Operace americké jaro (OAS) zatím do Washingtonu miliony amerických patriotů nepřivedla – v interview pro Washington Times se vyjádřil jeden z organizátorů, jedenašedesátiletý Jackie Milton z Texasu, že „jsou to spíš stovky“. Revoluce se nekoná. Zatím.
Jackie Milton dodal, že mnoho „revolucionářů“ možná odradil vytrvalý déšť, který se na Washington lil většinu minulého týdne, a část se místo do Washingtonu, D.C. raději vydala na nevadský ranč Clivena Bundyho.
Na co potřebuje ministerstvo zemědělství samopaly?
Tam pokračuje ozbrojené „příměří“ mezi vládou a odbojnými „kovboji“. Jak dlouho vydrží, je těžko říci. Fakt, že se federální ministerstvo zemědělství podalo 7. května přes server veřejných zakázek FedBizOpps.gov objednávku na dodávku poloautomatických zbraní, by svědčil spíše pro to, že vláda nebere „revoluci“ pana Bundyho a spol. na lehkou váhu, jakkoli „směšně“ se může u nás za oceánem jevit.
Vzhledem k bombastickým cílům a mizerné organizaci se Operace americké jaro samozřejmě okamžitě stala terčem různých vtipálků a posměváčků. Jakékoli pokusy o další mediální zviditelnění zřejmě její organizační zázemí prozatím vzdalo. Facebookové stránky (stále 20 000 příznivců) pro jistotu neupdatuje vůbec. Stránka s živě uploadovanými videi končí jedním z neděle. To má asi 15 000 zhlédnutí. Je natočené v mizerné kvalitě na „chytrý telefon“.
Nenalakované hnutí
A v tom je dost možná současně největší slabina i přednost OAS oproti jiným akcím podobného druhu: nemá líbivý nátěr – například „ekologii“, kterou měla ve štítu dubnová kovbojsko-indiánská akce ve Washingtonu. Ta si kladla za cíl především zastavit výstavbu ropovodu Keystone XL. Současně nemá ani pro řadu pubescentů (a možná nejen pubescentů) zajímavé „anarchistické“ kořeny hnutí Occupy Wall Street (OWS) – tedy zkrátka a dobře nehraje na „levičácké“ struny v žádném smyslu slova.
Bundyho řev nám přijde dost ironický, když uvážíme, že nárok kmene Západních Šošonů na dotyčnou půdu je starší než jeho vlastní. Suverenita šošonského národa a jeho nárok na půdu, na níž nyní Bundy pase svůj dobytek, je zato potvrzena smlouvou z Rubínového údolí (1863) – a v ní kmen žádnou půdu nikomu nepostoupil.
A především, což je příznačné, nemá za sebou PR agenturu Workhorse, která s hnutím OWS provedla na sociálních sítích a v médiích zhruba totéž, co PR experti s očírovaným „Karlem“ před českými prezidentskými volbami. OWS získala obrovské mediální pokrytí a podporu a stala se bez přehánění milníkem v dějinách (především, ale nejen, reklamy) – přestože začínala s méně účastníky, než momentální „pochod patriotů“ na Washington.
Ten sám o sobě zatím neříká mnoho o tom, zda se skutečně ve Spojených státech tvoří „lidové hnutí“ („grasroots movement“) za občanské svobody. Nedostatek popularity, podpory osobností či módních reklamek, by možná svědčil spíše pro, než proti. Kromě toho, dostat americké (nebo vůbec jakékoli) pravičáky na demonstraci je těžké – zato, jak je poslední dobou na Bundyho ranči vidět, může být úplně jiný problém, zda vytáhnou pušku a budou bránit vlastní majetek.
Skuteční Američané
Tedy... vlastní... to vyvolává další otázku. Mohla by ještě zajímavě zamíchat kartami připravující se války „nové totality“ se svobodou, která neustále hrozí přerůst ve válku v pravém slova smyslu: Ve Spojených státech totiž spí ještě jeden „chřestýš“, na něhož by nebylo radno šlápnout, a jehož si patrně nejsou vědomi ani „kovbojové“ typu pana Bundyho. Skuteční, původní „Američané“.
Čtěte ZDE: Osobnosti kontrarevoluce – John Wayne
Zdecimovaná indiánská „menšina“, která je ve skutečnosti složená z nominálně suverénních národů, jejichž mnozí příslušníci získali (plné) americké občanství až v roce 1965, a které mají se Spojenými státy uzavřené skutečné a dosud platné mezinárodní smlouvy. Ty samozřejmě USA v historii porušilo tolikrát, jako je přepsalo, a nakládá s nimi, stejně jako s dotyčnými „národy“ hanebným způsobem. „Indiáni“ (neboli Domorodí Američané, v politicky korektní variantě, jejíž používání sami vyžadují) však přesto sem tam vyhrají nějakou tu bitvu u soudu. A nevzdávají se. Země jim totiž ve skutečnosti patří.
Nevada patří Šošonům
Například kmen Šošonů nikdy neuznal, že by Spojeným státům postoupil právě onu půdu, o niž se federace „hrdlí“ v ozbrojených sporech s Clivenem Bundym. Ačkoli Spojené státy si myslí opak. Indiánská aktivistka Jacqueline Keeler o tom nedávno na svém blogu napsala:
„Bundyho řev nám přijde dost ironický, když uvážíme, že nárok kmene Západních Šošonů na dotyčnou půdu je starší než jeho vlastní. Bundy říká, že uznává pouze suverenitu původního státu Nevada a nikoli Spojených států – ačkoli stát Nevada má vlastní státnost až od roku 1864 a nedá se tedy hovořit o tom, že by historicky šlo o suverénní stát. Před vznikem Spojených států mělo mezinárodní suverenitu pouze původních třináct kolonií. (...) Suverenita šošonského národa a jeho nárok na půdu, na níž nyní Bundy pase svůj dobytek, je zato potvrzena smlouvou z Rubínového údolí (1863) – a v ní kmen žádnou půdu nikomu nepostoupil.
Dozvuky genocidy
V roce 1979 se vláda Spojených států pokusila legitimizovat svůj nárok na šošonskou půdu (která zahrnuje téměř celou rozlohu státu Nevada) tím, že zaplatila šestadvacet milionů dolarů ministerstvu vnitra. To je ovšem samo jen státním úřadem – takže americký stát vlastně za šošonskou půdu zaplatil sám sobě. V roce 1985 přesto rozhodl Nejvyšší soud, že touto platbou si Šošoni fakticky nechali za půdu zaplatit. V roce 2004 se federální vláda pokusila za tutéž půdu vyplatit domorodcům stopětačtyřicet milionů dolarů náhrady. Jenže sedm z devíti kmenových rad odmítlo platbu za území přijmout a trvá na tom, aby se Spojené státy držely původní smlouvy z roku 1863. (...) Takže jestli Cliven Bundy chce někomu platit daně nebo pastevní poplatek – ať je zaplatí Šošonům.“
Indiánské postoje jsou pochopitelné, jenže naprosto tragické. Protože tak původní Američané nechtě přispívají k existenci systému, který je ve skutečnosti pro jejich národní sebeurčení daleko nebezpečnější, než Bundyho drzí kovboji, s nimiž, jak mají zřejmě dojem, vedou historický spor.
Indiáni sami se ovšem teprve začínají vzpamatovávat ze zřejmě nejhorší genocidy v dějinách lidstva, jejíž dozvuky probíhaly ještě v sedmdesátých letech dvacátého století. Většina z těch, kteří se ještě snaží žít více či méně v rámci vlastní kultury (tedy v rezervacích), žije v pro nás těžko představitelné materiální i duchovní bídě a hýčká si zbytky zranění z válek, které je málem smetly z povrchu zemského. „Národní obrození“, při němž mimochodem v některých případech výrazně pomáhají Češi, je pomalé, a „šedesátá léta“ evidentně ještě dávno nenastala.
Napraví Indiáni tragický omyl?
Pro nás těžko představitelné, hluboké trauma (druhá světová válka a její "konečná řešení" jsou proti americké genocidě, pohybující se někde mezi padesáti až devadesáti miliony mrtvých, málem „legrace“), spolu s přece jen poněkud odlišným mentálním uspořádáním, pak často vede indiánské „předáky“ a intelektuály buď směrem levicového aktivismu a la třicátá až šedesátá léta v Evropě, nebo k uraženému odmítání jakéhokoli spojenectví s „bílými“, kteří „nevědí, jaké to bylo u Wounded Knee“.
Tak nějak se vyjádřila i zmíněná Jacqueline Keeler, když viděla plakát „bílého“ pravicového hnutí, na němž byla fotografie obětí slavného masakru s textem: „Šlo o jeden z prvních pokusů federální vlády o odzbrojení civilistů. Skončil smrtí 297 nevinných lidí.“
Což je mimochodem pravda a je dobré si to připomínat – ačkoli zmíněný výrok jistě platí nikoli doslova (což Jacqueline Keeler popíchlo), ale přeneseně.
Indiánské postoje jsou pochopitelné, jenže naprosto tragické. Protože tak původní Američané nechtíce přispívají k existenci systému, který je ve skutečnosti pro jejich národní sebeurčení daleko nebezpečnější, než Bundyho drzí kovboji, s nimiž, jak mají zřejmě dojem, vedou historický spor.
Ale až se jednoho dne „domorodci“ proberou, vypukne nejspíš pořádný majdan.
