Zpráva o sebevraždě čtrnáctiletého Filipa, která nedávno proběhla médii, nejprve vzrušila jen bulvár. A to nejspíš jen proto, že nešťastný hoch byl příbuzný jakési televizní moderátorky, paní Janečkové. Vzápětí ale zatroubili do útoku homosexuální aktivisté, kteří si neváhali tuto tragédii cynicky přivlastnit a vytěžit z ní nějaký ten kapitál: mladík se zasebevraždil údajně proto, že byl gay a nesnesl šikanu a útrapy, jimiž byl vystaven od svého homofobního okolí.
Událost si nenechala ujít iniciativa Prague Pride, která srpen co srpen pořádá v pražských ulicích pochody křiklavě vymóděných aktivistů, a dala o sobě tentokrát vědět pěkně v předstihu. Vydala prohlášení, ve kterém hlasitě obvinila českou společnost z homofobie, utiskování a utlačování jinak orientovaných osob a vyzývá své spojence v Sobotkově vládě, aby konečně začali konat a tyto společenské rysy, zjevně tak specifické, potlačili třeba násilím.
Konečně je proti komu bojovat
„Filip nechtěl dál žít ve společnosti, kde je, jen protože je gay, vnímán jako někdo druhořadý, nenormální, špatný; ve společnosti, která není schopná akceptovat odlišnost, ba naopak ji aktivně potírá,“ píše se v prohlášení. Rád bych na tomto místě vyzval iniciativu Prague Pride, ať doloží jeden jediný případ onoho „aktivního potírání“, předem však tuším, že se žádného nedočkám.
Nepřímou vinu na tragické smrti dítěte mají všichni ti, kteří mají neustálou potřebu utvrzovat gaye v tom, že jsou „nejjinější“ ze všech. Nejvíce másla na hlavě mají pánové Czesaw Walek, Jiří Dienestbier a spol
A dále: „Ač se může zdát Filipův případ ojedinělý, v českých školách je bezpočet dětí, které trpí šikanou kvůli odlišné sexuální orientaci. Prague Pride proto vyzývá ministra školství mládeže a tělovýchovy Marcela Chládka a ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřího Dienstbiera, aby urychleně přijali opatření a vytvořili programy, které budou pracovat s předsudky dětí, učitelů i rodičů vůči LGBT lidem“.
Z této části textu už docela mrazí: nepochybuji o tom, že Dienstbier s Chládkem (kde je vůbec soudružka Marksová? Neměli tohle prohlášení dlouho předem připravené v šuplíku?) už mají připraveno mnoho nástrojů na budoucí indoktrinaci nejen dětí, ale i jejich rodičů, a že se pod jejich taktovkou všichni staneme tak „pokrokovými“, až se budeme divit.
Pořadatelé „pochodů pýchy“ to vůbec mají těžké. Oni by rádi bojovali, ale nemají vlastně proti čemu. Česká společnost je navzdory jejich křiku ke gayům tolerantní až až, jejich duhové veselice nikdo nerozhání ostrými náboji jako v jiných zemích, a „veřejní nepřátelé číslo jedna“ Václav Klaus a Petr Hájek už na Pražském hradě nejsou. Proti utlačování homosexuálů v Rusku a dál na východ se protestuje pouze z bezpečí pražské kavárny. Proto se dá s nadsázkou říci, že sebevražda chudáka Filipa jim přišla nesmírně vhod: alespoň se mohou zviditelnit a šikovat své soudruhy do boje proti domnělému, neexistujícímu nepříteli.
Oběť propagandy
Ani já, ani homosexualisté doopravdy nevíme, z jakých důvodů si mladý nešťastník skutečně sáhl na život: o tom, co se opravdu dělo v jeho mysli, neví nikdo nic. Rodina nedávno zveřejnila části Filipova dopisu na rozloučenou (nepochybně nikoli proto, aby se mohla slzící moderátorka nadále objevovat v bulváru!). Hoch se v něm vyznává z názorů, které dobře demonstrují mediálně zasetý zmatek v citlivé mladé mysli:
„Dnešní svět je naprosto plný předsudků a nenáviděnosti k určitým skupinám lidí… to mě hrozně štve a přeji si, aby to tak nebylo, aby se se všemi lidmi zacházelo stejně a aby moje smrt aspoň trochu napomohla k veškeré rovnoprávnosti všech lidí na zemi.“ Smutná pravda tedy je, že se stal obětí homosexuální propagandy. Podle vlastních slov mu život zkrátila vlastní „sexualita“, ale především ona „nenáviděnost“. Člověk by si skoro přál, aby Česká republika měla zákony obdobné těm americkým – v osmi amerických státech je propagace homosexuality, zvláště mezi mládeží, nadále ilegální. Ale to se nestane. Navzdory křiku aktivistů je česká společnost tradičně velmi tolerantní.
Vina padá na aktivisty
Čechrání duhových pírek na takové tragédii je i proto lidsky odporné. Jsou to právě tito aktivisté, kteří neustále vyvolávají v lidech odlišné sexuální orientace pocit jinakosti a abnormality: kdyby tomu tak nebylo, žádné pochody hrdosti by přece neexistovaly. „Slušní“ homosexuálové se nezřídka (i veřejně) vyjadřují v tom smyslu, že se za podobné akce stydí. Nemohu se navíc ubránit dojmu, že ony vlastně existují hlavně proto, aby na nich neomarxističtí radikálové a spříznění politici (jako například ministr Dienstbier) lovili politický kapitál, a možná sbírali sponzorské peníze.
Nepřímou vinu na tragické smrti dítěte mají tedy nikoliv Klaus s Hájkem, jak jsem se už dočetl v jedné internetové diskuzi, ale právě všichni ti, kteří mají neustálou potřebu utvrzovat gaye v tom, že jsou „nejjinější“ ze všech. Nejvíce másla na hlavě mají právě pánové Czesaw Walek, Jiří Dienestbier a spol. A za to, jak se neštítili přihřát si svojí polívčičku na této tragédii, by se měli stydět.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde