Neustále pokračující pokusy moderního lidstva o „osvobození“ člověka, které připomínají sebevražedné narážení hmyzu do rozžhavené lampy, jsou živeny jeho zničujícím nepochopením či záměrným ignorováním vlastní přirozenosti.
Něco tu nehraje
Moderní člověk, tak jak sám sebe konstituoval od 18. století, se totiž považuje podle novodobého „evangelia“ svobody a rovnosti sepsaného Jeanem-Jacquesem Rousseauem, za přirozeně svobodného, dobrého a až následkem dějinného vývoje zotročeného. Podle tohoto „evangelia“ a podle Rousseauových představ, jakož i představ jeho následovníků, kteří dnes tvoří většinu evropského obyvatelstva, onoho "přirozeně dobrého, svobodného a nezávislého člověka", uvrhl do ponižujícího jha rodiny, kmene, státu, národa a církve až následující neblahý vývoj společnosti. A z tohoto jha se už téměř tři sta let, podle vlastního vnímání, zdárně osvobozuje.
Velký prorok rovnosti se již samozřejmě nezabýval takovou drobností a nesrovnalostí, jak mohl shluk dobrých, svobodných a nezávislých lidí nakonec vygenerovat zlo vzájemného útlaku. Vždyť pokud jsou přece lidé přirozeně dobří, svobodní a nezávislí, měli by podněcovat, vytvářet a udržovat jen dobré, svobodné a nezávislé instituce, vztahy a způsoby obživy.
Dojdouce však ve svém udivení nad neustálými neúspěchy až na konec kruhu, aby se vydali zase po jeho nekonečné dráze, budou dále milovníci utopií kroutit hlavami, jak je to možné, že jim to v praxi stále nevychází, když teorie je tak umně zkonstruována a "vědecky" podkovaná. Vždyť přece tak jako jsou jedna a jedna dvě, tak rovnice složená z prvků: dobrý člověk, svobodný člověk, nezávislý člověk a demokracie, nakonec musí logicky a automaticky přivodit společnost dokonale svobodných lidí.
POJĎME SE PORADIT, NEPODVOLENÍ!
PPTV v pondělí 13. 5. 2024 od 18:00 vysílá v přímém přenosu pravidelnou poradu šéfredaktora Protiproudu s "tvrdým jádrem" nepodvolených. Na řadu přijdou jako obvykle třaskavá témata.
Do porady posílejte své dopisy do redakční pošty, nebo chatujte - ale jen do 17:00, tedy hodinu před zahájením vysílání. Chat bude samozřejmě v provozu i během "porady", ale kvůli úspoře času na některé později sdělené názory, úvahy či dotazy bude Petr Hájek reagovat až v příští Tea Party
V bludném kruhu
Pokud se to stále nepodařilo, tak zřejmě jen proto, že nějací záškodníci něco na původní, křišťálově čisté koncepci pokroutili a zkazili. Řešení je proto podle nich jednoduché - očistěme původní koncepci od nánosů a pomýleností, přefiltrujme přirozeně dobrého, svobodného a nezávislého člověka přes sítko demokracie (té pravé, nepřekroucené a čisté) a ono to určitě teď vyjde. Ale musíme se všichni snažit. A jízda v kruhu může opět začít…
Je zábavné sledovat tuto nikdy nekončící hru, které se dnes účastní všechny strany ideologického konfliktu probíhajícího v rámci evropské společnosti. Jak systém, tak i tzv. anti-systém, vycházejí ze stejných premis. Každá z obou stran tvrdí, že je tou pravou reprezentantkou rousseauovského ideálu: Jedna, ta systémová, tvrdí, že jej buduje, uchovává a chrání před útoky anti-systému, a ta druhá, anti-systémová, tvrdí opak - systém zradil zářivé ideály svobody, rovnosti a demokracie, a je třeba je znovu obnovit a zrestaurovat. Pokud se to podaří, skončí problémy s elitářskými globalisty a zavládne opět pravá demokracie a svoboda.
Je skutečně fascinující sledovat, jak si anti-systémová strana, adorujíce ideje, které přivedly evropskou civilizaci již tolikrát ke zkáze, opět s neúprosnou logikou své víry v přirozené dobro a svobodu člověka, volí za lék na své neduhy tutéž stokrát obehranou a vždy stejně nefunkční představu. Představu, která vůbec nevysvětluje a neodpovídá na tu základní otázku, kterou by si měli položit při pohledu na nesrovnalost svých ambicí a výsledků svého snažení:
Jak je možné, že když neomezeně velký počet dobrých a svobodných lidí dostane ten nejlepší a nejlépe zkonstruovaný systém, tak to nefunguje a končí to opět v totalitě a s vyhlídkou na otroctví. A vůbec, pokud je útlak, ujařmení a otroctví zlem, kde se vlastně vzalo zlo u tak dobrých lidí?
Kde je původ zla?
Po této otázce by měla následovat další, z hlediska rousseauovské ideové omáčky zcela kacířská: Není to náhodou tím, že člověk ve své přirozenosti možná i byl kdysi dobrý, ale něco se stalo, něco, co natrvalo (jak máme možnost pozorovat už tisíciletí) poškodilo jeho přirozenou dobrotu? Pokud ano, pak je naprosto zbytečné kolik vynikajících teorií o životě a řízení společnosti vymyslíme, každá nakonec narazí na onu neprorazitelnou hradbu, kterou je toto poškození lidské přirozenosti.
DOPORUČUJEME:
Zdraví v Protiproudu: Fantastické houby. Zkušenost patologa s vyléčením cirhozy jater. Pro nádory zhoubné i nezhoubné. Překvapivý detox. Jak na mozek, paměť a kognitivní schopnosti? Bambus a cévy. Čokoláda nejen pro děti. Pomozme si!
SUPERPOTRAVINY A ZÁZRAČNÉ HOUBY SUPRAMEDEX
objednávejte zde.
Zjištění, že člověk má sklony ke zlu větší a intenzivnější než k dobru, je také primární při pozorování každodenního života člověka, počínaje jeho narozením a konče smrtí, že nám po odhození rousseauovských floskul okamžitě vyvstane v mysli myšlenka: Což jsem byl dosud slepý?
A jak je to u malého dítěte, toho andílka s nevinnou tváří: Kde se v něm vezme ta záludnost, vypočítavost, agresivita, zbabělost, lež – vlastnosti, které vyčítáme zkorumpovaným politikům? Není zajisté náhodou, že právě na padělání a zastírání této reality je založena celá moderní progresivní výchova dětí a pokroková pedagogika. Rousseauovský ideál logicky musí začínat popřením evidentní reality tam, kde by kontrast mezi andělským zjevem a zlem, které z něj často nečekaně, vychází budil největší rozpaky a ničil by novodobý mýtus.
Jenže celá tato moderní výchova je jen vypočítavým nebo naivním odsouváním problému z dítěte, na vzdálenějšího, na zamlženějšího, tedy hůře rozluštitelného činitele (rodiče, rodinu, školu, stát, společnost) - avšak opět neřeší otázku původu zla. Pokud je špatný rodič (ne dítě) a neumí své dítě adekvátně vychovávat, tak vyvstává problém: I on byl přece kdysi dítětem, a tedy neskonale dobrým a svobodným. Kdo ho tedy pokazil? A tak bychom mohli pokračovat, aniž bychom se zase dopátrali původu oné chyby v údajně dobrém systému.
Zabili Boha, nebo sebe?
Z tohoto bludného kruhu však moderní systém (a ani jeho anti-systémové zrcadlo) nemohou vyskočit a to z jednoho podstatného důvodu: Museli by totiž přijmout základní fakt dědičného hříchu jako původce zla v člověku, jako jeho klíčového povahového rysu. To by samozřejmě nebylo pro ně až tak namáhavé a nepříjemné, pokud by zůstalo jen při pouhém konstatování.
Jenže křesťanství, nárokující si oprávněně exkluzivitu jediného pravého náboženství, klade po tomto konstatování na člověka sled úkolů, povinností a rozhodnutí založených na postupném logickém domýšlení příčin a následků prvotního pádu. Přičemž konečným výsledkem tohoto domýšlení je – morální učení katolické. A to je kámen úrazu. Protože člověk nakažený zlem (logicky) nechce být morálním - a už vůbec ne ve smyslu morálky dokonalé, té Bohem zjevené a nadpřirozené.
NEPŘEHLÉDNĚTE:
Jak si uchovat zdraví a zlepšit vyhlídky na plný život - navzdory pokusům Schwabů, Gatesů a Big Pharmy o opak - a současně podpořit Protiproud?
Některé zásadní odpovědi najdete v rozhovoru Petra Hájka s ing. Jiřím Černotou - nejen na téma jednoho zcela mimořádného prostředku na posílení těla i ducha - a dosažení praktické dlouhověkosti
Bezplatný účet u BEWITu pro nezávazný přístup ke slevám si můžete vytvořit zde. Výrobky BEWIT si lze také prohlédnout i zakoupit zde. Nákupem přes tyto odkazy pomáháte nejen sobě, ale i další existenci Protiproudu!
Zde je kořen všech sofismů a spekulací zpochybňujících Boha a Jeho pravomoci. A toto zjištění není vůbec ani nové, ani originální. Hlásal ho již svatý Augustin, který svou geniální myslí při pohledu na základní danosti domyslel lidské motivy odpadlictví a zformuloval následující větu: „Každé popírání Boha má primární morální příčiny.“
Přesně podle vzoru našich prarodičů v Ráji – nejprve je zde nechuť poslouchat přikázání, a teprve potom následují zdůvodnění, výmluvy a vysvětlení. Nejprve takové, které hovoří o tom, že dodržet tato přikázání je nemožné, pak taková, která zpochybňují samotnou věrohodnost přikázání. A nakonec se logicky člověk na picardovském „útěku před Bohem“ dostává do stadia, kdy ve svém bláznovství vítězně zahlaholí: „Není Boha!“ A pokud se propracuje spolu se syfilitickým gigantem Nietzschem básnícím na vrcholcích Engadingu do stadia progresivní paralýzy, tak se roztančí v radostném přesvědčení, že Boha zabil.
Navzdory tomuto fatálnímu a zoufalému stavu lidské povahy a jejímu zatížení však stojíme před jiným zjevným faktem, který můžeme pozorovat v dějinách, a to před existencí různých forem lidského osvobození a svobod. Ne před abstraktní Svobodou, všeobecnou, vrozenou, primární, ale před konkrétními drobnými úkony a změnami ve struktuře a povaze lidské společnosti, které různým společenským skupinám, stavům a vrstvám krok za krokem zpřístupňovaly dva druhy svobod: částečnou autonomii (ne však úplnou nezávislost) od státního, národního a rodového kolektivu a částečnou participaci na řízení společnosti. Míru těchto svobod u různých národů určovaly různé dějinné, geografické, etnické či rasové faktory.
Otrokářská impéria či tupého kmeny lidožroutů
Je však tento jev pozorovatelný ve všech civilizacích? Touto otázkou se začínáme přibližovat k podstatě problému lidských svobod.
Již při zběžném seznámení se s dějinami lidstva zarazí všudypřítomnost všeobecného útlaku a nesvobody. Při pohledu na historii musíme kroutit hlavou nad bláznovstvím otce Francouzské revoluce, který z materiálu, jenž jasně dosvědčuje, že kam sahá lidská paměť, tak všude a vždy nacházíme různé formy nesvobody, otroctví či útlaku, vyvodil závěr, že člověk se rodí svobodný. Není civilizace, včetně těch nejnižších, ve kterých by tento fenomén neprokvétal, ať už měl podobu vysoce sofistikovaných ekonomicko-vojenských otrokářských impérií, či tupého kmene lidožroutů.
Braňme se!
Jak v padající ekonomice ochránit své peníze - a k tomu ještě současně podpořit další existenci Protiproudu? Jednou z možností je spoření či "konzervace" svých financí ve zlatě. Nepodvoleným nabízíme bezpečnou metodu (zdaleka ne všechny totiž bezpečné jsou).
Mnozí naši čtenáři, diváci, příznivci a podporovatelé již ke své spokojenosti tuto možnost využili, mnozí o ní ale stále nevědí. Jak na to? Stačí si pustit některý z rozhovorů, který jsme nedávno odvysílali.
Sledujte ZDE: Peníze nejsou tím, čím se zdají být: Mezi černou magií a zázrakem. Státní převrat pod zn. FED. Titanic, Lincoln, Kennnedy: Vraždy? Basilej 3 - a hned tu byl covid! Další velká krize na dohled. Záchranný vor. Návštěvník z hvězd nabízí pomoc
Nejbizarnější úkazy tohoto nehynoucího a žulově pevného trendu lidské povahy mohli pozorovat jezuitští misionáři, když se potýkali u některých indiánských kmenů se zvykem, že zestárlí a zeslabení rodiče se stávali otroky svých silnějších potomků. Tato praxe jim připadala natolik přirozená, že misionáři nakonec museli povolat armádu, aby bujným adolescentům vysvětlila, že nutit rodiče, aby je obsluhovali, pracovali na nich a nakonec je ještě zato i zbíli, se ve slušné společnosti nehodí (dokonalým odrazem toho je v současnosti postoj Fialovy vlády - a mnoha jejích mladých "plodů" - k našim seniorům, pozn. PP).
Křesťanská Evropa zbavená otroctví hříchu
V celých dějinách nacházíme jen jednu civilizaci, která uvěřila ve vrozenou lidskou svobodu – evropskou. A to paradoxně proto, že viděla, zažila a zúčastnila se něčeho, z čeho mohla podobné pomýlené a ukvapené, abstraktní závěry vyvodit. Jiným civilizacím podobný luxus umožněn nebyl. Tato civilizace totiž znala reálné svobody a osvobození člověka, jehož nadpřirozený Boží zásah zbavil základního otroctví a předpokladu každého dalšího otroctví – otroctví hříchu, které tkví v prvotním pádu člověka v Ráji.
Křesťanská civilizace neznala abstraktní Svobodu, ale konkrétní osvobození od konkrétních věcí. Zatímco ve fiktivním abstraktním světě existuje nejprve Svoboda jako primární danost člověka, tak v konkrétním světě existuje otroctví, jako primární danost člověka zatíženého dědičným hříchem. Od otroctví hříchu, které pramení v prvotním pádu se odvíjí každé další otroctví, ať už společenské nebo individuální. ¨
Pokud být otrokem znamená nemít moc nad sebou, v ledajakém ohledu, tak už pohled na dítě po jeho narození, vydané napospas jakékoli moci, nám dostatečně potvrzuje otrockou situaci člověka. Ale i to, že osvobození od této závislosti - s pomocí Boží intervence - může být jen postupné, omezené . A paradoxně proveditelné jen díky omezujícímu začlenění člověka do rodinných, komunitních a národních struktur.
Původ našich svobod je náboženský
Nebylo by to zajisté kritérium příliš závažné, pokud by touha člověka po vlastní autonomii a zároveň po individuálním vztahu s Bohem, nebyla integrální součástí jeho vědomí. Ale jak je vidět, a to dokonce natolik, že v přehánění autonomie člověk dospěl ke zvrhlé svobodě a v přehánění komunikace s Bohem často k sektářskému bláznovství. Byla však jen jedna civilizace – křesťanská, která mu postupně dokázala zajistit svobody bez otroctví, ale i bez zvrhlosti. A přímou komunikaci s Bohem, a to bez bláznovství.
Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?
Čili původ našich svobod je náboženský, transcendentní a metafyzický. Bez pravého a zjeveného křesťanského náboženství, bez jediné apoštolské, všeobecné a svaté církve, bez křesťanské morálky a víry, by nebyly ani tyto svobody.
Všechny Aristotelovy politické konstrukce, tak atraktivní pro osvícenské pokrytce a klasicizující školomety, se lámou na jeho skálopevném přesvědčení o nezbytnosti otroctví, což z nich nakonec dělá jen myšlenkové cvičení v hledání adekvátní formy řízení otrokářské společnosti pro úzké svobodné elity.
Ani osud jeho učitele Platona, který upadl v Syrakusách do otroctví, neotřásl Aristotelovým pevným přesvědčením, že otroctví, stav, kdy se většina lidí stává „nástroji“ pro menšinu, je pro lidstvo nezbytné. A nezapomínejme, že v jeho případě máme co do činění s analytickým mozkem par excellence. Nemaje však zjevenou božskou nauku Našeho Pána Ježíše Krista, nedokázal a ani nemohl překročit hranice svého omezení.
Když tedy hledáme příčinu vzniku evropských svobod a už víme, že tou příčinou bylo narození Ježíše Krista, Jeho život, učení a spásonosná smrt za naše hříchy, tak nebudeme hledat pro vznik svobod krkolomné a pokrytecké sociologické, politologické a kulturně historické důvody, utržené od důvodů. Ale otevřeně a logicky vzhledem k primární příčině, která byla nadpřirozená, budeme hovořit o prolomení odvěkých okovů otroctví jako o zázraku Božího zásahu.
Křest smazal prokletí lidského rodu
A protože, jak řekl klasik, věci trvají a udržují se těmi principy, které je umožnily, nutně musíme dojít k závěru, že transcendentní a metafyzické příčiny evropských svobod jsou pro jejich zachování nezbytné. Pokud nebudou trvat, naše svobody opět zaniknou. Nezbytná posloupnost kroků, jak si nadpřirozeným zásahem uchovat nabyté svobody, musí kopírovat tentýž postup, který je instaloval. A ten byl následující:
Nejprve se starý člověk, pohanský člověk, dítě otroctví, nositel otroctví a šiřitel otroctví, musel zbavit té příčiny, která ho do tohoto stavu uvrhla – následků prvotního hříchu. Nadpřirozeným způsobem se musel zbavit nadpřirozeného otroctví - otroctví hříchu. Nestalo se tak nějakým nastavením (náhodnou konstelací) kulturně-historickým či geopolitickým, byl to přímý zásah Trojjediného Boha do dějin, skrze inkarnaci Božího Syna a Jeho oběť na Kříži. Křest následně smazal prokletí lidského rodu a postupně, krok za krokem křesťanské společenství vedené katolickou církví začalo budovat složitou strukturu ochranných valů kolem lidské autonomie tím, že povýšilo vertikálu vedoucí od každého člověka k Bohu nad rodinu, komunitu, národ i stát.
Křtem však člověk neuniká zpod kurately hříchu úplně, nýbrž jen podmíněně. Jeho svobodná vůle mu umožňuje dále páchat zlo a rozhodnout se pro zlo, tak jako jeho prarodičům v Ráji. A tak nadále potřebuje pro svůj život a k uchování již nabytých svobod a především k osvobození z otroctví hříchu křesťanskou komunitu, národ, stát a především – katolickou církev. Ta musí neustále oživovat a udržovat tu těžce získanou autonomní vertikálu, která vede od každého člověka k Bohu a je nadřazena zmíněným strukturám. Bez ní by tyto reálné svobody hynuly a chřadly tak, jak jsme toho svědky právě dnes.
Čtěte ZDE: Příčiny úpadku Evropy: Pro rozvrat společnosti je třeba změnit myšlení. Nenápadný útok na přirozený řád, rodinu, jazyk a národ. Démon sexu a multikulturalismus. "Totalita" svobody a politické korektnosti. Permanentní revoluce dědiců Karla Marxe
Církev, rodina, národ a stát jako garanty svobod
Zázrak na počátku posvětil, očistil a pozvedl následně všechny instituce lidské společnosti na novou, vyšší a vzhledem k přetrvávajícím následkům dědičného hříchu, maximálně dosažitelnou vyváženou úroveň. A právě na toto slovo „vyváženost“ je třeba soustředit naši pozornost. Reálné svobody mohou být totiž jen ty, které jsou vyvážené. Takové, které ve vyvážené podobě slaďují do hierarchické harmonie a kladou na misky vah všechny komponenty a ingredience potřebné k vytvoření žádoucího stavu. Čili ve správném pořadí zohledňují především Boha, Jeho nároky a naše povinnosti vůči Němu. Potom zohledňují naše individuální spojení s ním a spásu individuálních duší. Následuje zohlednění církve, jako garanta a strážce prvních dvou konstitutivních prvků našich svobod. Potom následuje rodina, komunita, národ a stát - přesně v tomto významovém pořadí.
Celá tato konstrukce naše svobody nejen vytváří a garantuje, ale vzhledem k nutné vyváženosti i omezuje, či jinak řečeno, vzhledem k jejich možné zachovatelnosti musí omezovat, protože neomezené šíření "dětinské svobody“ by vedlo (a vede) k neustálému opakování prvotního hříchu s jeho fatálními destruktivními následky.
Není snad nutné dodávat, že z tohoto pohledu je koncept demokracie, ničím neomezeného a všeobecného hlasovacího práva. lidských práv, vůle lidu, ze které údajně pochází moc, či jiných abstraktních nesmyslů bezpředmětná. Stejně jako netřeba pro inteligentní lidi zdůrazňovat, že křesťanská společnost neznamená teokracii, ale jak již bylo výše naznačeno – vyváženost, a tedy i vyváženost mezi odpovědností církve a státu.
Nutný návrat Evropy ke katolické víře
Proto je jen jediná cesta, jak si uchovat naše svobody – návrat Evropy ke katolické víře. Bez tohoto revitalizačního podnětu jsou všechny pokusy marné a odsouzené k zániku.
Je totiž naprosto lhostejné, do jakých politických konstrukcí a s jakými krkolomnými názvy vtěsnají nabubření školometi z univerzit a vědeckých ústavů své politologické úvahy, protože na konci jejich snažení bude stejně opět jen Aristotelova Politika. Pod frázemi a pedantským používáním vyprázdněných slov se bude postupně a nevyhnutelně vynořovat staré pohanské otroctví.
Demokracie, svoboda, lid, práva, to vše jsou bez křtu jen prázdná a bezcenná slova. A naopak, logicky, jakkoli nazvaný a teoreticky ošetřený systém, jehož zastřešením bude pověřena církev a křesťanská víra, bude příslibem svobod minulých či budoucích, bez ohledu na to, co si v konečném důsledku a při pojmovém chaosu bádání několika tisíciletí pod tím bude kdo představovat.
Pojmy jako monarchie, republika, politea, demokracie a podobně se pod mikroskopem analýz rozpadají, tříští v chaosu a v těžko uchopitelných rozporech. Uprostřed nich však svítí to, co je činí snesitelnými – nezničitelná hvězda, která přivedla tři krále do konkrétní stáje, na které ve skutečnosti stojí a padají naše svobody.
Zdroj.
Tagy článku