Slavíme květnou neděli. Stojíme na prahu Svatého týdne, připomínky nejdůležitější události v historii. Pro věřící skvělá příležitost nechat současné události buďto stranou, nebo jich naopak při svém rozjímání využít. Přemýšlet, jak se vztahují k tomu hlavnímu, ke skutečné úloze člověka v tomto světě a především k cíli pozemského života. Neznáme totiž dne ani hodiny.
Během předvelikonočního půstu se křesťané krok za krokem připravují na tajemné drama Svatého týdne. Navzdory nekonečnému mediálnímu bombardování zprávami o epidemii obracejí pozornost do svého nitra, aby se připravili na okamžik nejvznešenější chvíle dějin.
Světlo a tma
Za několik dní bude odhaleno tajemství kříže, smrti, zmrtvýchvstání a vykoupení celého lidstva z temnoty hříchu. Paprsek světla prořízne tmu. Můžeme se zúčastnit střetu dobra a zla, světla a tmy, života a smrti – odehrávajícího se během posvátného tridua (od Zeleného čtvrtka do Neděle Vzkříšení). Je to příležitost pro každého.
Během Svatého týdne byli a jsou tradičně křtěni ti, kteří prozřeli, obrátili se, a začali se připravovat na přijetí této velké milosti. Právě nyní je v tomto světě skutečně nejvyšší čas zamyslet se nad základním cílem našeho života a udělat maximum pro to, abychom jej rozpoznali a odstranili nánosy všech omylů a předpojatostí k duchovní podstatě celé naší existence. Máme kam sáhnout – naši předkové nám tuto moudrost za velkých obětí přenesli přes celá staletí až do dnešních dnů. A "pokrokářům" v Církvi i mimo ni se ji stále ještě nepodařilo vymazat. Ačkoli se o to snaží s tou největší horlivostí - toho času pod Bergogliovým vedením.
Název původního židovského svátku pesach (řecky pascha) spojují dávní křesťanští autoři se slovem paschein: trpět. Obsahem svátku se tak stává připomínka Kristova utrpení, smrti, Vzkříšení a očekávání jeho druhého příchodu (latinské passio neznamená pouze utrpení, ale také touhu či vášeň).
Jinak lze svátek vykládat podle jeho původního významu, kde pesach znamená "přejití". Pro nás jsou tak Velikonoce možností přejít od stínu k realitě, která je předznamenáním pravdy, jež se vyjeví na konci časů. Velikonoce jsou tedy přechodem od litery Zákona k jeho smyslu, totiž ke Kristu. Okamžikem, který umožnil, aby člověk vstoupil prostřednictvím poznání Krista do věčného života. Velikonoce proto představují jak svátek onoho historického momentu Kristovy smrti a Vzkříšení, tak vnitřní význam, který se týká nitra člověka, jeho duchovního života.
Květná neděle
Nebe zatažené černými mraky se vyjasnilo, tisícihlavé zástupy si vedly svého Krále a Mesiáše do hlavního města. Za neustálého volání slávy nadšených davů tak vstoupil Kristus do Jeruzaléma. Nikdo kromě jeho samotného netušil, že za pět dní jej bude opouštět s křížem na ramenou, za proklínání těchže zástupů zfanatizovaných židovskými elitami.
Právě tuto chvíli si na Květnou neděli připomínáme. Symboly květné neděle jsou palmové ratolesti (připomínají vítězství), olivové ratolesti (znamenají milosrdenství a pokoj zvěstovaný anděly o Vánocích lidem dobré vůle), a naše kočičky, které symbolizují probouzejíci se život.
Čtěte ZDE: Velký pátek: Nelze pochopit jeho smysl, jestliže... Trvale přítomná oběť. Eroze a hniloba uvnitř chrámů. Otázky se vkrádají. Mohl nás vykoupit méně drasticky? Klíčové poselství pro dnešek. Máme dva dny
Pohanský původ Velikonoc?
Dnes je velmi populární spojovat Velikonoce s tradicemi našich pohanských prapředků, a tím jejich skutečný smysl zcela překrýt. Je to motivováno jak útokem na křesťanství, jeho základy a tradice, tak i naivní romantikou spojovanou se slovanským, germánským, případně keltským dávnověkem. Církev prý zavedla slavení Velikonoc teprve v šestém století, kdy se jednoduše vzaly pohanské oslavy jara a plodnosti, a přidala se k nim také oslava Kristova vzkříšení, aby se lidem příliš nehýbalo se zaběhnutými zvyky.
Tato hypotéza předpokládá, že šiřitelé křesťanské víry naroubovali Velikonoce na zvyklosti pohanských kmenů žijících v Evropě na sever od Středomoří, a teprve poté stanovili jejich časový rámec. To by odpovídalo právě tomu šestému století, případně ještě pozdějším dobám.
Jenomže doklady, které se dochovaly, hovoří jasně. Křesťané slavili Velikonoce již v prvních staletích po Kristu. A byl to pro ně svátek stejně důležitý jako dnes. Pro pochopení hlubších souvislostí se však přesto nemůžeme vyhnout židovskému pesachu.
Pesach
Ten má svůj počátek v nomádském svátku. Krev beránka rozetřená po veřejích měla ochránit obyvatele domu před ničitelem. V židovské tradici je tím, kdo prochází lidem a ušetří domy svého národa, sám Hospodin. K tomuto pojetí svátku se připojuje i pojetí druhé – pesach je spojen s oslavou odchodu (exodu) Izraele z Egypta, který je připomínkou vysvobození Vyvoleného národa z otroctví.
A zde je právě časové ukotvení skutečných Velikonoc – nikoli ve slavnostech evropských pohanských kultur, nýbrž v židovských svátcích. Ježíš Kristus zemřel v blízkosti židovského svátku pesachu. Velikonoční rozměr Ježíšovy smrti ovlivnil velmi záhy křesťanské vnímání této spásné události a o symbolech spojených s pesachem (beránek, nekvašené chleby) se píše již v listech svatého Pavla, tedy krátce po roce 50, necelých 20 let po Ježíšově smrti:
Vyčistěte kvas starý, abyste byli těstem novým, jelikož jste přesní; vždyť i náš beránek velikonoční jest obětován, (totiž) Kristus. Proto slavme hody nikoli s kvasem starým, ani s kvasem špatnosti a nešlechetnosti, nýbrž s přesnicemi upřímnosti a pravdy. (1Kor 5, 7-8)
Tento verš jako úplně první dokládá křesťanskou povahu Velikonoc od samého počátku. Také v janovských spisech je na více místech přítomno velikonoční téma (například motiv Krista jako beránka). Hned dalším důkazem slavení Velikonoc od počátků Církve jsou doložené spory o přesné datování oslavy Vzkříšení probíhající již od 2. století. Tedy žádné roubování na pohanské zvyklosti v pozdějších dobách misionáři.
Velikonoce jsou již dvě tisíciletí křesťanským svátkem. Současná praxe jejich slavení navazuje na prastaré kořeny a na způsoby, jakými je slavili první křesťané. Lidové obyčeje byly k Velikonocům postupně připojeny, nikoli naopak - ač jsou dnes v mnoha případech tím jediným, co z Velikonoc zpohanštělým lidem zbylo. Mnozí tak už ani netuší, že jsou naprosto nepodstatné proti ústřednímu bodu největších svátků v roce.
Křesťané vstupují do Svatého týdne. Na jeho konci prožijí duchovní znovuzrození, které může změnit neradostnou přítomnost i budoucnost. Světská moc v souhře s rozvrácenou pozemskou Církví nám již druhé Velikonoce de facto zrušila. Již proti nim nemusí ani bojovat, svátek i s jeho doprovodnými zvyky byl obětován ledabylým mávnutím ruky, byl postaven na rovinu zbytných světských zábav.
A řada křesťanů to bez námitek přijala. Bez mučení...
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde