Neslýchaná ostuda. Šedesát devět let po skončení Druhé světové války poprvé nepřišel prezident republiky ani předseda vlády poděkovat a poblahopřát velvyslanci Ruska. Představiteli země, která měla spolu s Američany rozhodující podíl na osvobození německého protektorátu Böhmen und Mähren z nacistické okupace.
Bývalý prezident Václav Klaus na oslavu Dne vítězství naopak přišel. Ale to je jen malá náplast slušnosti na nevídaný karneval křupanství. „Příkladně“ ohnuté hřbety – to je hlavní poselství tohoto skandálu o České republice, respektive o její politické reprezentaci dnešních dní.
Oslavy vítězství – s poraženým
Miloš Zeman se ukázal jako vskutku loajální „zastupující říšský prezident“ Evropské unie a její „vedoucí síly a předvoje“, Německé spolkové republiky. Kdo ví, třeba za to „vyfasuje“ eura na svůj „kanál“. Měl by aspoň čím chodit. Ta hanba je o to viditelnější, že se tři dny předtím v hlubokém předklonu vlichocoval německému prezidentu Gauckovi. Recepce střídala recepci, kompliment stíhal kompliment, vzájemně si vyměnili vyznamenání, a aby toho nebylo dost, jezdil s ním i večeřet – a jistě též oslavovat „vítězství nad nacismem“ – na německou ambasádu. Na tu ruskou si však cestu nenašel.
To všechno ve dnech, kdy vzpomínáme na nespočetné lidské oběti, které stálo v pořadí druhé světové válečné šílenství vzešlé z německé půdy. Jenže Německo je dnes již opět velmoc a spolu se Spojenými státy opět vyhrožuje Rusku. Že by do třetice všeho dobrého?
Exprezident Václav Klaus na oslavy vítězství nad nacisty na ruskou ambasádu přišel. Ví, čeho se za to od médií dočká. Nepůjde o nic nového, „užívá si“ toho nejméně posledních dvacet let. (...) Jak vidno stále ještě není „soukromník“, a je si proto jistě také vědom ohrožení českých národních zájmů v současném protiruském tažení pod záminkou ukrajinské krize. A je slušný člověk. Ví, že poděkování za zničení německého nacismu bude vždy patřit jak Američanům, tak Rusům.
Záminkou je aktuálně občanská válka na Ukrajině, kterou rozpoutaly právě tyto dvě země (a zavlekly do toho celou „loajální“ EU). Spojené státy do přípravy státního převratu na Ukrajině investovaly nejen přiznaných pět miliard dolarů, ale účastní se dál i „protiteroristické operace“, jak kyjevští pučisté nazývají tažení proti východním regionům, jež pohrobkům nacistů odmítly poslušnost. Šéf CIA v Kyjevě proto dává „bratrské rady“ vraždícím soudruhům.
S Němci opět na Ukrajině
Německý předseda Evropského parlamentu se naproti tomu v České televizi nechal slyšet, že „zatím“ není ještě vhodná chvíle, aby na Rusko zaútočilo americko-německé NATO. A česká média na to... nic. Naproti tomu – jak jsme o tom psali – dokonce už i v německých médiích se začíná diskutovat o tom, proč vojáci Bundeswehru (pod pláštíkem mise OBSE) opět po necelých sedmdesáti letech pochodovali po Ukrajině. A česká média na to... nic.
V této situaci český prezident a předseda vlády „bojkotují“ připomínku konce války na ruském velvyslanectví. Snad jen 144 000 německými nacisty zabitých sovětských vojáků, jejichž označené i neoznačené hroby jsou po celém území našeho státu, jsou tichou obžalobou primitivního poklonkování našich politických elit nástupnickému (vzorně demokratickému) státu Hitlerovy Třetí říše – právě v tyto dny. Proč se spolu s ním tak odhodlaně věnují „vývozu naší vzorné a skvěle fungující demokracie“ do celého světa, aktuálně na Ukrajinu?
Ubohost a zbabělost českého prezidenta ještě zvýšil fakt, že za sebe poslal na ruské velvyslanectví šéfa zahraničního odboru Hradu Hynka Kmoníčka, svého tajemníka Jiřího Hlinovského a tiskového mluvčího Jiřího Ovčáčka. Ten prohlásil, že "...pan prezident se zúčastnil pietního aktu na Vítkově a zaštítil oslavy 8. května, tedy den státního svátku České republiky." Kdyby mlčel, udělal by lépe.
Jako za bolševika – jen naopak
Na Vítkově totiž také zaznělo, jak je báječné, že slavíme konec války 8. května, spolu s našimi současnými spojenci, a nikoli o den později se spojenci bývalými. Další křupanská urážka padlých vojáků i civilistů – a vlastně popření Pražského povstání. Noví soudruzi totiž ochotně popřou cokoli, včetně historických faktů. Je to dlouholetá tradice.
Čtěte ZDE: Svérázná připomínka pádu Třetí říše: V Praze se objímá Zeman s německým prezidentem. Merkelová s Obamou hrozí Rusku. Už Hitler věděl: Ukrajina je klíč k pochodu na Východ
V Praze válka nacistickou okupací fakticky začala – a také na evropském kontinentě v Praze skončila. Devátého, nikoli osmého května, kdy z Berlína dorazily jednotky Rudé armády. Znamená to snad, že ti – Češi i Rusové – kteří zahynuli mezi osmým a devátým – už nebyli oběti války a nacistů? Koho tedy?
Po komunistickém „sametovém“ státním převratu 1948 jsme museli „zapomenout“ na americké osvoboditele Plzně. Diktát historické lži patřil mezi typické projevy totality. Přinést kytičku padlým Američanům či dokonce vyvěsit vlajku s hvězdami a pruhy znamenalo přinejmenším stát se „podezřelým“. Dnes je to úplně stejné – pouze naopak. Tentokrát jsou to zase Rusové a jejich vojáci padlí za naši svobodu, které si nesmíme připomínat. Alespoň tak nám to vládnoucí elity svým „bojkotem“ Dne vítězství sdělují. A média jim tleskají. A hanba je nefackuje.
Noví disidenti
"Je to překvapující a pro mě trošku smutné, že se pan prezident a ministři rozhodli nejít. Zřejmě ten tlak z určitých míst je takový, že český politik raději ohne hřbet. Já jsem dostal pozvání a především sem jdu vyjádřit to, že když v roce 1945 maminka s otcem utíkali z lágru, tak je sovětská armáda osvobodila," řekl iDNES.cz „odbojný“ poslanec ČSSD Jaroslav Foldyna. „Jeho“ předseda vlády Sobotka na to zatím nereagoval. Doufejme, že ani nebude, nebo ještě při svých intelektuálních schopnostech řekne něco podobně ostudného, jako prezidentův mluvčí Ovčáček.
„Sice chápu ty motivace k tomu bojkotu, také mám kritický názor na některé kroky Ruské federace v souvislosti s Ukrajinou, ale myslím, že zvolit toto datum, které je datem konce války a vítězství nad nacismem, není vhodné. Členové mé rodiny zahynuli v Osvětimi a za vítězství nad fašismem jsem vděčný,“ řekl médiím exministr Kavan (ČSSD), Zemanův loajální přítel.
Na oslavu Dne vítězství na ruskou ambasádu přišlo naproti tomu například vedení nové strany Národní demokracie. Média ji buď skandalizují či naopak bojkotují, protože kandiduje ve volbách do Evropského parlamentu. A na rozdíl od ostatních jí české zájmy nejsou lhostejné. A to je přece v protektorátu nepřípustné.
Je to všechno dokonale absurdní. Cosi přesného vypovídá o naší realitě, že se tu přirozeným způsobem vlastně formuje skupina „nových disidentů“. Skutečných, nikoli těch z pražské kavárny. A proto není ani nutné vyhlašovat při tom jakoukoli „Chartu“. Média i tak z nich již dlouho v nekončících kampaních dělají „samozvance“, nepřátele státu či „agenty“ Moskvy. Jejich přítomnost na oslavě Dne vítězství k tomu bude dalším střelivem.
Není kam
Úplně stejně, jako když před rokem 1989 jeli někteří s americkým ambasadorem v květnu do Plzně. Nic se nezměnilo – a přece je všechno jinak. Zatímco Havlovi „chartisté“ usilovali o „dialog s režimem“, který nechtěli svrhnout, ale „vylepšit“, přeměnit jej na „socialismus s lidskou tváří“, dnešní disidenti stojí před daleko složitějším úkolem: Zůstat svobodnými lidmi s vlastním názorem.
Čtěte ZDE: Skandál: Sprostoty a obscénní výrazy z ruských médií zmizí. Příkladná praxe „svobody slova“ v ČT: Předvolební cenzura spotu Národní demokracie. Podívejte se na zakázané video
Mizející občanské svobody jsou již dlouho výrazem nastupující totality Nového světového řádu. Americké i evropské vládnoucí elity jsou jeho „vybudování“ zcela oddány – a devótní kývači na vrcholu protektorátní mocenské pyramidy v Čechách a na Moravě jim v tom s upachtěnými souhlasnými úsměvy sekundují. Boj nových disidentů proto nemůže být bojem za „vylepšení“ současného režimu, ale skutečným zápasem o svobodu. S tím rozdílem, že dnes už „není kam emigrovat“.
Dva prezidenti
Exprezident Václav Klaus na oslavy vítězství nad nacisty na ruskou ambasádu přišel. Ví, čeho se za to od médií dočká. Nepůjde o nic nového, „užívá si“ toho nejméně posledních dvacet let.
Boj za občanské svobody a standardní demokracii proti absolutní převaze totalitářských neobolševických havlistů je jeho obtížným údělem i po skončení „prezidentství“. Jak vidno stále ještě není „soukromník“, a je si proto jistě také vědom ohrožení českých národních zájmů v současném protiruském tažení pod záminkou ukrajinské krize. A je slušný člověk. Ví, že poděkování za zničení německého nacismu bude vždy patřit jak Američanům, tak Rusům.
Prezident Miloš Zeman volí opačnou cestu. Demonstrativně v souhlasu s mainstreamem „bojkotuje“ jednoho z vítězů Druhé světové války. Místo toho se „mucká“ na Hradě obřadně a (snad jen) symbolicky s hlavou dědiců poražené nacistické mocnosti, „německým Havlem“.
Vždyť Německo již není poražené. Naopak. Po devětašedesáti letech, v důsledku „projektu“ EU, je z něj opět významná velmoc. Pozná se to kromě jiného podle toho, že již zase útočí na Rusko. Něco jako české národní zájmy jsou v tomto případě pro úřadujícího prezidenta – říšského místodržícího – nezajímavé. Jde mu na prvním místě o něj samotného. Ostatně jako vždycky. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Nemyslí si pro jistotu nic. Nebo spíše, řečeno s Ludvíkem Vaculíkem: Má na všechno nejméně dva názory...
Stejně jako šéf socialistů Sobotka či předseda vlády Babiš. Karel Schwarzenberg by to neudělal lépe. Máme, co jsme chtěli.
