Bílá sobota. V pátek jsme v hlubokém smutku odcházeli od Božího hrobu a mysleli jsme při tom i na Marii, Matku Sedmibolestnou. Také ona odcházela v pátek večer od hrobu - zraněná do hloubi srdce, ale ne bez naděje.
Hrob nebyl a ani nemohl být posledním jednáním největšího dramatu lidských dějin. Byla si toho vědoma. A tím nás po staletí inspiruje. Navzdory tomu, kolik našich bližních ve jménu covidismu toto povědomí ztratilo ze zřetele za jediný rok.
Hrob není nesmyslným cílem našich životů, pouze průchodem k novému životu, životu nesrovnatelně vyšší kvality.
Od smrti k životu
Pravý Beránek velikonoční nás přivedl z temnot smrti ke světlu a štěstí pravého věčného života. Hebrejské jméno Velikonoc "fase" znamenáčesky "přechod". První židovské Velikonoce byly skutečně přechodem ze země otroctví (Egypta) do země zaslíbené - zázračně se rozestoupivšími vodami Rudého moře.
Pro nás jsou přechodem z fyzické smrti k nadpřirozenému životu, z otroctví hříchu do nebeské vlasti - vodami svatého křtu. Ve starověku byla tato svátost udělována ponořením do křestního pramene. Ten pramen byl také vlastně hrobem, v němž byl pochován starý hříšný člověk a z něhož vyšel člověk nový. Jako otrok satanův do něho vstoupil, jako dítě Boží z něho vystoupil.
Světlo
K obřadům Bílé soboty patří svěcení ohně. Již za nestarších dob se křesťanské bohoslužby konaly při večerním shromáždění. Za apoštolských časů se věřící zúčastnili večerní oběti v jeruzalémském židovském chrámě, poté se sešli "k lámání chleba" v domě některého křesťana, často ve večeřadle na Sionu.
První starostí bylo samozřejmě rozsvítit světlo. Židé rozsvěcovali světlo v sobotu večer, tedy po skončení svátečního klidu. Křesťanům byla tato hodina začátkem jejich svatého dne, tedy neděle. Rozsvícení lampy jim připomínalo východ nadpřirozeného světla ze tmy hrobu, tedy zmrtvýchvstání Páně, jakož i přípravu na příchod Páně k poslednímu soudu. Krom toho byla hořící svíce spolu s kadidlem symbolem oběti, protože svitem při noční bohoslužbě se stravovala.
Na Bílou sobotu se od ohně rozsvěcejí všechny svíce v chrámech, klenby a celý prostor od nich jen září. Nastává vigilie - noční bdění ze soboty na neděli s očekáváním Vzkříšení. Světlo je tak vlastně také jedinečným symbolem svatosti, moci, plnosti a síly Boží.
Čtěte ZDE: Velký pátek: Známých i neznámých sedm posledních slov. Křik a kletby z propasti. Na rozdíl od ďábla má člověk lásku a naději. Démoni škodí jen tam, kam je pustíme. Věčná volba pod křížem: Komu sloužit? Svědci Covidovi
Znovuzrození
Po liturgických zpěvech, četbě dvanácti proroctví a za zpěvu litanií se všichni odebrali v průvodu do křestní kaple. Zde byla udělena pohanům křtěným v dospělosti "svátost znovuzrození". Nejvýznamnější okamžik lidského života - povolání ze tmy pohanství ke světlu Kristovu.
Než byla celá slavnost u konce, hvězdy na nebi bledly a již se objevily červánky. Následovala slavná liturgie za přítomnosti novokřtěnců. Varhany se naplno rozezněly, začaly tlouci zvony, zpěv andělů se nesl k nebi. Tím Velikonoce vrcholily.
Novokřtěncům byla vyprošována milost setrvání ve světle. Povstali k novému životu a nejhorší, co by je mohlo nyní potkat, by byl návrat do otroctví hříchu. Doslova ze sebe svlékli starého člověka a oblékli Krista. Byl tím vykonán velký kus práce na vlastní dokonalosti a nyní byl (stejně jako dodnes je před každým novokřtěncem) úkol vytrvat, jít ve stopách Vykupitele, růst v dokonalosti a dosáhnout co největších ctností.
Když obřady končily, byl již bílý den. S nevýslovnou radostí a s díky na rtech se teprve nyní počali lidé rozcházet do svých domovů ke svátečnímu stolu a k odpočinku.
Vzkříšení
Žádný jiný den v roce nevítají a nezdraví křesťané vycházející jarní slunce tak radostně jako o Neděli Vzkříšení. Je to den, kdy poprvé od osudné chvíle, kdy praotec lidského pokolení poskvrnil všechny své potomky odbojem proti Nejvyššímu, toto slunce ozařuje očištěnou zemi. Už ne záplavou velké potopy, nýbrž krví Jeho syna. Ten přemohl peklo a smrt, dal nám veškerou radost a naději. Můžeme se radovat ze života, ze znovunabytého nadpřirozeného života.
Mnozí lidé mají za to, že Kristus potvrdil své učení smrtí. Jenže je to naopak. Potvrdil jej Zmrtvýchvstáním. Málokdo je ochoten za své bližní zemřít, ale i když se mu tak stane, není tím ještě potvrzena pravdivost jeho postoje.
Když se pohané ve starém Římě hrnuli do Kolosea fascinováni pohledem na mučedníky radostně umírající pro víru, prohlásil filosof Crescens, zapřisáhlý nepřítel křesťanů, že i on dokáže to, co oni. Dal se pak uprostřed cirku před očima všech upálit, aby odvrátil císaře od sympatií ke křesťanům. Učinil tak z fanatické nenávisti, ale žádné učení tím nepotvrdil - snad jedině ďábelskou posedlost, jako pak v dějinách mnozí jeho následovníci.
Čtěte ZDE: Právě dnes: Největší zázrak v dějinách. Máme jednoznačné důkazy. Klíč ke světu i člověku. Proč odpůrci Boží právě Vzkříšení tak zuřivě odmítají? Christos voskres! Lidská důstojnost a věčné Království
Poselství
Matka Kristova odcházela od Synova hrobu plná nevýslovné bolesti, ale zároveň naděje a víry ve slavný konec velikonočního dramatu. Byla věrná, věděla, co je přislíbeno. Nepropadala malomyslnosti a zoufalství.
I v tom je část velikonočního poselství. Každý neseme svůj kříž, čelíme bezpočtu problémů v osobním životě, ve vztazích, v práci. Společně sdílíme obavy z neradostného vývoje současného světa a právem se obáváme, že politické a ekonomické totalitní manipulace spojené s epidemií tento svět změní natolik, že již nebude tím, čím býval dříve. A už vůbec ne tím, jakým bychom jej mít chtěli.
Máme však jistotu stejně pevnou, jakou měla Panna Maria v onen okamžik před dvěma tisíciletími. Záleží pouze na každém z nás, zda se vrátí ke svému Pastýři, k němuž všichni patříme, byť se mnozí již po celé generace nechávají pást pastýři falešnými, což je právě v naší době obzvlášť viditelné.
Je pro nás jen jediné východisko. Bez něho nemůžeme nástrahám a zmatkům tohoto světa čelit. Právě v těchto klíčových okamžicích dějin je tato skutečnost zřetelnější než kdy dříve. Mluvme o tom dokud k sobě ještě můžeme promlouvat rodnou řečí a snad i ještě porozumět závažnosti velikonočního poselství. Opravdu to není jen příjemně prodloužený víkend či symbolické připomenutí čehosi dávného.
Velikonoce jsou vždycky znovu tady a teď - právě tak jako před tisíciletími. Ani lidé nejsou v principu jiní, ačkoli se již vystřídali v nesčetných generacích. Dilema života a smrti nelze na tomto světě změnit. Jen historické kulisy stálého souboje mezi tmou a Světlem se proměňují. Kristus - ukřižovaný, pohřbený a zmrtvýchvstalý - je však pro všechny věky tentýž. S nabídkou spásy pro každého, ač ví, že ji využijí "pouze" mnozí.
Nelze lépe charakterizovat současnou dobu: Vzkříšení, Léta Páně 2021.
Doporučujeme
Robert Mäder švýcarský katolický kněz nám v textu starém sto let ukazuje, že liberální satanokracie není... více čtěte zde
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde