O Velikonocích se zjevuje Bůh v jednotě se svým světem a s člověkem, kterého stvořil. Oslavujeme třetí a konečný začátek s námi. Jemu předcházely dva jiné. Boží první začátek: Stvoření Velikonoční liturgie nezačíná náhodou o velikonoční noci zvěstováním biblické zprávy o stvoření. Na jejím začátku řekl Bůh: „Ať je světlo. A bylo světlo.“ (Gn 1,3) Papež Benedikt XVI. z toho vyvodil ve svém prvním kázání jako papež tyto důsledky: „Nejsme náhodnými a nesmyslnými produkty evoluce. Každý z nás je plodem Boží myšlenky. Každý jsme chtěný, každý jsme milovaný, každý jsme potřebný.“ Věříme tedy v Boha Stvořitele, který stvořil svět kvůli člověku a lidi jako zodpovědné bytosti svého stvoření.
Učení o podobnosti člověka s Bohem je nejdůležitějším zákonem svobody a rovnosti v dějinách práva. Neexistuje žádný větší výrok o důstojnosti člověka, než že je obrazem Božím. To platí pro každého člověka od prvního okamžiku jeho vzniku až do jeho přirozeného konce. Proto jsou všichni lidé vybaveni stejnou důstojností. Bůh předal svět člověku, aby jej podle jeho příkazu „obdělával a střežil“ (Gn 2,15). Ale my víme z prastarého biblického příběhu, že člověk se nedržel Božího pokynu.
Už v první knize mluví Bible o bratrovraždě a o něco později, že lidé chtěli postavit v Babylonu věž, která by sahala do nebe. V řeči Bible to znamená: Stavíme město bez Boha! Nepotřebujeme Boha! Následek se dostavil: věž zůstala v sutinách. (srov. Gn 11) Když lidé už nechtějí poslouchat Boha, pak jim chybí základ pro jejich soužití. Společnosti hrozí, že se rozpadne, protože se už nemůže dohodnout na základních hodnotách. Lidé si navzájem nerozumí, vznikají nepokoje a války, morálka se stane křehkou. Mohlo by se říci: První začátek Boží s lidmi ztroskotal.
Boží druhý začátek: Svazek s Jeho lidem
Ale potom začíná Bůh s člověkem podruhé: Vyvolil z celého lidstva Abraháma a dal mu zaslíbení, že z něho vzejde velký národ, kterému bude přikázána určitá zem, a že Abrahám dostane potomka, skrze něhož budou požehnány všechny národy na zemi. (srov. Gn 12) Tím jedná Bůh podruhé s lidstvem, že vytváří národ a s ním uzavírá svazek. V postupném plnění zaslíbení Božího osvobozuje svůj národ skrze Mojžíše z egyptské poroby. Tento největší zázrak dějin Izraele je důvodem, proč zbožní Židé dodnes slaví své velikonoce právě jako svátek jejich vysvobození z Egypta a vstupu do „zaslíbené země“.
Ale lid Boží bude znovu nevěrný Bohu. Láme svazek uzavřený mezi Mojžíšem a Bohem tím, že pohrdl Desaterem přikázání a začal se klanět zlatému teleti jako Bohu. Božím trestem za toto a další narušení svazku byly podle přesvědčení biblických Písem zničení Jeruzaléma roku 586 před Kristem, ztráta Svaté země a cesta do babylonského zajetí.
Tak dochází ke třetímu, poslednímu a konečnému začátku Boha s jeho světem: Jeho Syn se stal člověkem, trpěl a zemřel, vstal z mrtvých.
Tam vystoupil prorok Ezechiel a prohlásil: Izraelité neposlouchali Boha a od Boha seslaní „pastýři“ zklamali. V této beznadějné situaci slibuje Bůh „svatému zbytku“ svého národa skrze proroka Ezechiela: „Neboť tak mluví Bůh, Pán: Teď vyhledám sám své ovce a budu se o ně sám starat. Tak jako se pastýř stará o zvířata ze svého stáda, toho dne, kdy je uprostřed svých ovcí, které zbloudily, tak se starám o své ovce a přivádím je ze všech těch míst, kam se rozptýlily za tmavých, ponurých dnů. Vyvedu je z národů, vyberu ze zemí a společně přivedu do jejich země.“ (Ez 34,11–13) Dále říká Bůh skrze proroka: „Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, který je bude pást“ (Ez 34,23), a nakonec: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, a já vám budu Bohem, je výrok Panovníka Hospodina.“ (Ez 34,31)
Že se nejedná o politický, ale „duchovní“ nový začátek, naznačuje prorok těmito větami: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha... budete mým lidem a já vám budu Bohem.“ (Ez 36,26–28) Bůh sám bude tedy pastýřem, který vede svůj národ, potom co dosavadní pastýři zklamali (srov. Ez 36,16–32), jak nám to říká liturgie o velikonoční noci.
Boží třetí začátek: Vzkříšení Ježíše
A tím jsme u třetího a posledního začátku Božího s jeho světem, totiž u toho, který podle zaslíbení proroka Ezechiela říká sám o sobě: „Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř dává svůj život za ovce.“ (Jan 10,11) Tento pastýř je náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, který se stal člověkem. Ten třetí Boží začátek už nebude překonán. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvíval Bůh k našim otcům ústy proroků; v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu.“ (Žid 1,1) Tento Syn přišel, aby s námi sdílel náš život až k potupné smrti na kříži. A On to vykonal, aniž by ztratil víru v Otce. (srov.Lk 22,42) On vzal naši vinu na sebe, aby tak vykoupil svět, celé stvoření a lid Boží. Současně se stal hlavou nového Božího lidu, který s ním zůstává nerozlučně spojen. Toto spojení, které se zdálo být zpřetrháno jeho smrtí na kříži, zjevil Ježíš svým učedníkům tím, že se jim ukázal jako Zmrtvýchvstalý a živý. Byly to ženy, které se staly prvními svědky jeho vzkříšení. Šly k hrobu a našly jej prázdný.
„Anděl Páně... řekl ženám: »Nebojte se. Vím, že hledáte Ježíše, který byl ukřižován. Není zde; byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte se podívat na místo, kde ležel. Jděte rychle povědět jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých.«“ (srov. Mt 28,1–7) To je to, co o Velikonocích oslavujeme. To je poslední začátek Boha se světem, začátek, který zůstane navždy, ale není vůbec dokonán. Rozhodující obrat v dějinách lidstva je už tedy za námi. Potřebujeme se jen na Krista navázat, v Něho věřit, jít cestou jeho následovníků. Pak nám dá Bůh odpuštění všech vin a život věčný. Jsme vykoupeni z hříchů a smrti. To je radostná zvěst Velikonoc, která se bude lidu Božímu zvěstovat „až na sám konec země“ (Sk 1,8).
Čtěte ZDE: Velký pátek: Největší zlom v dějinách světa. Kristovo utrpení a smrt na Kříži se týká všech: dobrých i zlých. Zatmění na Golgotě jako znamení i pro dnešní dobu?
Křest je pro každého z nás začátkem této cesty, proto byl v dřívější církvi udělován o velikonoční noci. O velikonoční noci slyšíme z dopisu apoštola Pavla k Římanům toto poselství: „My víme, že Kristus vstal z mrtvých: už nezemře. Smrt nemá nad ním žádnou moc.“ (Řím 6,9) Ani nad námi, když v Něho věříme, když se necháme pokřtít a jdeme po cestě, po které šel před námi. A proto patří k velikonoční slavnosti obnova křtu.
Velikonoční svíce, kterou zapálíme o velikonoční noci a která nám každou neděli bude svítit při bohoslužbě, je znamením vzkříšeného Pána. Světlo velikonočního slunce, které svítí do temnoty, nebude nikdy uhašeno. V liturgii velikonoční noci ponořujeme svíci třikrát do velikonoční vody, vody křestní, a necháme se tou vodou pokropit a tím vyjadřujeme: Patříme k Němu. Proto se označíme, když vstupujeme do kostela, svěcenou vodou.
Dokončení
Svět není Bohem opuštěný, on je stvořeným dílem Božím. Světu Bohem darované světlo je sice vinou lidí zatemněno, ale nezhasíná. Vždyť Bůh zůstává svému stvoření věrný i po „pádu do hříchu“. Povolává si lid ze všech národů, aby jej zapojil do služby „spásy světa“. Boží světlo svítí svému lidu na cestě z Egypta pouští do zaslíbené země.
Po prvním začátku Božím, po stvoření světa, následuje tedy druhý: povolání lidu Božího a jeho provázení dějinami Duchem Božím. Ani stále znovu následující „nabourávání svazku“ ze strany tohoto lidu nemůže odradit Boha, aby svému závazku zůstal věrný.
Tak dochází ke třetímu, poslednímu a konečnému začátku Boha s jeho světem: Jeho Syn se stal člověkem, trpěl a zemřel, vstal z mrtvých. V tomto smyslu zní jedna orace vánoční doby: „Bože, ty jsi člověka podivuhodně stvořil a ještě podivuhodněji obnovil.“ K tomu došlo tak, že se stal jedním z nás, šel cestou víry až k smrti a „třetího dne“ vstal z mrtvých a sedí na pravici Otce. Naše cesta s Ním k Otci se začíná ve křtu. Apoštol Pavel říká ve svém listu Římanům: „My všichni, kteří jsme byli s Ježíšem Kristem pokřtěni, jsme byli spolu s ním pohřbeni...
Jestliže jsme s ním srostli tím, že jsme mu podobni ve smrti, budeme mu tak podobni v jeho zmrtvýchvstání.“ (Řím 6,4–5) Pro nás platí to slovo, které řekl svým učedníkům v „řeči na rozloučenou“: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci“ (Jan 20,17), a konečně: „A když odejdu a připravím vám tam místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já.“ (Jan 14,3)
V této víře se modlíme při každé mši svaté po proměňování: „Tvoji smrt, Pane, zvěstujeme, tvoje zmrtvýchvstání vyznáváme, dokud nepřijdeš ve slávě.“ Potom dokoná Bůh skrze svého „jednorozeného Syna, našeho Pána Ježíše Krista“ svůj trojnásobný začátek s námi lidmi, jak se praví v prefaci neděle Krista Krále: „Až jednou bude celé stvoření poddáno jeho vládě, předá On Tobě, svému Otci, věčné, všeobjímající království: království pravdy a života, království svatosti a milosti, království spravedlnosti, lásky a pokoje.“
Pak budou Velikonoce dokonány.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde