Profesor Václav Wolf zemřel uplynulý čtvrtek ve večeních hodinách.
Na kněze byl vysvěcen 26. června 1960. Roku 1968 habilitoval na univerzitě v Mohuči. Působil jako odborný asistent, posléze jako docent filosofie a dogmatiky na Cyrilometodějské teologické fakultě. Z politických důvodů byla jeho činnost tehdejší mocí omezována. V lednu 1990 byl jmenován do funkce děkana Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy (KTF).
Od počátku svého působení ve funkci se dle svých slov snažil o to, aby KTF byla naprosto standardní katolickou teologickou fakultou řídící se důsledně příslušnými směrnicemi a správně formující budoucí duchovní pro jejich náročnou službu. Namísto patřičné vědecké a vzdělávací práce však musela fakulta i její děkan čelit od počátku těžkým útokům, které se snažily dokázat, že fakulta je “ultrakonzervativní”.
Boj o fakultu
První konflikty nastaly již po roce 1989, když se skupina kněží a laiků, pocházejících z podzemních církevních struktur (především Halík, Štampach či Zvěřina) rozhodla usilovat o takové změny ve výuce na KTF, které by umožnily přednášet a formovat bohoslovce v duchu (proti)katolického modernismu a pokoncilního teologického pluralismu. Tehdy došlo ke střetu dvou koncepcí reformy. Ta, kterou představoval prof. Václav Wolf, byla více tradiční a pokud jde o tragický Druhý vatikánský koncil, upřednostňovala jeho literu (jež přes nebezpečí, které představuje, není otevřeně heretická a bezprostředně zničující) před “duchem” (sám ze své podstaty nedefinovatelný, avšak přímo způsobující viditelný marasmus, do kterého se Církev dostala do dnešních dnů). Tato orientace, i když s různými odchylkami, určovala charakter výuky na KTF UK po celá 90. léta.
Liberálně laděná skupina, neformálně se tvořící na půdě České křesťanské akademie a za podpory jiných vzdělávacích institucí (Jabok, Institut ekumenických studií) a pražského episkopátu, se s tímto stavem nehodlala smířit. Bylo učiněno několik nezdařených pokusů o nahrazení vedení fakulty novými osobami, periodicky se organizovala mediální kampaň namířená proti představitelům fakulty, jejich údajné bigotnosti a uzavřenosti před světem.
Poté, co se nepodařilo dosáhnout cíle těchto kampaní církevní cestou, zvolila se v duchu josefinismu strategie zestátnění fakulty s církevní asistencí. Samotná existence KTF UK byla ohrožena rozhodnutím Akreditační komise při MŠMT ČR, která, na základě informací našich církevních představitelů, odňala fakultě právo udělovat vysokoškolské tituly z absurdních důvodů - dílem manipulativně či přímo lživě sestavených a formulovaných, dílem účelových a nikterak nezastírajících svoji ideologickou náplň (Michal Semín tehdy sepsal stručný rozbor).
Normalizace
V prosinci 1996 byl Václav Wolf zvolen potřetí děkanem KTF UK, což mocenské kruhy nehodlaly respektovat. Proto byl novým děkanem zvolen Jaroslav Polc, víceméně Wolfův člověk. V prosinci 1999, když mu mělo vypršet volební období, byl novým děkanem opět zvolen Václav Wolf. Dne 28. února 2000 jej halíkovský kardinál Vlk vetoval. Proto byl děkanem znovu zvolen Polc.
V té době však byla fakulta již na více než tři roky zbavena svých statut a celé vedení bylo spolu s profesorem Wolfem jako vedoucím katedry systematické teologie roku 2002 suspendováno a nahrazeno jinými akademiky. 6. května 2002 mu následně velký kancléř fakulty Mons. Miloslav Vlk odebral kanonickou misi. Normalizace byla dokončena.
Tento zlom, na který si jistě mnozí pro jeho tehdejší (pochopitelně jednostrannou, jak jsme zvyklí) medializaci jistě vzpomenou, se stal jedním se symbolických momentů rozkladu katolické formace u nás. Proto je dobré na tento milník nezapomínat. Profesor Wolf byl z KTF UK propuštěn na konci roku 2003. Byl členem několika mezinárodních teologických společností, publikoval množství odborných prací. Přednášel na řadě zahraničních univerzit, kromě evropských mj. v Chile, Kolumbii, Peru, Japonsku, USA, Argentině a Austrálii. Vedl později též soukromé novodobé podzemní teologické semináře.
Jeden z jeho studentů a návštěvníků těchto seminářů byl panu profesorovi nablízku v době jeho skonu.
Čtěte ZDE: Synovské napomenutí Tomáše Halíka: Kristus hovoří zcela jinak. Zloba a lež v plné nahotě. Je třeba katolíky nadobro anihilovat? Cenzura a selektivní dialog dle Lidovek. Rozdíl mezi reformou a destrukcí
G. J. V. Hamouz: Svíce dohořela
Přicházím domů, zkouším rozsvítit v kuchyni a nic, asi prasklá žárovka. Zapaluji svíci a sedám k počítači. Tak nějak asi sv. Tomáš Akvinský psal svoji Summu teologie.
Dva předešlé dny se chystám navštívit v Nemocnici Na Homolce pana profesora Wolfa, mého vedoucího diplomové práce na Katolické teologické fakultě, který na oddělení ARO leží v kritickém stavu, a vždy mi do toho něco vlezlo. Není to jen ta diplomka, ale těch vazeb je od přelomu let 2001/2002 víc.
Večer to také nebylo zrovna brzy, bylo už po 18. hodině, a tak jsem měl obavu, že mne k němu nepustí. Představil jsem se a hlas v mluvítku mi řekl, abych se posadil a počkal na sestru, která mne k panu profesorovi odvedla s tím, že uvidím sám, že mne ale pan profesor určitě bude vnímat a já prý mohu odejít, až už to na mne bude dlouhé, a nezapomenout zahodit plášť. Zůstali jsme sami.
„Pane profesore, dobrý večer, omlouvám se, že jdu tak pozdě a až dnes, nějak mi to nevyšlo, Gabriel Jirka Hamouz.“
Tiše pozoruji křivky a čísla na monitoru, tep uměle pravidelný, dech těžký s odsáváním hlenů, čas od času hlubší nádech. Nejsem osoba neznalá, hladím ruku s kanylou a mlčím. Hlavou mi běží obraz mojí maminky na jipce na Vinohradech v prosinci 2010 - „Neboj mami, my to tady s Evou (sestrou) zvládneme“. Ale co mám říct teď? Pak to přišlo samo.
Dělám panu profesorovi na čele křížek. „Panno Maria pomoz - pod ochranu Tvou se utíkáme...“.
Zase chvíli mlčím a jen se dívám, ruce nejsou dehydrované, chvilka pocitu naděje.
„Pane profesore, děkuji za všechna ta setkání, vzpomínám na Vaše tomistické přednášky v hodinách dogmatiky ve škole a v pozdějších seminářích.“ Děkoval jsem za všechny, kterým upevňoval víru svým podmanivě věrohodným způsobem. Vyřídil jsem pozdravy od těch, co to ode mne žádali. Chtěli, abych jim po návštěvě podal zprávu o jeho stavu.
Rozloučil jsem se pohlazením ruky, která nám žehnávala, křížkem na čele a se slibem, že zase přijdu, jak to bude možné.
Napadlo mne rozloučení modlitbou z Kompletáře - „Bože, do tvých rukou svěřuji svůj život...“, ale neodvážil jsem se to vyslovit.
Venku jsem se ptal sestřičky, co si myslí, jestli je to stav nebo umělý spánek? Odpověděla, že spíše stav. Také jsem to tak vnímal. Odcházel jsem před 19. hodinou.
V MHD jsem volal přátelům, jaký je stav, ale naděje mě neopouštěla. Myslel jsem na mši sv., ale přítel, kněz, nezvedal telefon.
Před devátou hodinou mi spolužák oznamuje, že dostal zprávu, že pan Prof. ThDr. Václav Wolf (1. 3. 1937), 25. 4. 2019 ve večerních hodinách zemřel.
K půlnoci jsem volal na Homolku a prosil o oficiální čas úmrtí. Sestra mi předala lékaře, který sdělil čas 19.15 s upřímnou soustrastí. Najednou se mi rozsvítilo, za kolik pozůstalých jsem vlastně panu profesorovi děkoval. Tímto dál předávám.
Tak ve mně bojuje smutek s překvapením a s nezodpovězenou otázkou: „Bože, Pane Ježíši, Duchu svatý, proč já, takové nepatrné nic?“
„Odpočinutí věčné, dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá ve svatém pokoji!“
(V Praze - Vršovicích 26. 4. 2019; 0.45 v páteční noci velikonočního oktávu.)
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde