Máme před sebou novou velkou sociální ránu, která by měla upozornit na explozi chudoby mezi Západoevropany, mezi kterými se šíří úpadek do bídy ve střední společenské vrstvě. Tato nová rána se může stát velmi dramatickou a sociálně draze zaplacenou. Tato rána se jmenuje samota.
Podle výzkumu Istat asi 9 milionů Italů žije v obavách, že zůstanou zcela osamoceni v případě nemoci nebo těžkých problémů.
Otázka byla formulována takto: "Máte jistotu, že můžete počítat s jistým počtem osob (bez určení jakých) v případě těžkých osobních problémů? Jsou druzí pozorní k tomu, co se vám může stát? V případě potřeby je pro vás snadné získat pomoc od sousedů v domě?"
Samota
K devíti milionům Italů, kteří se domnívají, že možná opora je slabá, tzn. bojí se, že zůstanou osamoceni, se připojuje dvacet osm milionů spoluobčanů, kteří dávají jen „nejistou“ odpověď. Jen čtrnáct milionů tvrdí, že mohou počítat se silnou podporou.
Podle údajů „Quotidiano sanita“ z osob starších 35 let jedna z pěti se obává, že v případě potřeby zůstane osamocena.
Samozřejmě mezi seniory a chudšími osobami jsou případy osamocenosti hojnější. Je to důsledek stárnutí populace a demografického poklesu, tedy dvou fenomenů, které tvoří v Itálii obzvláště těžké problémy, ale k nim přistupuje i progresivní rozpad rodiny, který v těchto letech v naší zemi mimořádně stupňuje potřebu „sociálního státu“, jenž je ve velmi špatném stavu.
V dobách patnáctileté evropské sociální bezcitnosti role sociálního státu spočívala na bedrech rodin.
Pomysleme na nesmírnou nezaměstnanost mládeže: to, že se ještě nestala explozivním fenoménem, ohrožujícím veřejný řád, je jen díky rodinám, které tvoří potřebnou hráz.
Rodina, která donedávna byla v Itálii stabilnější než v mnoha jiných zemích, nyní začíná prožívat znepokojující skřípání.
Ostatně celá Evropa začíná pociťovat demografický pokles se stárnutím populace a rozpadem rodin.
„Ministerstvo pro samotu“, které v těchto dnech vytvořila britská vláda, se věnuje stejnému problému, jenž se stává explozivním vlivem podmínek osamocenosti mnoha seniorů, ale také mladých nezpůsobilých a jiných osob. V obrazu, který poskytuje Spojené království, se nachází 200 tisíc osob, které po dobu jednoho měsíce neměly možnost s někým promluvit (příbuzným nebo přítelem).
Tyto podmínky izolace mají tíživý dopad na zdraví (také zdraví psychologické a mentální).
Čtěte ZDE: Rodina má být vyhubena: Jsme povoláni k mučednictví? Viděli jsme mnoho zla. Potřebujeme vzdor proti kolonám smrti. Za co se vyplatí zemřít? Zůstaňme věrni evropskému křesťanskému dědictví!
Nejstarší pilíř
Situace Velké Británie je první předzvěstí fenoménu, který bude pro Západ příznačný. Rozpad rodiny je epochální událost, protože rodina je ve skutečnosti nejstarší lidská instituce. Předchází všechny sociální organizace (kmeny, státy, království, republiky) a dosud všechny přežila.
Ve 20. století byla napadena různými totalitarismy, které v ní spatřovaly poslední hráz pro rozšiřování své ideologické indoktrinace směrem k novým generacím. To vyústilo do nihilistické a relativistické demolice, která propukla spolu s fenoménem '68.
Tato demolice se prosazuje také v Itálii, kde historická solidnost rodiny se stala předmětem kritiky určitých ideologických proudů, které dělaly z rodiny tak dlouho groteskní karikaturu, až ji začala prezentovat jako fenomén občansky zpátečnický a protisociální.
Dnes - za absolutního nezájmu vládnoucích – má Itálie rekord v tristní evropské klasifikaci demografického úpadku. Podle některých studií při současném stavu porodnosti do konce tohoto století ztratí Itálie 86 % své populace.
Kanaďan Mark Steyn tvrdí, že v roce 2050 nebude 60% Italů mít ani bratry, ani sestry, ani bratrance, strýce a tety. To znamená zmizet provždy ze zemského povrchu a z dějin jako velká italská rodina. Je to určitý druh kulturní a spirituální genocidy, která je předehrou zániku Italů.
V rodinách s jedním dítětem bude samota provázejícím balvanem již pro „dítě“ a pak pro přirozené stárnutí rodičů a dramatické situace života, jako jsou nemoci nebo rozpad jednoty rodiny díky rozchodům a rozvodům.
Čtěte ZDE: Válka proti rodině pokračuje: Křesťanští rodiče jsou ideozločinci. Bude jim zakázáno vychovávat děti? Homosexualismus na postupu. Donutíme tě souhlasit! Demontáž tisícileté nauky. Vlády nás zradí
Bratrství
Je tu ještě další aspekt, o kterém se obyčejně neuvažuje. Co bude znamenat absence zkušenosti bratrství, protože takřka nikdo nebude mít bratra nebo sestru?
Nejde jenom o výchovnou hodnotu individua, které má bratry a sestry (což nás učí sdílení a soužití, abychom se necítili jako střed vesmíru) ale také ztráty obecného významu slova „bratrství“.
Je známo, že křesťanství slovem „bratrství“ pojmenovalo především řeholní život (stačí vzpomenout na sv. Františka a jeho následovníky, kteří se nazývají „bratři“ a „sestry“. Bratrství poznamenalo celé křesťanské komunity, a tedy celou společnost.
Vlivem křesťanství stalo se „bratrství“ uznávanou sociální hodnotou dokonce ve světě laicizovaném a antiklerikálním, což by bez křesťanství bylo nemyslitelné.
„Bratrství“ nacházíme dokonce v mluvě masonerie a ve slavné francouzské „triádě“ „volnost, rovnost, bratrství“. Bohužel ta byla proklamována na náměstích, zatímco se usekávaly hlavy (zvláště kněží a sester), ale pocházela z křesťanských dějin.
Nacházíme ji pak „pokojně“ ve Všeobecné deklaraci lidských práv 1948, kde článek 1 praví: „Všechny lidské bytosti se rodí svobodné a rovné v důstojnosti a právech. Jsou nadány rozumem a vědomím a mají jednat jedna s druhou v duchu bratrství“.
Ale jestliže rychle směřujeme ke světu bez bratří a sester, bez konkrétní zkušenosti bratrství, nestane se pojem všeobecného bratrství stále více abstraktní?
Jestliže v rodinách začíná postupovat samota, tak jako se šíří poušť a polyká lidské konstrukce, také vazby, které kdysi tvořilo křesťanství, zde nebudou, jestliže se již dnes miliony osob v zemi jako je Itálie, bojí že zůstanou samy a jen samy, jaký smysl má proklamovat slova ‚bratrství‘ a ‚solidarita‘?
Konečně je třeba se ptát, v čem a proč se vůbec osvědčila v těchto letech tak široce propagovaná antropologická revoluce, která činí konec nejstarší a nejsolidnější lidské instituci, rodině, která je konkrétní kolébkou bratrství.
Pak ovšem není obtížné pochopit, co jsou to za ideologie a síly, které zavedly tuto „revoluci“, přičemž jsou to právě ta seskupení, která tak horlivě hlásají ideologii bratrství a solidarity.
Zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde