Věčné otázky a odpovědi pro naši dobu: Neomylnost a poslušnost? Ne vždy. Je František legitimním papežem? Raději se mýlit s "papá", než mít pravdu proti němu? Satan nikdy nespí. Zednářské spiknutí ve Vatikánu a naše obrana

Radomír Malý se zamýšlí v perspektivě svátku sv. Petra a Pavla, který jsme si před pár dny připomněli, nad mezemi poslušnosti k církevním autoritám včetně papeže, což je mimořádně aktuální právě dnes při nástupu nového pražského arcibiskupa Jana Graubnera, který na příkaz Vatikánu vystřídal kardinála Duku

Tra­dič­ní ka­to­lic­ký ka­techis­mus jasně de­fi­nu­je pra­vou Cír­kev Kris­to­vu: jde o spo­le­čen­ství plat­ně po­křtě­ných, kteří mají vi­di­tel­nou hlavu, tj. pa­pe­že, 7 svá­tos­tí a vy­zná­va­jí zje­ve­nou nauku ob­sa­že­nou v Písmu sv. a v po­svát­né Tra­di­ci. Pokud ně­kte­rá z těch­to slo­žek chybí, ne­jde o pra­vou Cír­kev.

Právě toto nám při­po­mí­ná svá­tek sv. Petra a Pavla 29. červ­na. Sv. Petr byl sa­mot­ným Spa­si­te­lem usta­no­ven hla­vou sboru apoš­to­lů a po­taž­mo celé Církve. Máme 4 do­kla­dy přímo z Písma, které jsou ne­zpo­chyb­ni­tel­né. U Mat 16,13-20 Pán poté, co Petr ho ozna­čil za Me­si­á­še a Bo­ží­ho Syna, mu řekl známá slova, že je skála a na ní vznik­ne Cír­kev. Komu to ne­sta­čí, tak u Jana 21,15-17 Kris­tus říká Pe­t­ro­vi poté, co mu vy­znal, že jej mi­lu­je více než ostat­ní, aby pásl jeho be­rán­ky a ovce. A ještě lze po­u­ká­zat na Luk 22,31, kdy Pán vy­zý­vá Petra, aby po­si­lo­val své bra­t­ry. Pe­t­rův úřad po­tvr­zu­je i apoš­tol ná­ro­dů sv. Pavel, který píše v Gal 1,18, že při­šel do Je­ruza­lé­ma, aby „osob­ně po­znal Petra“. Proč právě jeho, proč ne Ja­ku­ba nebo Jana? Od­po­věď je jasná: pro­to­že Petr byl hla­vou za­čí­na­jí­cí Církve a Pavel to plně re­spek­to­val.

Petr se po svém pří­cho­du do Říma stal také hla­vou tamní cír­kev­ní obce a ze­mřel roku 64 za Ne­ro­no­va pro­ná­sle­do­vá­ní ukři­žo­vá­ním hla­vou dolů. Podle Ori­ge­na (3. stol.) si to tak sám přál, pro­to­že se ne­cí­til hoden ze­mřít stej­nou smrtí jako Spa­si­tel. Pavel ze­mřel o tři roky poz­dě­ji stě­tím.

Ve stínu hrozby 3. světové války: Je čas jednat. Putin nebojuje s Ukrajinou, ale s elitami NWO. Rusko potvrdilo: Trump byl odstraněn podvodem. Zotročení Evropy. Biden nyní kryje kolosální kabalistické spiknutí. Vytvořme alianci za svobodu!

Pro­tes­tan­ti po­pře­li Pe­t­rův pobyt v Římě a jeho mu­čed­nic­kou smrt v tomto městě. Po­u­ka­zo­va­li na sdě­le­ní Petra v jeho listu (1 Pt 5,13), že ho píše z Ba­by­lo­nu, což bylo dříve hlav­ní město Me­zo­po­tá­mie. Z pr­vo­křes­ťan­ské li­te­ra­tu­ry ne­má­me však nejmen­ší zmín­ku o tom, že by Petr v těch­to kon­či­nách pů­so­bil. Ani ne­mohl, pro­to­že v apoš­tolské době zů­sta­ly z kdysi slav­né­ho Na­bucho­do­no­so­ro­va města jen ne­o­by­va­tel­né trosky, jak do­svěd­ču­jí an­tič­tí au­to­ři Stra­bo a Pli­nius.

Název Ba­by­lon, uží­va­ný sv. Pe­trem, se tak může týkat je­di­ně Říma. Křes­ťan­ští au­to­ři Pa­pi­as (2. stol), Kle­ment Ale­xan­drij­ský (2.-3. stol.) a sv. Je­ro­ným (4. stol.) do­svěd­ču­jí, že křes­ťa­né i židé na­zý­va­li Řím pro jeho zka­že­ný mrav­ní život „Ba­by­lo­nem“.

Nej­pře­svěd­či­věj­ší do­klad, že sv. Petr oprav­du v Římě ze­mřel mu­čed­nic­kou smrtí, po­dá­vá křes­ťan­ský presby­ter (kněz) Gaius někdy kolem r. 200. Píše, že v Římě na Va­ti­kán­ském pa­hor­ku exis­tu­je hrob sv. Petra, k němuž křes­ťa­né v hoj­ném počtu pu­tu­jí a modlí se u něj. O po­by­tu sv. Petra v Římě a jeho ukři­žo­vá­ní píše ve sta­ro­vě­ku i řada ji­ných au­to­rů.

Petr byl prv­ním řím­ským bis­ku­pem. Již sv. Ignác An­ti­o­chij­ský, který ze­mřel mu­čed­nic­kou smrtí roku 107, píše v jed­nom ze svých listů jako první po­a­poš­tolský autor, že řím­ský bis­kup je hla­vou všech bis­ku­pů. V poz­děj­ších sta­le­tích máme potom svě­dec­tví sv. Ire­neje, Ori­ge­na, sv. Cypri­á­na a řady dal­ších.

Bis­ku­pům hlav­ní­ho města Řím­ské říše se brzy za­ča­lo říkat „papa“, tj. otec, zdrob­ně­le „ta­tí­nek“, odtud české po­jme­no­vá­ní „papež“. Ve pro­spěch in­sti­tu­ce pa­pež­ství ho­vo­ří mimo jiné i ne­pře­tr­ži­tá řada ná­stup­ců sv. Petra. Tato kon­ti­nu­i­ta ne­by­la nikdy pře­ru­še­na, ma­xi­mál­ní doba mezi úmr­tím jed­no­ho pa­pe­že a vol­bou jeho ná­stup­ce nikdy ne­tr­va­la déle než rok.

Čtěte ZDE: Současná podoba Církve: Ústav duchovní eutanázie. Proč již není nedobytnou tvrzí? Bloudění pastýřů i stád. Úpadek začal před půl stoletím. Výzva pro všechny křesťany: Braňte a budujte. Jinak své hodnoty neudržíme

Jak je to s po­sluš­nos­tí vě­ří­cích pa­pe­ži?

Nauka ho­vo­ří jasně: ka­to­lík je pa­pe­ži za­vá­zán ab­so­lut­ní po­sluš­nos­tí. Co to ale zna­me­ná? Kon­sti­tu­ce I. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu „Pas­tor Ae­ter­nus“ ji ozna­ču­je jako po­sluš­nost ve vě­cech víry a mravů a v zá­le­ži­tos­tech cír­kev­ní kázně, dis­ci­plí­ny. Papež, když de­fi­nu­je z po­zi­ce ná­měst­ka Kris­to­va ně­ja­kou vě­rouč­nou nebo mra­vou­č­nou prav­du buď sám, nebo spolu s dogma­tic­kým kon­ci­lem, je chrá­něn zvlášt­ní mi­los­tí Ducha Sva­té­ho, a tudíž ne­o­myl­ný.

To ovšem ne­zna­me­ná, že si může li­bo­vol­ně vy­hla­šo­vat člán­ky víry a mravů dle svého uvá­že­ní, jak ho na­pad­ne. Papež není tvůr­cem dogmat, pouze je­jich stráž­cem. Když z ti­tu­lu ne­o­myl­nos­ti ně­ja­ké vy­hlá­sí, tak nejde o žádný nový „objev“ pa­pe­že na poli te­o­lo­gie, nýbrž o zá­vaz­né sdě­le­ní, že takto Cír­kev od pr­vo­po­čát­ku své exis­ten­ce učila, že toto tvr­ze­ní je sou­čás­tí zje­ve­né Prav­dy, kte­rou nám při­nes­li Kris­tus a apoš­to­lové. Proto všech­ny dogma­tic­ké de­fi­ni­ce pa­pe­žů, pro­ne­se­né ex cathed­ra, tj. z ti­tu­lu ná­měst­ka Kris­to­va s jasně de­kla­ro­va­ným úmys­lem vázat celou Ka­to­lic­kou cír­kev, jsou ne­o­myl­né a ka­to­lík je po­vi­nen po­sluš­nos­tí. Ne­po­sluš­nost tady není pouze hří­chem, nýbrž přímo he­re­zí (kacířstvím).

Čtěte ZDE: Výkřik na duchovní poušti: Oživme ducha křížových výprav! Evropa přežila díky víře předků. Zrada duchovních autorit a kapitulantský dialog s ďáblem. Vzplanou ještě naše srdce?

Pe­t­ro­vi Pán udě­lil také moc „sva­zo­vat a roz­va­zo­vat“. Z toho vy­plý­vá, že pa­pe­ži je ka­to­lík za­vá­zán po­sluš­nos­tí i v dis­ci­pli­nár­ních vě­cech. Když papež na­ří­dí pře­sun ně­kte­ré­ho li­tur­gic­ké­ho svát­ku, když za­ká­že ka­to­lí­kům člen­ství v ně­ja­kém spol­ku nebo po­li­tic­ké stra­ně, pro­to­že se tam pro­je­vu­jí pro­ti­ka­to­lic­ké ten­den­ce, když za­ká­že poutě na místa ne­schvá­le­ných sou­kro­mých zje­ve­ní atd., ne­jde sice o ne­o­myl­né roz­hod­nu­tí, nicmé­ně ka­to­lík má mo­rál­ní po­vin­nost po­slech­nout. Ne­po­sluš­nost rovná se hřích.

Na druhé stra­ně však ani papež nesmí pře­kra­čo­vat svou pra­vo­moc, danou Pe­t­ro­vi Je­ží­šem Kris­tem. Kdyby např. (čistě te­o­re­tic­ky) na­ří­dil vě­ří­cím bez ja­ké­ko­liv sou­vis­los­ti s vírou a mravy, ja­ký­mi do­prav­ní­mi pro­střed­ky smějí ces­to­vat nebo jaké ze­mě­děl­ské stro­je při ob­dě­lá­vá­ní půdy mají po­u­ží­vat, tak by ka­to­lík neměl ab­so­lut­ně žád­nou po­vin­nost po­slech­nout, neboť toto ne­spa­dá do kom­pe­ten­ce pa­pe­že jako nej­vyš­ší a zá­vaz­né au­to­ri­ty ve vě­cech víry a mravů.

Mnozí pa­pe­žo­vé v mi­nu­los­ti vy­nik­li také jako učen­ci ve svět­ských obo­rech. Tady byli a jsou omyl­ní jako kte­rý­ko­liv jiný člo­věk – a po­plat­ní vě­dec­kým po­znatkům i omy­lům své doby. Proto například pří­ro­do­věd­né spisy pa­pe­že Sil­vest­ra II. (10. stol.) nebo ze­mě­pis­né Pia II. (15. stol.) nejsou ne­o­myl­né a nelze vy­ža­do­vat od ka­to­lí­ků, aby jim ve všem zá­vaz­ně vě­ři­li, i když jsou úcty­hod­né. Ně­kte­ří pa­pe­žo­vé se též za­bý­va­li jako sou­kro­mé osoby te­o­lo­gií. Ani tady ne­jde o ne­o­myl­nost, která by za­va­zo­va­la k po­sluš­nos­ti víry, i když teze těch­to pon­ti­fi­ků nutno brát s re­spek­tem.

Čtěte ZDE: Jako za Sparty či Hitlera: Co spojuje odpadlé kněze, levicové věřící a nacisty? František s Bidenem jedna ruka. Nastupuje v USA doba vraždění a temna? I Polsko nakonec měkne. Halík mistrem sprosté manipulace

Neomylnost a poslušnost - ne vždy

Ne­o­myl­nost si nelze plést s bez­hříš­nos­tí. Víme sice, že na­pros­tá vět­ši­na pa­pe­žů byli buď ka­no­ni­zo­va­ní svět­ci, nebo ale­spoň mu­žo­vé mrav­ně bez­ú­hon­ní a zbož­ní, nicmé­ně vy­skyt­li se mezi nimi i velcí hříš­ní­ci, kteří ne­dě­la­li úřadu ná­měst­ka Kris­to­va žád­nou čest. Kri­ti­ka hříš­né­ho ži­vo­ta pa­pe­žů nikdy ne­by­la v Církvi chá­pá­na jako ne­po­sluš­nost nebo do­kon­ce he­re­ze, ze stře­do­vě­ku exis­tu­je řada pí­sem­ných do­kla­dů o tom, jak mnozí svět­ci (sv. Ber­nard z Clai­r­vaux, sv. Ka­te­ři­na Si­en­ská aj.) ostře kri­ti­zo­va­li pa­pe­že za je­jich osob­ní život, když nebyl v sou­la­du s po­ža­dav­ky evan­ge­lia, známý re­ne­zanč­ní bás­ník Dante Ali­ghi­e­ri umís­til do­kon­ce ně­kte­ré pa­pe­že do pekla.

Ne­o­myl­nost de­fi­no­va­ná I. va­ti­kán­ským kon­ci­lem ne­chrá­ní pa­pe­že před omy­lem ve věci ří­ze­ní Církve a te­o­lo­gic­kých vy­já­d­ře­ní, vy­slo­ve­ných ni­ko­li ex cathed­ra. Pa­pe­žo­vé tak jako všich­ni lidé měli a mají svo­bod­nou vůli, proto se mohou nauce Kris­to­vě zpro­ne­vě­řit a hlá­sat bludy. Tyto pří­pa­dy se v dě­ji­nách Církve sku­teč­ně vy­skyt­ly. Ve 4. stol. papež Li­be­rius I. ex­ko­mu­ni­ko­val sv. Atha­na­sia, vel­ké­ho ob­háj­ce víry v Bož­ství Je­ží­še Kris­ta, a při­hlá­sil se k bludu se­mi­a­ri­a­nis­mu, jenž tuto prav­du zpo­chybňoval. V 7. stol. Ho­no­rius I. za­stá­val blud mo­no­te­le­tis­mu, tj. že Kris­tus měl pouze jednu vůli, bož­skou, ni­ko­li bož­skou i lid­skou zá­ro­veň jako pravý Bůh a pravý člo­věk sou­čas­ně. Ve 14. stol. papež Jan XXII. zase po­přel exis­ten­ci sou­kro­mé­ho soudu po smrti.

Čtěte ZDE: Bergogliova duchovní agonie: V čele pronásledovatelů všeho katolického. Rozhodující úder do vlastních řad? Nejvyšší klérus ztratil víru. Již nebude území uprostřed: Buďto s Římem a s ďáblem, nebo vzdor. Neplatná opatření?

Otáz­ka po­sluš­nos­ti pa­pe­ži, jenž za­stá­vá he­re­tic­ké po­sto­je, se dnes stává, ať už si to při­zná­me nebo ne, opět ak­tu­ál­ní. II. va­ti­kán­ský kon­cil, je­di­ný ne­dogma­tic­ký cír­kev­ní sněm v dě­ji­nách, ote­vřel ně­kte­rý­mi svými for­mu­la­ce­mi pro­stor pro za­stí­rá­ní zá­važ­ných roz­dí­lů ve vě­rou­ce mezi ka­to­lic­kou nau­kou a pro­tes­tant­ský­mi he­re­ze­mi, mezi vírou v Je­ží­še Kris­ta a ne­křes­ťan­ský­mi ná­bo­žen­ství­mi, mezi křes­ťan­stvím a bezbo­žec­ký­mi ide­o­lo­gi­e­mi. Svými te­ze­mi o ná­bo­žen­ské svo­bo­dě po­sta­vil ka­to­lic­ké ná­bo­žen­ství ve spo­le­čen­ské sféře na stej­nou úroveň s ji­ný­mi kulty a ide­o­lo­gi­e­mi. To­mu­to roz­měl­ně­ní ka­to­lic­ké víry byli po­plat­ní všich­ni po­kon­cil­ní pa­pe­žo­vé. To je nutno  bez zaujatosti říci, i když si jinak vy­so­ko ce­ní­me sta­teč­né­ho po­sto­je Jana Pavla II. a Be­ne­dik­ta XVI. ve věci ochra­ny ne­na­ro­ze­né­ho ži­vo­ta a ro­di­ny.

Ny­něj­ší papež Fran­ti­šek zašel ještě mno­hem dál. Jak se proto po­sta­vit k po­ža­dav­ku po­sluš­nos­ti vůči němu? Boží zje­ve­ní nám dává od­po­věď i na tuto otáz­ku. Apoš­to­lové Petr a Jan před ve­le­ra­dou, která jim za­ka­zu­je hlá­sat Kris­ta, od­po­ví­da­jí: „Po­suď­te, je-li spra­ved­li­vé před Bohem, abychom po­slou­cha­li více vás než Boha!“ (Sk 4,19). Ab­so­lut­ní po­sluš­nost ka­to­lí­ka vůči pa­pe­ži končí tam, kde papež hlásá bludy nebo na­bá­dá ke hří­chu, a tím se zpro­ne­vě­řu­je zje­ve­né Prav­dě. Ka­to­lic­ká hi­e­rar­chie hod­not je ta­ko­vá, že nej­vyš­ší po­sluš­nos­tí je po­sluš­nost Písmu sv. a po­svát­né Tra­di­ci, tedy zá­vaz­né nauce Ka­to­lic­ké církve. Cír­kev­ní uči­tel­ský úřad, tzv. magis­te­ri­um, v němž papež jako ná­stup­ce sv. Petra hraje pr­vo­řa­dou roli, má chrá­nit tuto Prav­du před po­ru­še­ním a zkres­le­ním. Když to dělá, tak po­sluš­nost magis­te­riu splý­vá s po­sluš­nos­tí zje­ve­né Prav­dě. Pokud ale tuto svou po­vin­nost ne­pl­ní, a stává se na­o­pak pro zje­ve­nou Prav­du hroz­bou, potom platí výše uve­de­ná slova apoš­to­lů před ve­le­ra­dou.

Čtěte ZDE: Satan puštěn z řetězu: Šílenství a zloba proti pravdě a rozumu. Bůh má své plány: Pomoc přijde, až utrpení vyvrcholí. Nepřátelé na ústupu, obnova nebeské slávy. Vize Kateřiny Emmerichové se naplňují

Papež Fran­ti­šek např. v do­ku­men­tu Amo­ris La­e­ti­tia, a ještě více v do­pi­se ar­gen­tin­ským bis­ku­pům, při­pouš­tí mož­nost po­dá­vá­ní sv. při­jí­má­ní oso­bám ži­jí­cím v ne­le­gi­tim­ních se­xu­ál­ních svaz­cích. U pří­le­ži­tos­ti ju­bi­lea Lu­the­ro­va vy­stou­pe­ní mlu­vil o tomto he­re­ti­ko­vi jako o vel­kém re­for­má­to­ro­vi Církve a ne­chal ve Va­ti­ká­ně in­sta­lo­vat jeho sochu, poz­dě­ji spo­leč­ně s mus­lim­ským imá­mem vydal pro­hlá­še­ní, že Bůh „si přeje růz­nost ná­bo­žen­ství“, na­ko­nec vzdal poctu po­han­ské bo­hy­ni Pa­cha­ma­mě přímo ve va­ti­kán­ských za­hra­dách, na­ří­dil ve Va­ti­ká­nu v době co­vi­do­vé­ho ší­len­ství po­vin­né po­dá­vá­ní na ruku a po­vin­né oč­ko­vá­ní všech za­měst­nan­ců Sv. stol­ce, aniž bral v úvahu va­ro­vá­ní mnoha svě­to­vě uzná­va­ných od­bor­ní­ků před hro­zi­vý­mi ná­sled­ky vak­cín a je­jich sou­vis­lost s po­tra­ty. K do­vr­še­ní všeho téměř za­ká­zal tra­dič­ní li­tur­gii, která byla v zá­pad­ní církvi ce­le­bro­vá­na nejmé­ně 1500 let.

To všech­no jsou opat­ře­ní a roz­hod­nu­tí, která smě­řu­jí proti zje­ve­né Prav­dě, proto po­slech­nout nejen ne­mu­sí­me, nýbrž přímo ne­smí­me. Není to ani z vě­rouč­né­ho hle­dis­ka vůbec těžké, neboť papež Fran­ti­šek na­štěs­tí ne­vy­dal během svého pon­ti­fi­ká­tu žádný do­ku­ment ex cathed­ra, čili pod pe­če­tí ne­o­myl­nos­ti. Bis­kup mons. Atha­na­sius Schne­i­der to vy­já­d­řil krás­ně a la­pi­dár­ně, když na téma pa­pe­žo­vy oslav­né řeči na Lu­the­ra v le­ta­dle při cestě ze švéd­ské Up­psa­ly řekl: „My máme k tomu zá­vaz­ný a ne­o­myl­ný do­ku­ment Církve: tri­dent­ský kon­cil, který od­sou­dil Lu­the­ro­vy bludy. Vý­ro­ky pa­pe­že v le­ta­dle před no­vi­ná­ři nejsou ani zá­vaz­né, ani ne­o­myl­né.“

Je papež Fran­ti­šek le­gi­tim­ním ná­měst­kem Kris­to­vým?

Jsou sku­pi­ny tzv. se­disvakan­tis­tů, které tvrdí, že ni­ko­liv. Jenže je­jich ar­gu­men­ta­ce po­strá­dá te­o­lo­gic­ký zá­klad. Výše zmí­ně­ný tra­dič­ní bis­kup mons. Schne­i­der upo­zorňuje, že sice exis­tu­jí teze sv. Ro­ber­ta Bellar­mi­na, Fran­cis­ka Su­aré­ze nebo čás­teč­ně i sv. To­má­še Akvin­ské­ho, že papež tím, když upad­ne do he­re­ze nebo do­kon­ce apo­stá­ze, ztrá­cí au­to­ma­tic­ky svůj úřad, jenže pro­blém tkví v ne­se­sa­di­tel­nos­ti pa­pe­že. Ani kon­cil nemá pra­vo­moc pa­pe­že od­vo­lat. Pokud bychom ne­cha­li roz­hod­nu­tí na sa­mot­ných ka­to­lí­cích, ať už lai­cích nebo po­svě­ce­ných oso­bách, na­ko­lik chtě­jí či ne­chtě­jí pa­pe­že uzná­vat, potom hrozí ne­bez­pe­čí anar­chie a sek­tář­ství, kdy si každý bude moci sta­no­vit sám, kte­ré­ho pa­pe­že pro­hlá­sí za pra­vo­věr­né­ho a prá­vo­plat­né­ho, a kte­ré­ho za he­re­ti­ka a ne­prá­vo­plat­né­ho. Krom toho tyto ná­zo­ry sv. Ro­ber­ta Bellar­mi­na aj. jsou pou­hý­mi sta­no­vis­ky jed­not­li­vých te­o­lo­gů, ni­ko­li zá­vaz­nou nau­kou Církve.

Čtěte ZDE: Papež zrazuje a ustupuje: Kristus až na posledním místě. Svátek Svatého těla má být zničen. Před migranty a muslimy pokleká, před Nejsvětější svátostí nikdy. Ďábel v tom má systém. František také

Smě­ro­dat­ná je tady cír­kev­ní praxe v dě­ji­nách. Ta je ta­ko­vá, že Cír­kev uzna­la a na­dá­le uzná­vá všech­ny tři výše jme­no­va­né pa­pe­že, kteří pro­pad­li he­re­zím, za prá­vo­plat­né, i když je­jich bludy ka­te­go­ric­ky od­sou­di­la. Do­ku­men­ty je­jich pon­ti­fi­ká­tu, po­zna­me­na­né bludy, byly od­sou­ze­ny a vy­řa­ze­ny z agen­dy, nicmé­ně ta je­jich roz­hod­nu­tí, která jsou vě­rouč­ně bez­pro­blé­mo­vá, zů­stá­va­jí v plat­nos­ti, např. usta­no­ve­ní svát­ku Nej­svě­těj­ší Tro­ji­ce bludař­ským pa­pe­žem Janem XXII.

To je jas­ným sig­ná­lem, jaký máme za­ujmout po­stoj v pří­pa­dě Fran­tiš­ko­va pon­ti­fi­ká­tu. Je to jed­no­du­ché. Tam, kde jsou jeho do­ku­men­ty a vý­ro­ky v roz­po­ru s pra­vo­věr­nou nau­kou, ne­po­slech­nout a ozvat se, na­o­pak ale tam, kde je všech­no s ní v sou­la­du, po­slech­nout. Nelze nijak do­ká­zat, že tento papež, i když hlásá bludy, je ne­prá­vo­plat­ný, neboť kon­klá­ve je tajné, a nikdo proto ne­mů­že po­u­ká­zat na ma­ni­pu­la­ce při volbě apod. Takže kon­krét­ně: Ka­te­go­ric­ky od­mít­ne­me Fran­tiš­ko­vu tezi, že Bůh si přeje růz­nost ná­bo­žen­ství, neboť zjev­ně od­po­ru­je Písmu sv. a po­svát­né Tra­di­ci, které de­fi­nu­jí, že je­di­ným pra­vým ná­bo­žen­stvím je to, které při­ne­sl Ježíš Kris­tus, tj. ka­to­lic­ké. Při­jme­me ale Fran­tiš­ko­vu výzvu k mod­lit­bě za ukon­če­ní války na Ukra­ji­ně a také ji bu­de­me re­a­li­zo­vat.

Čtěte ZDE: Ve slavný den Vzkříšení si připomeňme: Záchrana byla na dosah: Papež opět selhal. Záměrně? Proč zasvěcení Ruska jen tak napůl? Zbabělost, nebo další Bergogliův hadovitý úhyb? Není mír jako mír. Čekáme již přes sto let. Marně

Tak je to v sou­la­du s do­sa­vad­ní cír­kev­ní praxí v dě­ji­nách a bylo by opo­váž­li­vé hle­dat jiné cesty. Po­stoj ně­kte­rých sku­pin „ryc nebo nic“, tj. buď je papež ab­so­lut­ně ve všem pra­vo­věr­ný a nikdy se ne­mý­lí (ani ve vý­ro­cích ne­spa­da­jí­cích pod ex cathed­ra), nebo pa­pe­žem vůbec není, je v roz­po­ru s tímto osvěd­če­ným a his­to­ric­ky pro­vě­ře­ným po­stu­pem Církve.

Na druhé stra­ně ale ná­zo­rům těch­to se­disvakan­tis­tů čás­teč­ně ro­zu­mím. Jsou dů­sled­kem toho, co známý ital­ský ka­to­lic­ký his­to­rik Ro­ber­to de Mat­tei na­zý­vá „pa­pa­la­trií“, tj. ne­kri­tic­kou úctou k pa­pe­ži, která ne­roz­li­šu­je mezi jeho ne­o­myl­ný­mi vý­ro­ky ex cathed­ra a ji­ný­mi, jež mohou být mylné. To má své his­to­ric­ké ko­ře­ny ještě v 19. sto­le­tí, kdy se pro­tes­tan­ti, zed­ná­ři a li­be­rá­lo­vé za­mě­ři­li ve svém boji proti Církvi právě na pa­pež­ství. Bl. Pius IX. musel brá­nit te­ri­to­ri­um Pa­pež­ské­ho státu vo­jen­sky proti Ga­ri­bal­di­ho ar­má­dě „sjed­no­ce­né Itá­lie“. V at­mo­sfé­ře váš­ni­vé obra­ny Pe­t­ro­va úřadu pro­bě­hl též I. va­ti­kán­ský kon­cil, jenž de­fi­no­val ne­o­myl­nost ná­měst­ka Kris­to­va ve vě­cech víry a mravů.

To bylo ne­zbyt­né a po­žeh­na­né. Ka­to­lí­ci se více se­mkli kolem ná­stup­ce Pe­t­ro­va. Pa­pež­ství se stalo v po­vě­do­mí ka­to­lic­ké­ho lidu ve větší míře než před­tím oprav­do­vým svor­ní­kem jed­no­ty pravé Církve Kris­to­vy a zá­ru­kou pra­vo­věr­nos­ti.

Čtěte ZDE: "Zdnešněním" k totální kapitulaci: Nejhanebnější zrada duchovenstva za dva tisíce let. Covidismus absolutním vyvrcholením? Co dělali Františkovi předchůdci? Hrstka statečných proti duchu doby. S nadějí a bojovat

Li­do­vá zbož­nost šla ale ještě dále než kon­sti­tu­ce „Pas­tor Ae­ter­nus“ I. va­ti­kán­ské­ho kon­ci­lu, která jas­ný­mi a přes­ný­mi slovy de­fi­no­va­la pa­pež­skou ne­o­myl­nost. Vžila se před­sta­va, že „co­ko­liv řekne Sv. Otec, je prav­di­vé a zá­vaz­né“. Že by se mohl papež lid­sky mýlit, se sice ne­vy­lu­čo­va­lo, ale mezi ka­to­lí­ky byl ve­li­ce roz­ší­ře­ný názor při­pi­so­va­ný poz­dě­ji prá­vem nebo ne­prá­vem sv. Matce Te­re­ze: „Ra­dě­ji se budu mýlit s pa­pe­žem, než abych měla prav­du proti pa­pe­ži.“

Nelze po­přít, že tento li­do­vý pří­stup „pa­pa­la­tris­tic­ké“ zbož­nos­ti při­ne­sl v 19. a ještě v I. pol. 20. stol. po­žeh­na­né ovoce: pravá víra se upevňovala a po­si­lo­va­la – a spolu s ní i od­da­ná věr­nost ná­měst­ku Kris­to­vu. Svatí pa­pe­žo­vé a sta­teč­ní obrán­ci víry bl. Pius IX., sv. Pius X. nebo Pius XII. svými po­sto­ji a svými činy od­po­ví­da­jí­cí­mi po­sto­jům a činům dob­rých pas­tý­řů brá­ní­cích stádo před vlky ja­ko­by do­ka­zo­va­li opráv­ně­nost pa­pa­la­trie.

Čtěte ZDE: Tajná společnost, kterou dnes neprávem podceňujeme: Když je zákonem lež, náboženstvím ďábel a kultem nemravnost. Papežské dokumenty promlouvají

Zednářské spiknutí a naše obrana

Jenže právě toho vy­u­ži­li svo­bod­ní zed­ná­ři skrý­va­jí­cí se uvnitř Církve, jak do­ka­zu­je ko­re­spon­den­ce od­pad­lé­ho ka­nov­ní­ka Roccy, kte­rou pu­b­li­ku­je ve spise „Atha­na­sius“ bis­kup mons. Ru­dolf Gra­ber. Rocca už na konci 19. stol. spřá­dal plány na ovlád­nu­tí Říma zed­ná­ři a na pro­sa­ze­ní pa­pe­že, který bude po­vol­ný je­jich zá­mě­rům. To ještě před ním po­ža­do­va­la zed­nář­ská lóže Alta Ven­di­ta. Li­do­vou pa­pa­la­trii bude potom možno snad­no zne­u­žít k pro­tla­če­ní he­te­ro­dox­ních a Cír­kev li­kvi­du­jí­cích usta­no­ve­ní. Když papež do­sa­ze­ný svo­bod­ný­mi zed­ná­ři na sto­lec Pe­t­rův ne­ná­pad­ně a po­stup­ný­mi kroky bude zpra­co­vá­vat vě­ří­cí lid, který – vi­dí­cí v kaž­dém pa­pe­žo­vě slovu ztě­les­ně­nou prav­du – při­jme v úctě a po­sluš­nos­ti všech­no, co­ko­liv řekne nebo na­pí­še, aniž zjis­tí, že je to v roz­po­ru s tra­dič­ní nau­kou (a pokud ano, tak se mu to pa­t­řič­ně „ob­jas­ní“), potom bude vy­hrá­no. Tak to plá­no­va­li, jak je zřej­mé z výše uve­de­ných od­ka­zů.

Zdá se, že je­jich plány se na­pl­ni­ly. Znám řadu po­cti­vých ka­to­lí­ků, zfor­mo­va­ných pa­pa­la­tris­tic­ky, kteří do­ká­za­li pevně stát za pra­vo­věr­ný­mi vý­ro­ky Be­ne­dik­ta XVI. nebo Jana Pavla II., ale dnes plně pod­po­ru­jí he­te­ro­dox­ní teze Fran­tiš­ka a od­mí­ta­jí vůbec při­pus­tit, že jsou v roz­po­ru s tím, co hlá­sa­li jeho před­chůd­ci. Satan nikdy nespí. Od­da­nou a ne­kri­tic­kou úctu k pa­pe­ži do­ká­zal ra­fi­no­va­ně a chytře vy­u­žít ke zni­če­ní Církve, když se mu po­da­ři­lo pro­sa­dit na Pe­t­rův sto­lec osobu po­plat­nou jeho zá­mě­rům.

Čtěte ZDE: Zvrácenost a blouznění uvnitř Církve se stále stupňuje. Zradit Boha a zalíbit se světu. Půl století pokoncilního rozkladu. Vzdorujme revoluci v oázách víry a milosti. Touha a vyznání

A naše obra­na? Není jiná než ta, kte­rou jsme výše na­stí­ni­li a jež se v dě­ji­nách Církve vždy osvěd­či­la: ne­tr­hat jed­no­tu Církve kvůli he­te­ro­dox­ní­mu pa­pe­ži, ale ne­po­slou­chat a vzdo­ro­vat všemu, co vy­chá­zí z jeho agen­dy v roz­po­ru s ka­to­lic­kou nau­kou, upo­slech­nout ale všech­no, co je s ní v sou­la­du. Vy­pla­tí se také zvo­lit si v době této pa­pež­ské krize „ná­hrad­ní“ au­to­ri­tu. Mnozí tra­dič­ní ka­to­lí­ci ji na­lez­li v kněž­ských bra­trstvech a ko­mu­ni­tách, které jsou v jed­no­tě se Sv. stol­cem. Lze také vy­brat si jako au­to­ri­tu ně­kte­ré­ho z pra­vo­věr­ných bis­ku­pů na­chá­ze­jí­cích se v této jed­no­tě, ale správ­ně kri­tic­ké­ho k Fran­tiš­ko­vu pon­ti­fi­ká­tu, ja­ký­mi jsou např. výše uve­de­ný ka­zaš­ský bis­kup mons. Atha­na­sius Schne­i­der nebo bis­kup z USA Jo­se­ph Stric­kland a další.

Sou­čas­ná krize stol­ce sv. Patra je pro ka­to­lí­ky věrné pravé nauce vel­kou zkouš­kou. Nikdy ale nelze ztra­tit ze zře­te­le, jak na­psal ar­ci­bis­kup mons. Mar­cel Lefé­b­vre, že nad sou­čas­ným Římem ovlá­da­ným he­te­ro­dox­ní­mi pre­lá­ty stojí věčný Řím, Řím sv. Petra, který vždyc­ky byl, je a bude úběž­ní­kem au­ten­tic­ké­ho ka­to­li­cis­mu. Je to tzv. věčné magis­te­ri­um. To má po­kaž­dé před­nost před tzv. živým magis­te­ri­em, pokud se ocitá v roz­po­ru s vě­rou­kou a mra­vou­kou, jak tyto byly de­fi­no­vá­ny mj. i ne­o­myl­ný­mi vý­ro­ky mnoha pa­pe­žů v mi­nu­los­ti.

Pane Je­ží­ši Kris­te, dej, pro­sí­me, na přímlu­vu apoš­to­lů sv. Petra a Pavla, je­jichž svá­tek sla­ví­me, aby se sou­čas­ný Řím co nejdří­ve vrá­til k jed­no­tě s věč­ným Římem sv. Petra. Vě­ří­me, že se tak stane, po­ně­vadž ty jsi řekl, že pe­kel­né brány Cír­kev ne­pře­mo­hou. A také Tě pro­sí­me o dar Ducha Sva­té­ho pro nás, abychom v této době ďá­bel­ské­ho zmat­ku nikdy ne­ztra­ti­li správ­nou ori­en­ta­ci.

Amen.

Zdroj.

Tagy článku