlady. A nevyhnutelně přijde čas, kdy se znudění lidé probudí.
