Největším nepřítelem Ivety Bartošové nebyl bulvár, ale Iveta Bartošová. Klást za její smrt vinu bulváru je jako obviňovat slepici, že zobe zrní. Pokud bulvár nějak přispěl k tomu, že nejznámější česká zpěvačka spáchala sebevraždu, pak je třeba obrátit pozornost především na publikum.
Je mrtvá... nebo ne?
Diváky a čtenáře, toužící po paralelním světě, brzy omrzí pohyb mezi bodem A a B. Chce vyšší a vyšší patra, touží po bodech C a D… touží po spirále, po vzrušení. „Iveta Bartošová: Kolaps!“, „Iveta Bartošová přišla o dítě“, „Iveta Bartošová: Sebevražda!“ Titulky se záhy stanou opakováním téhož - zvláště když se z textu dozvíme, že šlo jen o neúspěšný pokus o předávkování prášky nebo podřezání si zápěstí. Prostě, že hrdina přežil. Většinový čtenář tak čeká na poslední, závěrečnou zprávu, na pointu a v podvědomí si ji vlastně přeje: „Iveta Bartošová je mrtvá.“
Konzument bulváru se rád nechá strhnout dějem atakujícím jeho krátkodobou paměť. Přesto však nikdy nezapomíná na to, že čte bulvár, a tak těm barvotiskovým příběhům vlastně nevěří. Dokonce tomu nepřestává nevěřit ani po přečtení té strašlivé, definitivní pointy.
Čelní srážka s realitou
Fotky. Tělo na kolejích, zakryté plachtou. Když tuto zvěst předá svému známému, jeho první věta bude: „Fakt? A není to zase vymyšlené?“ Není. Tentokrát už ne.
Teprve tehdy, tváří v tvář smrti, přichází konfrontace: To nebyla hra, to byla pravda. Naše hrdinka opravdu existovala, nebyla to jen postava televizního seriálu, na kterou se díváme při žehlení, o které čteme při jízdě tramvají. Pokud bychom připustili verzi, že za smrt Ivety Bartošové může někdo jiný než ona sama, pak je hlavním „spoluviníkem“ publikum, tedy všichni, kteří si kupovali noviny a časopisy s její tváří na titulní straně.
Žánrová sebevražda
Mezi žánry nikdy nevede jasná, rozpoznatelná hranice. Už dávno, pod vlivem trhu, tedy čtenářského zájmu, se vpilo jedno do druhého.
S rakví slavné zpěvačky, která už roky nenatočila žádnou desku, mizí i svět, kde je možné všechno, cirkus, kde je všechno jen „možná“ nebo „údajně“ a klíčová fakta pronáší „zdroj, který si nepřál být jmenován“.
Mezi novináři obou základních médiálních žánrů (tedy tzv. bulváru a tzv. seriozních listů) panuje nesnášenlivost, která sice čtenáře nezajímá, ale například ve Velké Británii způsobila zánik kultovního bulvárního nedělníku News of the World. Zavření těchto úžasných novin proběhlo, jak jinak, ve jménu „morálního rozhořčení“, tedy na základě faktu, že odposlouchávat cizí telefony je nemravné.
Ano, novináři News of the World odposlouchávali telefony a v tomto případě využili informace z telefonu zavražděné dívky. Odposlechy ale běžně využívají i novináři z tzv. seriozních médií – včetně těch českých – a nikdo se nad tím nepozastaví. Odposlechové aféry americké vlády – strážkyně morálky, demokracie a lidských práv celého světa – raději ani nezmiňujme.
Requiem ... ale pro koho?
S rakví Ivety Bartošové zmizela v plamenech uprostřed urnového háje i zlatá éra českého tištěného bulváru. Sotva se v dohledné době objeví celebrita, jejíž život a soukromí by se stalo do takové míry veřejným majetkem. Vítejte ve světě, kde už není žádné „údajně“ nebo „prý“, vítejte ve světě, kde je možné všechno. Vítejte ve světě internetu.
Fenomén Bartošová byl esencí bulvárního vnímání reality: Není důležité, co člověk umí, dokonce ani jak vypadá, ale to, jaký má příběh. V příběhu halucinující zpěvačky zazářil seriálový jo-jo efekt ve své krystalické podobě. Nebyl ale jen o tom, jak hubne a tloustne, ale o potácení se mezi životem a smrtí.
Čtěte ZDE: Restart číslo 2: Deset jednoduchých tipů, které pomohou zlepšit život každého z nás. A o jednom začátku, který zvládne i kojenec
Příběhy ze světa slavných začal Blesk uveřejňovat v roce 1992 a tento úhel pohledu ho okamžitě katapultoval na první místo v prodejích. Každý krok stranou, pokus o návrat k „normálnímu životu“ končil fiaskem, tedy prudkým poklesem prodaného nákladu.
S rakví slavné zpěvačky, která už roky nenatočila žádnou desku, mizí i svět, kde je možné všechno, cirkus, kde je všechno jen „možná“ nebo „údajně“ a klíčová fakta pronáší „zdroj, který si nepřál být jmenován“.
Nová doba a příběhy
Bulvár, tištěný i elektronický, žije i z Ivetiny smrti několik dalších týdnů. Čtenář si vychutnává scénář, mnohokrát použitý a osvědčený léty praxe: Smrt, spekulace jak k ní došlo, poslední slova, nemusela zemřít, pohřeb, kdo přišel, kdo nepřišel, snímky plné emocí, válka o dědictví, hrob, o který se nikdo nestará, případně záhadné květiny od tajemného ctitele.
Až utichne příběh a květiny uschnou, média si vytvoří novou Ivetu Bartošovou. Na stranách tisku už ale budou jen drobky – otisky času a dějů, proudící internetem. V době, kdy má každý svou kameru a v realitě takřka neexistuje jev, který by nebyl zaznamenán, se bude interpretace košatit podobně, jako životní příběh Ivety Bartošové – mnoha cestičkami, v několika vrstvách a nezávisle na sobě.
Není to tak dlouho, kdy na tzv. „fake“, uveřejněný kdesi na twitteru o sebevraždě prezidenta Obamy, zareagovala burza poklesem kurzu dolaru. Svět internetu se proťal s realitou, zdeformoval ji – a pak se vše, jako míč, promáčklý nohou fotbalisty, vrátilo zpět do svého původního proměnlivého tvaru.
Bulvár je „poctivý“ tím, že je měřitelný – zájmem čtenářů. Stejně jako facebooková stránka počtem „kliků“ nebo „lajků“. Tváří v tvář realitě to ale vypadá, že „lajci“ jsme všichni. Nevíme, neznáme, nepochopíme. A to je pořád jenom začátek. Bude to čím dál horší. Lépe už bylo.
