V amerických talk show i komentářích na internetu, stejně jako v přednáškách našich think-tanků, se objevuje vzrůstající znepokojení událostmi za našimi hranicemi. Cítíme úbytek prestiže Spojených států všude po světě a většina z toho viní prezidenta Obamu. Stejně však neslyšíme od americké střední třídy volání po „Akci ještě dnes!“, aby prezident podnikl jasné kroky ke změně vnímání Ameriky jako ustupující mocnosti. Proč?
Kdybychom mohli vyjádřit zdánlivou lhostejnost mlčící většiny Američanů k zahraničněpolitickým porážkám jejich země jedinou větou, nejspíš by to byla jednoduchá otázka: „Proč by nás to mělo vůbec zajímat?“
Proč by to, zda nad Simferopolem vlaje ukrajinská nebo ruská vlajka, mělo být tak důležité, abychom na místo posílali válečné lodě, bojové jednotky a vojáky? Proč bychom se měli motat do sporů Japonska s Čínou o deset tisíc mil vzdálené ostrůvky?
Popravdě řečeno, odpovědi našich elit jsou nepřesvědčivé.
Střet světla a tmy je passé
Jedna možná odpověď je, že nás současné americké války nezajímají prostě proto, že v nich nevidíme žádný zásadní národní zájem – ať jde o Sýrii, nebo o Krym, Afghánistán, nebo Irák, Jihočínské moře, nebo ostrovy Senkaku.
George W. Bush prohlásil, že posláním Ameriky je „svrhnout tyranii v celosvětovém měřítku“. Zdá se, že nové božstvo, kterému se Amerika začala klanět, je zlaté tele. Říká mu demokracie.
Kromě toho zmizel hlavní faktor, který motivoval půlstoletí obětí ve Studené válce, včetně devadesáti tisíc mrtvých v Koreji a Vietnamu – víra v to, že vedeme síly světla v zásadním střetu se silami temnoty, které vládnou čínsko-sovětskému impériu. Velký souboj ideologií 20. století – mezi totalitarismem a svobodou, komunismem a kapitalismem, bojovným ateismem a křesťanstvím – už není.
Komunistické impérium se zhroutilo. Zbývají z něj jen náplavy v zátočinách jako je ta kubánská. Marxismus-leninismus jako ideologie, která vedla supervelmoci, je mrtev. Komunistická strana možná vládne Číně, ale čínský státní kapitalismus současně produkuje miliardáře, kteří opravdu nemávají na každém kroku červenými knížečkami. Leninovy tělesné pozůstatky jsou sice stále na Rudém náměstí a Maovy na náměstí Tchienanmen, ale jejich hroby jsou turistickou atrakcí, ne chrámem, kde by se stávaly objektem uctívání pro světské „věřící“.
Nová ideologie celého světa
Jediným regionem, kde lidé stále ještě bojují a umírají pro víru, na jejíchž základech chtějí vybudovat svět, je oblast islámu. Faktem však je – jak si povšiml ředitel CIA Richard Helms – že tři národy, které si zvolily islám za svou ideologii, tedy talibánský Afghánistán, Ajjatoláhův Írán a Súdán, jako státy selhaly.
Jenže když zemře ideologie, která řídí národ nebo civilizaci, musí ji něco nahradit. Zdá se, že to, k čemu se obrací lidé i vlády všude po světě, je národ.
Čtěte ZDE: Občanská válka v USA? Rozbuška doutná: Chystá se Pochod na Washington. Stráví Obama texaský řízek po ukrajinsku? Nebo je všechno jinak?
Vladimír Putin si vzal zpět Krym a vyhlásil se ochráncem všech Rusů v republikách bývalého Sovětského svazu. Čína prosazuje nároky vůči Japonsku v Jihočínském moři. Zakládá je na mapách z 19. století, národním sebevědomí ze století jedenadvacátého a pohon jim dodává nenávistí vůči Japoncům, zrozenou z brutálního dobývání Číny jejím sousedem mezi roky 1931 až 1945.
Jak reaguje Japonsko? Ne novým důrazem na božský původ svého císaře, jak by učinilo před sto lety. Premiér Shinzo Abe apeluje na nacionalistické nálady ve společnosti a snaží se o revizi pacifistické ústavy, oktrojované Japonsku po Druhé světové válce.
Zlaté tele
Zdá se, že i Amerika hledá náhradu za antikomunismus, která by ospravedlnila její intervence všude po světě. Jenže se stejně tak zdá, že ony intervence mají čím dál méně společného se skutečnými národními zájmy.
Bush I. mluvil o budování „Nového světového řádu“. Ta věta se nyní stala příslovečnou. George W. Bush prohlásil, že posláním Ameriky je „svrhnout tyranii v celosvětovém měřítku“. Zdá se, že nové božstvo, kterému se Amerika začala klanět, je zlaté tele. Říká mu demokracie.
Ale když demokracie – což jinými slovy znamená jen všeobecné a rovné volební právo – přinesla vítězství Hammásu v Palestině, nebo Muslimského bratrstva v Káhiře, najednou se začalo zdát, že Americe demokracie zase až tak moc nevoní.
Demokracie jako autobus
Když skončila Studená válka, Francis Fukuyama si myslel, že se blížíme ke „konci historie“, kdy se jako jediný politický systém, přijímaný celým lidstvem, prosadí liberální demokracie. Jenže se zdá, že nejen v Rusku a Číně, ale i ve většině Evropy a Třetího světa, není demokracie pro politický lid ani tak cílem, jako spíš nástrojem k prosazení vlastních forem vlády. Volání vlastního národa či kmene se ukazuje důležitějším. A západní „evangelium“, hlásající, že všechna náboženství, rasy, národy i kmeny jsou si rovny a mělo by se s nimi podle toho zacházet, je sice hlasitě vyznáváno, ale nikdo podle něj nejedná.
Turecký ministerský předseda Recep Tayyip Erdogan nazval demokracii autobusem, ze kterého vystoupíte, když dojede na vaši zastávku. Erdoganovou zastávkou je umírněný islamistický režim, který odpovídá jeho zásadám i zásadám jeho strany.
Je pochopitelné, že by se množství zemí po celém světě líbilo, kdyby za ně Amerika bojovala jejich války. Ale ačkoli to může být v jejich zájmu, měli bychom se ptát: je to v zájmu našem?
Jinak se dost možná americké impérium, poslední z velkých západních impérií, zhroutí stejně náhle, jako ostatní velké říše 20. století.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde