"Nauč se třeba třešně krást. Kak jako kos a drozd. Anebo už buď hodná myš, chrupej i suchý list, až řeknou ti: Jen špenát smíš, pěkně ho začni jíst." Ne ne. myš ví, že sýr je slast. Kdo sýra by se vzdal? A běží najít někde past. co řekne „Račte dál!" Ze slabikáře pro I. ročník ZS (J. Štroblová)
První kapitola
Paní Bovaryová
„Ušijeme si kretony, Evo," oznámila zničehonic matka a záhadně se pousmála.
Za okny se proháněl nevlídný prosincový déšť a měnivý vítr ho čas od času ve vlnách roztloukal na skleněných tabulích. Snad to byly ty zvuky, které Evu rozteskňovaly, svíraly sanice, v ústech míchaly syrově trpké sliny a celé tělo jako by rozkládaly do hluboké malátnosti, takže si připadala unavená. Velmi unavená. Teď ale sebrala všechnu sílu a vložila ji do otázky, aby zazněla ve stejně neutrálním tónu jako vždycky a po všechna léta, kam až její kostrbatá paměť sahala:
„Kretony?"
Odvrátila se od okna a zadívala se na matku. Bádala zkušeně v jejím tajuplném úsměvu, pozorovala, jak zvolna uhasíná v předstíraných myšlenkách. Mlčky čekala na vysvětlení, protože tohle byla skutečná událost. Matka si ale dávala na čas.
Stmívalo se, v násypných kamnech občas zašramotilo, jak se uhlí posouvalo k roštu. Eva seděla u okna, na jeho rámu přidržovala otevřenou knihu, jejíž stránky do této chvíle šustivě obracela, aby to vypadalo, že si čte. Ve skutečnosti bloudila očima po rozmáčené ulici a zahradě protější vilky, kde měla každou chvíli zahlédnout Josefa. Bylo nebezpečí, že matčino převratné sdělení jí dnes vezme jedinou příležitost.
„Abys věděla, už jsem je koupila," řekla konečně matka a sáhla po brýlích na stole. V Evě se všechno sevřelo. Znala tohle gesto, které se objevovalo pravidelně na počátku delších debat.
„Ukážeš mi je?" chtěla záležitost uspíšit, ale to bylo trestuhodné přeskakování následností věcí. Matce přišlo tak neomalené, že se raději tvářila, jako by otázku přeslechla. Velkorysost jí připadala namístě. Měla ostatně vždycky dobrý pocit, když dokázala dceři sem tam něco drobného prominout. Byla přesvědčena, že tím její výchova dostává správné proporce hloubky a účinnosti.
„Koupila jsem je, ano," opakovala. „Co nevidět tu zase budou svátky a my měly na vánoce přece vždycky něco nového v domácnosti. Vzpomínám, jak se ti vloni líbila ta porcelánová váza s modrým vzorem." Neznámo proč se šibalsky usmála, ale hned nechala úsměv zjihnout v povytaženém obočí: „Na výročí jsme ji odnesly tatínkovi na hrob."
Eva v zádech ucítila, že Josef právě přechází ulici. Zoufale se chtěla otočit k oknu, ale neodvážila se. Tušila klapnout zahradní branku, počítala kroky, které mu zbývají k domovním dveřím, představovala si, jak hledá správný klíč, odemyká — a přitom třeba krátce vzhlédne k oknu, za kterým seděla, pak za sebou zavře... a je po všem.
„Říkám si, kdovíkolik společných vánoc nás ještě čeká. Může se stát, že třeba já..."
„Ale maminko."
„Anebo ty..."
„Já?" podivila se Eva.
„Můžeš se vdát a zůstanu tu sama. No... bylo by na tom něco divného, kdyby ses vdala?" A ačkoli v hustém šeru neviděla dceři do obličeje, dokázala by teď jiným smyslem zachytit každé sebenepatrnější gesto, pohyb, změněný výraz. Svaly celého těla se jí při tom vteřinovém čekání napnuly jako před skokem. Kořist ovšem proje¬vila dokonalou netečnost, a tím podle starých zásad vrátila všechno v mžiku do normálu.
„Jsou pěkný... tedy ta látka. Zaplatila jsem za ni sice hromadu peněz, ale myslím, že se ti bude líbit, takže si nebudu připadat tak marnotratná."
Vstala a odešla vedle. Z otevřených dveří zavanula vlhká zima. Byt měl ještě dva rozlehlé pokoje s několika velkými okny, ale topilo se zásadně jen v kuchyni, neustále trochu potemnělé, kde se také odbýval veškerý život v bdělém stavu.
Matka si dávala se svým překvapením na čas, ale Eva se celou dobu na židli ani nepohnula. Pozorovala tenkou škvíru ve dvířkách kamen, kterou probleskoval líně se převalující oheň. V šeru byl stále zřetelnější a chvějivé obrazy, které začínal kreslit po stěnách, dívku opět rozdíraly a rozteskňovaly. Nebylo jí to příjemné, ráda by to v sobě zadusila, bála se okamžiku, až se matka vrátí, pozná to na ní a bude chtít vědět, nač myslí.
Obvykle se před matkou dokázala dokonale ovládat, poručit si, ivárit se a mluvit tak, jak se od ní čekalo. Jenže tohle rozpoložení, promíchané s poskakujícími obrazy ohně na stěnách a občasným /abubnováním deště do okenních skel, nemělo žádnou rozpoznatelnou příčinu, mdle se v ní jenom přelévalo s nasládlou vůní vařeného mýdla, jako když někdy v ohromném hrnci na plotně vyvářely ložní prádlo.
Matka si však naštěstí ničeho nevšimla. Byla příliš zaujatá kretónovým vytržením. Zlobila se spíš na sebe, že nechala otevřené dveře:
„Tak to vidíš. Pořád tě honím, abys zavírala, aby neutíkalo teplo, a potom sama zapomenu."
Balíček zavinutý v hedvábném papíru položila nejprve na židli, pak stáhla ze stolu ubrus, pečlivě ho složila a holé dřevo ještě přejela utěrkou.
„Není skoro vidět, posvítíme si." Přešla ke dveřím a s rukou na vypínači řekla: „Zatáhni přece."
Eva otevřela vnitřní okno a sáhla po šňůře, když v okně protějšího domku uviděla Josefa. Stejně jako ona sahal po šňůře rolety. Vtom matka nečekaně brzy otočila vypínačem. Jindy by jistě počkala, až roleta sjede dolů, dnes ale byla záležitostí s kretony tak vzrušená, že se neovládla.
Stáli vteřinu v oknech proti sobě a trochu překvapeně se pozorovali. Potom Josef rozevřel na pozdrav dlaň a položil ji na sklo. A usmál se. Viděla to naprosto zřetelně, usmál se na ni! Prudce zatáhla za šňůru a roleta sjela, div nevyskočila z držáků.
Celá kniha zde bude brzy k přečtení a ke stažení
Doporučujeme
Radomír Malý Kniha Humanisté nebo satanisté? Jejímž autorem je brněnský katolický historik PhDr. Radomír... více čtěte zde
Petr Hájek První kapitola:Uprostřed hustého ticha stály tři bělostné kovové postele. U každé kovový noční... více čtěte zde