Filmů s duchovní tématikou se v posledních letech příliš mnoho netočí, takže když se některý z těch mála dostane i do našich kin, bývá to považováno za událost. Bohužel pryč jsou doby, kdy byla vysoká pravděpodobnost, že půjde o událost pozitivní.
Film amerického režiséra Martina Scorseseho Mlčení, zachycující krvavé pronásledování katolíků v Japonsku, mezi ně patřit měl. Však také proto měl svou premiéru (listopad 2016) za přítomnosti čtyř stovek jezuitů ve Vatikánu. Papež František se sice promítání neúčastnil, přijal však režiséra k srdečnému rozhovoru. Žádnému jinému uměleckému dílu, snad jen s výjimkou čokoládové sochy Martina Luthera, se v loňském roce nedostalo takové papežské pozornosti jako tomuto filmu. Zaslouženě?
V jistém smyslu ano, neboť Scorseseho poselství je kinematografickým ztvárněním falešného a dnes široce rozšířeného pojetí víry, jakož i utilitárně pojaté etiky. Nikoli však proto, aby před nimi varovalo.
Kruté pronásledování
Kdo viděl jen krátkou ukázku z traileru, mohl snadno dojít k závěru, že film vyzdvihuje nejen odvahu mučedníků z období tokugawského šógunátu (sedmnácté století), ale i jejich věrnost Kristu i za cenu prolití vlastní krve. Kdo viděl film celý, ten ví, že tomu tak rozhodně není. Přestože film mučedníky pro víru nikterak nezesměšňuje a jejich příběhy prezentuje důstojně, tak o nich a na jejich počest rozhodně natočen nebyl. Ve skutečnosti je obhajobou těch křesťanů, kteří se mučednictví vyhnou i za tu cenu, že víru v Krista opustí.
Film vcelku věrně ztvárňuje příběh ze stejnojmenné knihy japonského autora Šúsaku Endó. Dva portugalští jezuité, otcové Rodrigues a Garupe, se vydají do Japonska zachránit duši jejich dávného duchovního vůdce a misionáře otce Ferreiry, o němž kolují zvěsti, že odpadl od víry. Doprovází je slabý a zrádný Kičihiro, který opakovaně selže, když na výzvu pohanských inkvizitorů šlape po plaketě zobrazující Kristovu tvář.
Čtěte ZDE: Papež František: Apoštol islámu a nepřítel křesťanství. Muslimské hordy musí do Evropy, i když nás chtějí vyvraždit. Kde je v rozporu se svými předchůdci, africkými biskupy, naukou i zdravým rozumem?
Oslava selhání
Proč? Jen tak se mohl vyhnout smrti. Jeho blízcí, kteří toto učinit odmítli, byli za živa upáleni.
V první polovině filmu, kdy oba jezuité s plným nasazením umožňují svátostný život ukrývajícím se katolíkům a kdy se zatajeným dechem sledujeme statečnost popravovaných věřících, by asi málokterého diváka napadlo, že smyslem filmu nebylo ukázat vznešenost opravdového mučednictví, nýbrž ospravedlnit odpad od víry.
P. Rodrigues, po zbytek filmu jednoznačně hlavní postava celého příběhu, již nemůže déle snášet pohled na své trpící spolubratry. Narůstají v něm pochybnosti o Boží přítomnosti ve světě i lidském životě, zakouší Jeho „mlčení“. Ačkoli si sám ještě nepřipouští, že by mohl jít ve stopách Kičihiry, ostatní křesťany k tomu vyzývá.
Příběh vrcholí v okamžiku, kdy jej ve vězení navštíví bájný P. Ferreira. Poslední zbytky naděje, které Rodrigues choval ve falešnost zpráv o Ferreirově apostazi, vzaly definitivně za své. Ferreirova řeč je jak z dílny soudobých relativistů, aspirujících na Templetonovu cenu za další pokrok na poli náboženství. Tento zážitek nakonec dovede Rodriguese ke kroku, který si dosud představit nedokázal, kdy se i jeho noha projde po bronzové desce s ukřižovaným Ježíšem.
Čtěte ZDE: Největší spor evropských dějin: Kam vedou kořeny všech tyranií? Princip popírající sám sebe. Argumenty hovoří jasně: Chaos se stal nevyhnutelným. Doplácíme na to i dnes - a zítra ještě více
Film v duchu doby
To by samo o sobě Scorseseho dílo ještě nečinilo pohoršujícím; mohlo by být interpretováno jako svědectví o lidské slabosti a nevěře. Rouhavým se stalo ve chvíli, kdy zazněla slova Kristova: „Šlápni na mne. Pro tuto tvou bolest jsem nesl svůj kříž.“ Sám Ježíš dal Rodriguesovi pokyn k tomu, aby Jej zapřel. Důvod? Zachrání tak před utrpením a mučednickou smrtí nejen sám sebe, ale i ostatní vězněné křesťany.
Po technické stránce nelze filmu nic zásadního vytknout. Některé jeho pasáže, pokud je vyjmeme z výše uvedeného kontextu, obstojí i po stránce umělecké a myšlenkové. Jedním z diváckých poučení je, že film, pojednávající o křesťanské víře, ještě nemusí být křesťanský. Například způsob, kterým tematizuje Boží přítomnost a Jeho milosrdenství (ani apostaze nás nemůže odloučit od spásy), objasňuje, proč měl film premiéru zrovna v bergogliovském Římě a proč jsou jeho recenze v modernistických médiích (u nás například Katolický týdeník, TV Noe či portál jezuite.cz) veskrze kladné.
Zdroj.
Doporučujeme
Matej Gavlák přináší informace o vroucí tradiční katolické víře jednoho z největších spisovatelů 20. století,... více čtěte zde
Radomír Malý se zamýšlí nad zvolením Donalda Trumpa z katolického pohledu a upozorňuje, že i navzdory jeho... více čtěte zde