„Vzkříšení,“ říká moderní člověk, „to je krásná myšlenka. Dává útěchu slabým duším, aby si myslely, že po smrti může něco existovat, zvláště něco pěkného, něco jako nebe. To však samozřejmě není pravda. Jakmile lidé umřou, už neobživnou, věda ví, že to se nestává. Smrt je konec. Musíme přestat snít. Musíme si vystačit se svými životy na zemi a plně je prožít, dokud můžeme a přijmout, že všichni umřeme. A to je vše. Je po všem. Nic.“
Kam věda nemůže
Takto by chtělo přemýšlet mnoho lidí, protože jim to samozřejmě takříkajíc dává dovolení dělat cokoli, aniž by se museli obávat čehokoli po smrti (slovy F. Dostojevského, "Není-li Bůh, je dovoleno vše"). Nemusejí se starat o Desatero přikázání nebo o Boha nebo o nebe nebo o peklo nebo o věčnost nebo o cokoliv podobného. Věří raději ve vědu (je to opět víra) a ta říká, že všechny ty náboženské kecy nelze materiálně dokázat, takže je to nesmysl. Vše je v lidských rukou.
Takového člověka pak ani nenapadne, že to není on, kdo by sám sebe stvořil v mateřském lůně, není to on, kdo vybudoval rámec života, do nějž se narodil, není to on, kdo stanovil podmínky, podle nichž žije a umírá. „Vězte, Hospodin je Bůh, on nás učinil, a ne my sami sebe, jsme jeho lid, ovce, které pase.“ (Ž. IC, 3) Pokud jde o „vědu“, ta nemůže dát život ani mravenci, natožpak člověku.
A základní částí podmínek, v nichž žijeme, je to, že se skládáme z těla a duše, a v okamžiku smrti se tyto dvě části se oddělí. Tělo se pak obvykle rozloží, jak můžeme pozorovat, ale ať se to materialistické vědě líbí nebo ne, duše žije dál, protože je nesmrtelná, je čistým duchem bez hmotných částí, které by se rozpadly.
Čtěte ZDE: Život po smrti: Cesta do neznáma, nebo návrat domů? Jsou všechna náboženství vlastně stejná? Život je věčný. Až Nebe sestoupí na Zem. Proč mohl vzkříšený Ježíš procházet zavřenými dveřmi? Svět Pravdu neumlčí: Kristus vstal z mrtvých!
Ve chvíli smrti jde duše před Božího soudce, jak nemůžeme my ani věda pozorovat, jak je však jisté z mnoha míst Božího Sebesdělení v Písmu (např. Mt. XXV, 46; Jn. V, 29). Pokud jde duše do nebe, vstane pro věčný život. Pokud jde do očistce, vstane pro očištění zbývajících hříchů, dokud nebude připravená pro nebe. Pokud jde do pekla, vstane ze smrti, aby padla do věčného trestu. V každém případě duše sama o sobě žije dál bez svého těla, k němuž se znovu na věčnost připojí na konci časů.
Povstat s Kristem z duchovní smrti do nového života
„No,“ říká náš moderní přítel, „pokud jsou toto ty podmínky, v nichž se nacházím, tak je nepřijímám! Když jsem byl počat v lůně své matky, nikdo se mě neptal, zda se chci nebo nechci narodit. A kdyby se se mnou někdo radil, řekl bych NE. Protestuji! To není férové!“
Příteli, který o životě ve skutečnosti nic ani netušíš, za prvé je zbytečné protestovat. Existuješ, tvoje duše existuje a nikdy nemůže přestat existovat, s výjimkou toho, kdyby ji chtěl Bůh zničit, což by jistě udělat mohl, ale nikdy nedělá, jak nám neomylně vysvětluje Jeho pravá Církev.
Čtěte ZDE: Velikonoční tajemství prázdného hrobu: Ze smrti do života. Nikdo nebude mít výmluvu. Nevstal-li Kristus z mrtvých, marná jest naše víra! Radost, o které nemá svět tušení
Především však si neuvědomuješ, že protestuješ proti nesmrtelnosti. Jediným Božím záměrem je dát ti život jako výsostný dar, aniž by se s tebou radil, bylo, že ti nabízí přijít do nebe, aby ses těšil věčné a nepředstavitelné blaženosti duchovního patření na Něj v celé Jeho oslňující kráse. Takovou výsadu má právě jen člověk. Jistě, i zvířata mají duši, ale ta je čistě hmotná a neschopná duchovní blaženosti, takže aby ses ty mohl podílet na Jeho blaženosti, musel tě učinit rozumným živočichem s inteligencí a svobodnou vůlí.
Když ti však Bůh dal svobodnou vůli, On i ty riskujete, že ji zneužiješ, což by však nebyla jeho vina. Každá jednotlivá duše v pekle si až příliš dobře pamatuje, jak relativně snadno mohla být spasena, kdyby o to usilovala. Kdyby se nedala svést mámivými přísliby slastí časného světa. Ostatně právě tato vzpomínka je součástí jejího nekonečného soužení.
Boží pomoc v životě vždy byla „bližší než dveře“, jak říká irské přísloví. Vždy to byla pouze duše, která se rozhodla ji nechtít. Je pravděpodobné, že s duší se Stvořitel předem neradil, než jí dal existenci. Možnost patřit na Boha je však tak velkolepá, že protestovat proti ní je bláznivé.
My, kteří to vírou víme, víme především, že s Kristem povstaneme ze smrti do věčného života, jak říká sv. Pavel. A naším úkolem je vést svůj život jako příklad ve snaze zachránit vše, co lze v našem zuboženém světě nořícím se do tmy duchovního bezvědomí ještě zachránit.
I tebe, můj zmatený, od víry odtržený příteli, který ani nevíš, že do posledního vydechnutí máš šanci!
Zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde